Návrat staré dámy

V polovině devadesátých let minulého století působila organická chemie jako stará dáma, která má svá nejlepší léta už za sebou a v nejlepším případě může být dobrá jen k tomu, aby se postarala o vnoučata nebo zavařila meruňky na zimu. Opravdu zajímavé, vzrušující věci se zdály odehrávat v biochemii, molekulární biologii nebo i v teoretické a materiálové chemii, popřípadě v čemkoli, co obsahuje v názvu „nano“. Tradiční organická synthesa, královna molekulárních věd, jakoby jen nabízela servis pro vědce působící v jiných, zajímavějších oborech. Projevovalo se to na zájmu o studium Ph.D. v chemii, stejně jako třeba na impakt-faktorech chemických časopisů nebo v tom, že spousta Nobelových cen za chemii se ve skutečnosti udělovala biochemikům nebo molekulárním biologům.

Za posledních dvacet let se však situace dramaticky změnila. Objevila se řada zajímavých reakcí a nových přístupů, které vedly ke zrození nového vědního oboru, chemické biologie. Ta si klade za cíl odpovídat na klíčové otázky vědy o živé přírodě pomocí chemických nástrojů, tj. molekul chytře připravených tak, aby splňovaly velmi konkrétní úkoly. Pár takových nástrojů a přístupů vzniklo v poslední době i v mojí laboratoři v ÚOCHB AV ČR, v. v. i., a na katedře biochemie PřF UK. Jedním z nich jsou konjugáty polymerů s inhibitory proteas, které jsme příhodně nazvali iBodies, a slouží nám jako víceúčelové molekulární lego (nedávno jsme o nich psali ve Vesmíru s kolegou Tomášem Knedlíkem, Vesmír 95, 214, 2016/4). Další podobný nástroj je taky konjugát, tentokrát inhibitoru enzymu s oligonukleotidem, který používáme k velmi citlivé detekci a kvantifikaci enzymů. Příslušná publikace je po několika letech práce teprve v recensním řízení, takže zatím nemůžeme ani naznačovat, ale třeba o ní napíšeme něco příště.¹⁾

Třetí příběh chemické biologie z mé laboratoře se dá básnicky popsat jako...

Virus aktivovaný světlem