Sám sobě Temelínem

(J. Sokol ed.: Mistr Eckhart a středověká mystika. Zvon, Praha 1993)

V tomto čísle Vesmíru k původním textům Efektivní energetika Pavla Noskieviče (Vesmír 92, 266, 2013/5) a Efektivita přeměn energie Martina Luxy a Jaroslava Synáče (Vesmír 92, 272, 2013/5) jsme jako doplněk zařadili text Ivana Beneše Energie pro přežití – kdo se o ni má (může) starat (Vesmír 92, 305, 2013/5) z knihy Tři svíce za budoucnost – Návody a nápady jak přežít konec světa. Jelikož se Vesmír se tomuto tématu věnuje opakovaně, dovolte mi obecnější osobní pohled na věc.

Kdybychom věděli, co se děje se světem, nesedíme v Praze, ale třeba na Wall Street nebo v Pekingu. Předpokládám, že vstupujeme do závěrečné fáze transformačního období, které začalo někdy koncem rozvinuté industrializace (zhruba kolem roku 1890) a v kaskádě událostí se proměnilo dvěma světovými válkami a globalizací. Současná transformace by měla být procesem dvaceti až třicetiletým, měla by představovat určitý návrat do stavu před anomálními desetiletími 1950 až 2010. Je v něm možné rozeznat tři bvrstvy:

1. Úplně nahoře v rychlém a proměnlivém tempu se odehrává politika a ekonomika. Je to nejviditelnější a nejreflektovanější část reality, při které se trendy často mění ve své opaky.

2. Někde uprostřed stojí nová situace na trhu s komoditami, zejména ropou a obilovinami.

3. To celé podkládá systém klimatických změn a proměn přírodního, demografického i sociálního prostředí.

Tyto tři vrstvy spolu interagují, vytvářejí synergie a zřejmě povedou ke změnám mentalit, jež budou obsahovat nové kreativní i nové destruktivní tendence. Království boží se nepřiblíží, ale ani neuteče.

V knize Tři svíce za budoucnost jako první krok doporučujeme zamýšlet se nad světem a pokusit se mu porozumět, protože tím člověk nalézá i své místo. Jde to však ztuha a výsledek je nejistý. V této knize jsme postupovali kutilským způsobem „filozofického receptáře“ podobajícího se zasloužilým pořadům Přemka Podlahy. Oscilovali jsme mezi dvěma rovinami – tou první je příchod celkově chudších poměrů a asociálního státu, druhá rovina je katastrofická a počítá např. s dlouhým blackoutem nebo přírodní pohromou.

Sami mezi sebou jsme pak těžko hledali konsensus, protože s energetikou, politikou či ekonomikou se stejně jako s počasím může dít cokoliv. Cítím však potřebu tento konglomerát různých názorů nakonec nějak zjednodušit a říct, v čem mezi námi panuje alespoň částečná shoda:

1. Změna bude velká, ale může být rozložená na delší dobu, takže se s ní bude možné za použití dobré nálady a komických prvků vyrovnávat. Tento svět už nikdy nebude jako dřív.

2. V našich podmínkách očekáváme těžkosti, ale ne katastrofu. Část těchto těžkostí, možná dokonce větší část se bude odehrávat v naší hlavě.

3. Díky tomu všemu lépe pochopíme minulost, vztah k půdě a potravinám i pocity lidí, které znárodnění či měnová reforma na čas ožebračily.

Osobní strategie by měla sestávat z péče o zdraví (nemoc je drahá), vybudování si odolné mentality a rodinného zázemí (děti jako penzijní fond). Také kus nějakého duchovna se vždy může hodit. Bez ohledu na to, zda dojde či nedojde k renesanci jaderné energie, je možné, že opět vzroste význam manuální práce (odtud sám sobě Temelínem).¹⁾

Komunitní strategie spočívá ve vytvoření sítě neoficiálních i oficiálních vládních a zejména nevládních organizací a lokálních ekonomik. Globalizace však není na odpis, banány si nevypěstujeme a ropu nenatěžíme. Budoucnost je spíš v kombinaci chytrých globálních a chytrých lokálních postupů.

Národní strategie: Nejprve je nutné unavit se nadáváním na českou politiku (stadium I), pak si od státu nic neslibovat a spolehnout se na sebe a na své bližní (stadium II), pak s tím něco udělat (stadium III). Je lepší zůstat okrajovou částí Evropy než severním výběžkem Balkánu. Se zavedením čínštiny do škol bych ještě chvíli počkal, třeba se Čína taky rozpadne.

Tato krize nemá jednu příčinu, ale celý průvod – erozi půd, poruchy hydrologického cyklu, černání Arktidy, dluhy, ztrátu rukodělnosti, zhloupnutí většiny médií, školní systém, lenost myslet a pracovat, lstivé Řeky atd. Tím pádem musí mít i stovky dílčích řešení. Neexistuje jeden lék, ale společný léčivý pohyb v mnoha směrech. Něco vymyslíme sami, něco odkoukáme od menších, spřízněných národů, jako jsou Bavoři nebo Bělorusové.

Co považujeme za přiměřené situaci: nedělat dluhy, neprodávat půdu, spolehnout se hlavně na sebe, být milý k ostatním. Vlastně to všichni dobře vědí, jen se neradi loučí s iluzí bezstarostného blahobytu.

P. S. Končím citátem Mistra Eckharta: Strach a beznaděj jsou od ďábla.