Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

V mezioborovosti je síla

Publikováno: Vesmír 95, 490, 2016/9
Obor: Chemie

Ústav organické chemie a biochemie je zásluhou licenčních poplatků, které farmaceutická firma Gilead Sciences platí za právo využívat látky z laboratoře Antonína Holého, s velkým náskokem nejbohatší z ústavů Akademie věd ČR. Jeho ředitel Zdeněk Hostomský se snaží úspěchy minulosti využít jako katalyzátor úspěchů budoucích.

Příští rok vyprší patenty na terapeutické využití tenofoviru – účinné látky v lécích proti viru HIV a hepatitidě B. Zatím ústavu přinášejí miliardy korun. Jste připraveni na okamžik, kdy zdroj příjmů zeslábne? — Podařilo se nám vyjednat určitou participaci na nové látce odvozené od tenofoviru, TAF, která má pro pacienty některé výhodné vlastnosti a loni ji schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Už se začal prodávat a nám z něj budou plynout příjmy podle licenční smlouvy. Máme jen orientační projekce, jak to za rok bude vypadat. Zatím bych se omezil na konstatování, že sice nastane pokles příjmů, ale ne na nulu.

Máte kromě tenofoviru ve hře i něco dalšího? — Máme několik projektů s různými institucemi včetně Gilead Sciences. Společně jsme vyvinuli nový preparát proti viru HIV. Máme společný patent a uvidíme, jak s tou látkou firma naloží. Dělají směs účinných látek v jedné tabletce, těch kombinací je několik, každá je vhodná pro jiný typ pacientů a tato látka by mohla být součástí některých z nich. Je tam velká konkurence, ale máme želízko v ohni. Dále spolupracujeme třeba s Univerzitou Johnse Hopkinse, přes kterou je napojení na jiné firmy. Máme sedm až devět projektů, které by potenciálně mohly v budoucnu něco přinést, ale je to samozřejmě nesmírně těžké. Jsou v preklinické fázi, dva jsou relativně blízko první fáze klinického testování. Je třeba toho zkoušet hodně a občas něco vyjde.

Mnozí farmaceutickým firmám vyčítají, že vydělávají na lidském zdraví. Řešíte v ústavu etickou otázku využití vašich objevů? — Kdyby se motiv zisku z farmaceutického průmyslu odstranil, nemohlo by to fungovat. Do vývoje léků by musely investovat státy. Je pravda, že ve Spojených státech mají NIH a další instituce programy, v nichž za peníze daňových poplatníků nějaké léky vyvíjejí, ale ve srovnání s firmami je to pomalé a neefektivní. Významnou roli začínají hrát nadace, typicky Bill and Melinda Gates Foundation. Už několik let spolupracujeme s ústavem Calibr v kalifornské La Jolle, který od této nadace dostal velké peníze na screenování látek proti zanedbávaným tropickým nemocem. Posíláme jim naše knihovny látek a máme několik zajímavých „zásahů“. Není vyloučeno, že by z toho něco mohlo být. Asi z toho nebudeme mít velké peníze, ale můžeme mít dobrý pocit, že naše chemie pomůže v boji s těmito nemocemi.

Farmaceutické firmy prý model licenčních smluv částečně opouštějí a snaží se nápad koupit hned na začátku celý, bez závazků do budoucna. Není to pro vás nevýhodné? — Skutečně se to tak dělá. U Gileadu se nám nicméně u té látky, kterou jsem zmiňoval, podařilo domluvit licenční poplatky. Pro akademické pracoviště jsou licence zajímavější, zatímco malé firmy, které nutně potřebují peníze hned, by naopak mohly vítat možnost získat hodně peněz najednou. Cena projektu roste exponenciálně. V preklinické fázi je to relativně levné a s každou úspěšně zakončenou fází cena vyskočí nahoru. Nechceme své objevy dávat z ruky příliš brzy. Můžeme si dovolit neprodávat slibně vypadající věci hned, pracovat na nich dál a tím zvyšovat jejich cenu. Externí firmu bychom do toho rádi zapojili až těsně před klinickou fází.

Proto v ústavu fungují skupiny cíleného výzkumu? — Také, ale kromě nich teď máme nový koncept takzvaných SWAT týmů. Jsou inspirovány speciálními policejními jednotkami v USA [SWAT – special weapons and tactics, pozn. red.], při jejichž nasazení přestávají platit standardní pravidla. Samozřejmě jde o metaforu, v našem případě přestávají platit pravidla základního výzkumu. Jde o to, že se z větší skupiny, která na něco přišla, vyčlení část lidí, kteří se věnují jen tomuto projektu, a všechny ostatní povinnosti jdou stranou – nemusejí pravidelně publikovat, prezentovat… Ti lidé vědí, že mají relativně krátký čas, během kterého to musí dotáhnout.

V čem je hlavní rozdíl proti skupinám cíleného výzkumu? — Ty jsou celé zaměřeny na dotažení nějakého nápadu do praxe. Pokud se to nepovede, skupina skončí a musíme řešit, co dál s jejími členy. Ale v mnoha případech je jasné, že úsilí směřující do praxe bude trvat jen rok nebo dva, takže má smysl vyčlenit lidi v rámci existující skupiny, do níž se po dokončení úkolu zase vrátí. Teď máme dvě aktivní skupiny cíleného výzkumu a asi sedm SWAT týmů.

Jak moc je pro vás při schvalování nových výzkumných skupin důležité potenciální praktické využití výsledků? — Dáváme si pozor, abychom se možností aplikací nenechali příliš unést. Když se otevírají juniorské skupiny, mezinárodní poradní sbor hodnotí kvalitu návrhu a jde skutečně o základní výzkum. Teprve pokud z toho později potenciální aplikace vzejde, dále ji rozvíjíme. Jednou z výjimek je problematika hepatitidy B, jednoho z nedořešených problémů virologie. Jejím virem jsou infikovány stamiliony lidí především ve východní Asii. Po potlačení akutní infekce virus zůstává v jaterních buňkách v latentní podobě, během let játra poškozuje, vede k cirhóze a dalším problémům včetně hepatocelulárního karcinomu. Biologicky je to nesmírně zajímavá problematika. Gilead i my se jí chceme zabývat, vyčlenili jsme na to prostředky a najímáme nové lidi. Ale v ostatních případech jde skutečně o základní výzkum.

Do vedení ústavu jste nastupoval s tím, že jste zastáncem přístupu „dát lidem maximální příležitost, ale pak být neúprosný“. Jak jste s tím uspěl? — Už jsme prošli několika hodnoceními a činnost některých skupin byla na jejich základě ukončena. Ale ten proces není až tak neúprosný. O nejlepší lidi je vždy obrovský zájem a do druhého dne mají nabídky z jiných skupin. Samozřejmě o ty, kteří svým dílem přispěli k tomu, že skupina neuspěla, velký zájem není. V tomto smyslu máme v ústavu volnou soutěž o pracovní síly. Ti méně dobří nakonec odejdou, je to určitá očista. Naším kýženým stavem je dynamická rovnováha, v níž dosáhneme plného osazení ústavu, ale pořád budeme mít možnost přijímat nové lidi.

Existence výzkumné skupiny je u vás spojena s osobností svého vedoucího? — Ano. Když vedoucí skupiny odejde, skupina končí. A po dosažení 65 let věku by vedoucí měl odejít do penze. Jinde to funguje tak, že sice odstoupí, ale zvolí si někoho mladšího, kdo ho nahradí, a skupina dále pokračuje. Náš přístup je jiný, skupina se v tom případě rozpustí. Myslíme si, že má být definována svým vedoucím. Osobností, nikoli oborem. Ale mně striktní nastavení věkového limitu nepřipadalo úplně vhodné. Jednak pod vlivem zkušenosti ze Spojených států, kde by to bylo bráno jako diskriminace na základě věku, ale především z praktických důvodů. Někteří lidé jsou v sedmdesáti plni energie, mají spoustu dobrých nápadů. A naopak jsou padesátníci, kteří jsou už životem unaveni. Je tu přibližná korelace s věkem, ale s množstvím výjimek.

Takže věkový limit zrušíte? — Ne tak docela. Ale na příští rok připravujeme novinku. Mezinárodní poradní sbor, který skupiny hodnotí, dostane otázku: „Myslíte si, že ukončení skupiny by pro náš ústav a světovou vědu byla výrazná ztráta? Nebo sice dělá ne úplně špatnou vědu, ale pokud bychom místo ní mohli otevřít jednu nebo dvě juniorské skupiny, dali byste přednost takové variantě?“ Vedoucí skupiny, který dosáhne 65 let, si může říct, že už toho má dost, a dobrovolně své místo uvolní. Nebo si myslí, že má ještě spoustu nápadů, a pokusí se je obhájit. Slibuji si od toho, že v prvním kroku přirozenou cestou vyselektujeme motivované lidi a z nich pak ty nejlepší. Nevzdáme se jich jen kvůli věku.

Děláte něco i pro udržení žen, které od vědy často odvedou mateřské povinnosti a pak se jim obtížně vrací? — Uvažovali jsme o ústavní školce, ale ukázalo se, že to není příliš praktické. Než vozit děti v ranní špičce, lepší je mít školku v místě bydliště. Přišli jsme s něčím jiným. Inspirovali jsme se pamětním grantem Martiny Roeselové, který na počest své loni zesnulé kolegyně inicioval Pavel Jungwirth a jehož cílem je podpořit rodiče na doktorandských a postdoktorandských místech, kteří pečují o dítě do tří let věku. Když je žena s malým dítětem doma, ale chtěla by alespoň na část úvazku pracovat a udržet si kontakt s vědou, musí platit soukromou školku nebo chůvu. A to je drahé, vyšlo nám asi 125 Kč na hodinu. Proto za každou hodinu, kterou věnuje ústavu, mamince přidáme 125 korun, aby mohla zaplatit hlídání. Je jen na ní, kolik času se rozhodne věnovat práci, ale strop podpory je 10 000 Kč měsíčně. Už takto podporujeme asi pětadvacet dětí.

Mnohý z vašich kolegů z jiných ústavů si asi jen povzdechne: „Vám se to investuje a rozvíjí, když máte peníze z licencí.“ Na co byste se zaměřil, kdybyste tuto výsadu neměl? — Záslužnou práci v tom dělá předsednictvo Akademie věd. Když Jiří Drahoš mluví s politiky, zdůrazňuje, že by se měl zvýšit podíl institucionálního financování, aby z něj ústavy mohly pokrývat své základní potřeby a granty měly jen na konkrétní výzkumné projekty. Pro mne je to sice teoretická úvaha, protože náš ústav shodou okolností prostředky má, ale nechceme s nimi plýtvat.

Šetříte? — Nabádáme naše vědce k tomu, aby soutěžili o granty z našich i mezinárodních agentur. Je to i otázka prestiže: když člověk dostane grant, znamená to, že obstál v konkurenci. Není to jen interní pocit, že je dobrý. Našim lidem opakuji, že z prostředků, jimiž ústav disponuje, automaticky nevyplývá, že všichni vědci jsou u nás o třídu lepší než v sesterských ústavech.

Často slýchám stížnosti, že na peníze z grantů dosáhne příliš málo projektů a nedostane se ani na mnohé z těch, které by si grant zasloužily. — Ale ten tlak je zdravý. Ve Velké Británii i v dalších zemích proběhly pokusy s vládními programy, které vybraným vědcům daly peníze, aniž by se jich předem ptaly, jak je hodlají vynaložit. Někteří mecenáši to dělají také tak. Ale ukazuje se, že neustálý tlak na to, aby vědec soutěžil, je sice nepříjemný, ale vede k lepším výsledkům, než když lidem dáte úplnou volnost. Soutěž o peníze je součást vědy, funguje to tak všude na světě. I ve Spojených státech mají například granty NIH úspěšnost kolem deseti procent.

Ale přece jen určité nástroje na pomoc těm, kteří neuspějí, používáte. Vypisujete přece interní granty. — Ty by měly sloužit k tomu, aby člověk, který nedostane v daném roce grant, a přitom si myslíme, že jeho záměr je dobrý, mohl pracovat. Ale je to jen přemosťovací podpora na rok nebo na dva. Předpokládáme, že potom dostane normální externí grant. Ten nechceme z vlastních prostředků plně nahrazovat.

Firma Gilead Sciences ústavu už několik let kromě licenčních poplatků přispívá i darem ve výši 1,1 milionu dolarů ročně. Bude tato podpora pokračovat? — Svůj dar zvýšili na 1,35 milionu dolarů ročně. Letos končí druhý pětiletý cyklus a chtějí pokračovat i nadále, ale trochu jiným způsobem, který se shodou okolností velmi shoduje s tím, co bychom sami chtěli dělat: povzbudit mezioborové interakce mezi vědeckými skupinami. Typicky jde o spojení chemie a biologie, nebo třeba teoretické výpočetní chemie a experimentátorů. Ukazuje se, že na hranici oborů se dějí ty největší objevy.

Takže pokud mám pocit, že soustředění ústavu na biologický kontext v posledních letech sílí, není to náhoda? — Sílí a považuji to za dobrý trend. Úzké spojení s biologickými projekty mají i dvě významné skupiny teoretické výpočetní chemie – Pavla Hobzy a Pavla Jungwirtha. Ukazuje se, že to je naprosto realistická cesta, lze to skloubit velmi dobře [viz (Vesmír 95, 502, 2016/9), pozn. red.].

Aktivity na pomezí chemie a biologie ostatně pro ÚOCHB nejsou nic nového. — To je pravda. V padesátých letech byla Akademie věd koncipována tak, že každá věda dostala svůj ústav, což je dnes už zastaralá koncepce. Jen my máme to štěstí, že máme dva obory už v názvu. A biochemie se později rozšířila na molekulární biologii a další obory. Když se třeba studovaly peptidové hormony, zkoumaly se u nás jak z hlediska chemického, tedy jejich struktura a metody syntézy, tak z hlediska biologického – co v organismu dělají. Zakladatel ústavu František Šorm tím výrazně předběhl dobu. Když máme chemiky a biology v jedné budově, je spolupráce daleko účinnější, než když se rozhodnou spolupracovat třeba vědci z Ústavu makromolekulární chemie a z Fyziologického ústavu. Jeden je na Petřinách, druhý v Krči, je to náročné.

Z historie vědy známe řadu příkladů toho, že spolupráce mezi vědci z různých laboratoří a oborů začala vlastně náhodou, třeba při rozhovoru během oběda nebo v kuloárech konference. Tomu koncentrace oborů v jedné budově asi také napomáhá. — Neformální setkávání jsou nesmírně důležitá. A nenecháváme je jen na náhodě. Zavedli jsme volná setkávání s měsíční periodicitou, říkáme jim happy hours. Scházejí se na nich lidé z různých oborů, se skleničkou vína nebo piva v ruce jsou rozhovory daleko bezprostřednější, stimulují se nápady. A padají i bariéry spojené s úctou před tituly. Ta je v České republice úplnou obsesí.

Ještě pořád? — Doufal jsem, že se to časem odbourá, ale zatím nic. V anglosaském světě je profesor zaměstnání. Když člověka chcete představit, řeknete: Tohle je doktor XY (když už chcete použít titul), momentálně je profesorem na té a té univerzitě, což znamená, že tam přednáší. U nás je profesor všezahrnující označení, které jako by svému nositeli dodávalo dokonalost a neomylnost. Nechci to příliš kritizovat, protože sám profesor nejsem, takže se snadno může říct, že závidím. Ale náš sklon k oficiálnosti a pompéznosti je trochu úsměvný. Kdyby po mně nezůstalo nic jiného, na happy hours budu pyšný.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201609_490-492.pdf (322 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky