Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Kdo a proti čemu je podjatý?

Eva Hauserová
Vesmír 85, 110, 2006/2
10. 4. 2009

Všem feministkám...

Luděk Lendl
Chtěl jsem Vám napsat, ale po opakovaném přečtení Vaší rudě feministicky žhnoucí reakce na článek Dr. Bakaláře musím konstatovat, že přísloví o kejhající potrefené huse bohužel stále platí. A tak Vám raději psát nebudu.

Luděk Lendl
10. 4. 2009

BAKALÁŘ POD PALBOU

Gustáv Murín
Feminizmus je závažný sociologický fenomén. Je záslužné, že je reflektovaný v takom časopise ako je Vesmír, ktorý dáva platformu na rôzne názory, čo je základný princíp vedeckého diskurzu. Eduard Bakalář upozornil (Vesmír 85, 15, 2006/1) na fenomén feminizmu adekvátne, fundovane a v pravej chvíli (za päť minút dvanásť). Negatívne reakcie na jeho štúdiu možno chápať aj tak, že ich autori si nedali prácu študovať feministické názory, postoje a štúdie rozsahom ďaleko predčiace Bakalářovu. Ide o veľmi agresívnu, militantnú ideológiu s prvkom pohlavného rasizmu. A tak tí, čo reagujú na Bakalářa akoby sledovali razantný spor, ale nevideli jeho pôvodcu – militantný feminizmus. Inak by sme nemohli čítať „objav“ Josefa Němca, že (Bakalářov) „celý článek je ideologický...“. Iste, celý feminizmus je ideologický. A slová Roberta Hanusa „Argumenty... by se však neměly rekrutovat z extrémních a patologických situací, prezentovaných většinové skutečnosti či z případů morbidních a nemorálních“ presne vystihujú FEMINISTICKÚ argumentáciu. Bakalář teda odpovedá adekvátne, ale väčšina čitateľov o tom nevie. Väčšina čitateľov tiež svojho času nečítala Mein Kampf a keď pochopili, že to Hitler myslí vážne, bolo už neskoro. A feministky to myslia vážne. Stačí si prelistovať Manifest SCUM (Spoločnosti pre vykastrovanie a likvidáciu mužov) zúrivej feministky Valerie Solanas, ktorý vyšiel v českom preklade vo Votobii v roku 1998 (nie náhodou preložený A. Berkovou).

Čo znepokojilo Bakaláře...
...a malo znepokojiť nás? Bakalář si všimol, že feminizmus je nebezpečný spoločenský fenomén. Nejde o emancipáciu, ide o moc. Feministky sú posadnuté týmto slovom (cit. SCUM: ”…hŕstka oddaných SCUM-u sa dokáže zmocniť krajiny za rok, ak bude systematicky sabotovať systém, výberovo ničiť majetok a vraždiť…”), rovnako ako slovom vagína (viď. kniha „Vagina“ v Hauserovej preklade a „Monológy vagíny“ ako kampaň). Bakalář reaguje v spoločenskej sebaobrane na túto valiacu sa agresiu, ale práve tú väčšina u nás nevníma alebo podceňuje. Tak ako nacisti chceli vybudovať spoločnosť jedinej správnej rasy, komunisti zasa beztriednu spoločnosť, feministky chcú spoločnosť bez mužov. Preto je ich prvým terčom rodina, kde cítia zblíženie muža a ženy ako veľké nebezpečie. Ich recept na „šťastnú spoločnosť“ znie: „Akýkoľvek kontakt s mužmi – aj tými, ktorí prejavujú solidaritu so ženským hnutím – musí byť považovaný za kolaboráciu” (Ti-Grace Atkinsonová v knihe „Odysea Amazóniek“). Preto tiež feministické hnutie v Spojených štátoch ovládli radikálne tzv. Radicalesbians s heslom: „...lesbicizmus je feminizmus v akcii a jediné pravé feministky sú tie, ktoré úplne odmietli vzťahy s opačným pohlavím.” (vyšlo v slovenskom feministickom časopise Aspekt). Nielen Bakalářa znepokojuje, že tieto šokujúco rasistické a nenávistné ideologické ciele postupne, takmer nebadane prenikajú aj do našej spoločnosti. Hneď si ukážeme, že Bakalář v diskusii s feminizmom uvádza príklady, ktoré presne vyvracajú základy feministickej nenávisti k mužom. Ale keďže čitatelia Bakalářovej štúdie väčšinou nepoznajú to na čo Bakalář odpovedá, zdá sa im jeho postoj ako zníženie sa k „účelové a zavádějící argumentaci“ (P. Koucká, J. Klimeš, Vesmír 2006/3). Tá je naopak typická pre feminizmus.
Biele je už zase čierne?
Feminizmus, ako každá totalitná ideológia, priam nenávidí kritiku a dokonca aj pochybnosť vyjadrenú humorom. Berie sa vážne a myslí to vážne. Napriek tomu je vždy znovu prekvapujúca agresivita, ktorou vybraní jedinci reagujú aj na len akademický návrh skúmať podstatu a praktické následky tejto ideológie. Hoci pán Eduard Bakalář sám navrhuje, aby „soudný čtenář... hledal rozmezí RŮZNÝCH pravd“ (teda pripúšťa aj iné!) a „učinil si vlastní úsudek“. Neviem si už predstaviť ako lepšie a zreteľnejšie je možno vyjadriť výzvu na VECNÚ polemiku. Žiaľ dočkal sa zatiaľ len útokov na vlastnú osobu. Záverečný odstavec repliky Kouckej s Klimešom je už čistá podpásovka s nechutnými narážkami na osobný život autora s výzvou k psychológom. Sami tým spochybnili svoje výzvy z vecnej diskusii. Iné dva ohlasy sa zasa skryte vyhrážajú aj časopisu Vesmír, že si publikovaním článku nevnucujúcom jedinú pravdu (na rozdiel od Hauserovej a jej podporovateľov) dovolil až príliš. Vyhnime sa teda ich praktikám a uveďme ďalšie vecné argumenty a komentáre:
Nezmyselná podjatosť pána profesora Švejcara ako i Jaroslava Seiferta je z citátov zrejmá. Verše navyše stelesňujú hrozivo zafixovanú floskulu, že ženy sú už z princípu svojho pohlavia proti násiliu. Golda Meirová aj „Železná lady“ viedli vojny bez zaváhania. Politika nemá pohlavie.
Václav Havel bol vždy „politicky korektný“ a napríklad na svoju pôvodnú myšlienku rozpustenia NATO rýchlo zabudol, keď zistil, že sa nehodí. Ochotne potom ako humanista odkýval aj bombardovanie NATO nielen srbských, ale aj albánskych civilistov vrátane žien a detí. Ženy mohol omilostňovať ľahšie aj kvôli inému charakteru ich zločinov ako upozorňujú Koucká a Klimeš, ale nikto nebral do úvahu vplyv pani Havlovej razantne konajúcej najmä počas jeho častých chorôb.
Fenomén DRVIVÉHO nástupu ženských časopisov (a zániku mužských typu Playboy) by som skôr chápal ako dôkaz dramatického nárastu ich kúpnej sily. Obchodník ide za tým, kto platí a časopisy sú dnes najmä o obchode. Okrem toho, ženy sú z evolúcie náchylnejšie na zber „rád“ (a teda aj reklamu) a časopisy sú dnes najmä o reklame. Tento fenomén zároveň vyvracia jednu z obľúbených feministických lží, že ženy málo zarábajú. Časopis je dnes luxus, nie nutnosť.
Ženy mimochodom vlastnia viac ako 65% osobného vlastníctva sveta a to ako k nim tie cieľavedomejšie dochádzajú pozná ľudstvo už tisícročia. Mohol by som citovať z listov matiek, ktoré mi opísali dômyselné spôsoby ako manželky ožobračujú vlastných mužov. Ale veď také prípady pozná každý z nás z blízkeho okolia alebo rozprávania.
Podstatnejšie, než bohatstvo je zdravie a tu sa nemôžeme nepozastaviť nad ohromujúcou samozrejmosťou s akou pani Hauserová vyhlasuje, že predčasné úmrtia mužov sú proste „nutné“. To isté tvrdí hydrogeológ prerobený na psychológa spolu s psychologičkou kombinovanou s bývalou biologičkou. Ale nájsť odvahu automaticky odsúdiť na predčasnú smrť milióny mužov by som si netrúfal ani ja a to sa základmi starnutia venujem po celý svoj vedecký život. Čo vie psychológ o génoch? A v akých historických záznamoch k tomu došli – hydrogeologických? Pokiaľ viem aj Biblia hovorí len o Matuzalémovi a neobyčajnej životaschopnosti Mojžiša, ale nie o Matuzalémke a jej podobných. Ale zato sa nemusíme dohadovať o príčinách, ktoré vedú k likvidácii mužov ako druhu. Toto sú údaje zozbierané práve v takejto debate Clarissou Blair, študentkou na Oklahomskej Univerzite:
Z 25-tich najrizikovejších zamestnaní je 24 na 95-100% obsadených mužmi.
Dvojnásobok mužov je ročne diagnostikovaných na rakovinu prostaty ako žien na rakovinu pŕs a predsa výskum rakoviny prostaty dostáva len 21% rozpočtu výskumu rakoviny pŕs.
Dva z troch dolárov na zdravotníctvo idú v USA na liečenie chorôb žien.
K tomu môžeme dodať, že muži po 40-tke majú 3,6 násobne vyššiu úmrtnosť ako ženy. V postkomunistických krajinách akými sú Slovensko, alebo Česká republika, sú muži v prvej bojovej línii o prežitie. A veľmi často podľahnú. Stres v práci, zodpovednosť za rodinu a rýchle spoločenské zmeny si žiadajú svoju daň - a tú platia predovšetkým muži! Pritom (ako v júni 2002 konštatovali účastníci vedeckej konferencie o humánnej epidemiológii v Krakove) smrteľným úrazom v povolaní podliehajú na 96% muži a rakovinu ako následok povolania postihuje až na 93,6% opäť mužov. Konkrétne karcinóm pľúc postihol vo ferozliatinárskej prevádzke v Istebnom mužov desaťnásobne v pomere k ženám (574 prípadov ku 58)! Na mužov tiež pripadá najviac samovrážd (až 84%!). Veď aké iné je riešenie, keď ako muž ste automaticky zločincom? Tieto údaje a fakty však feministky nechcú zobrať na vedomie. O serióznu spoločenskú diskusiu im predsa nikdy nešlo.

Nádej na záver
Konštatovanie E. Bakalářa, že Homo ideologicus je nesmrteľný sa potvrdil aj v už citovaných odpovediach na jeho štúdiu. Viac nevyberaných útokov na autora, než vecných argumentov. Snaha umlčať iný názor, ukričať ho. To názorne potvrdzuje, že feministiky sú komunistky ženského hnutia. Ale tak ako v tom robotníckom boli komunisti v menšine a zásluhy iných si len prisvojovali, aj feministky sú elitárskymi revolucionárkami z povolania, ktoré si z presvedčenia urobili živnosť. A živia sa najmä humbugom a cirkusantskou kampaňovitosťou. Tvrdú, každodennú prácu prenechávajú stovkám iných ženských organizácií, ale aj štátnym a spoločenským organizáciám, kde sa muži aj ženy spájajú už desaťročia v spoločnom úsilí o plnohodnotný SPOLOČNÝ život. Samozrejme, feministky nám ten život môžu veľmi zákerne ničiť a obetí ešte bude veľa. A to na oboch stranách, pretože ženy, ktoré nestrácajú vieru v párové súžitie s mužmi budú na feministické excesy doplácať rovnako. Načo im bude dlhý život bez mužov, ktorých milovali? Preto je tu nádej. Prežili sme nacizmus, prekonali sme komunizmus, snáď prekonáme aj zlobu feminizmu.

Gustáv Murín, murinsk@yahoo.com
10. 4. 2009

Poněkud mimoběžná polemika s Eduardem Bakalářem.Poznámka k textu Evy Hauserové.

RNDr. Brodský
Poněkud mimoběžná polemika s Eduardem Bakalářem.Poznámka k textu Evy Hauserové.

Diskuzní příspěvek Evy Hauserové k článku Eduarda Bakaláře(viz
Vesmír č.2, 2006) je napsán svižně a čtivě, je ale založen na
částečné dezinterpretaci
diskutovaného článku.
Pokusím se dát konkrétní příklady takové desinterpretace.
Citujme Evu Hauserovou:

"U pana Bakaláře je ale tohle už vleklý problém - není schopen
pochopit, že svěřování dětí do péče matkám a nikoli otcům má jiné
důvody než
spiknutí zlých žen proti hodným chudákům mužům. Především zaběhané
tradice patriarchální společnosti, kde muži mají dominantní
postavení a náleží jim veřejná sféra, ale péče o domácnost a děti
je vyhrazena pouze a jen ženám. Za takových podmínek se nelze
divit, že ve společnosti panuje nedůvěra ve schopnosti otce dělat
najednou zničehonic chůvu a hospodyňku."

Bakalář ovšem ve svém článku o žádném spiknutí zlých žen proti
hodným chudákům mužům nehovoří. Hovoří o tom, že ona podjatost ve
prospěch žen, tedy v daném případě řečeno s Evou Hauserovou
"nedůvěra ve schopnosti otce dělat najednou zničehonic chůvu a
hospodyňku" je rozšířena v celé
populaci,
tedy jak mezi muži, tak mezi ženami.
Jediný rozdíl mezi oběma autory tedy spočívá v tom, že Eva
Hauserovámá má jiné vysvětlení pro daný stav. Nepokládá totiž
rodinné a sexuální chování lidí za podmíněné geneticky danými,
etologickými
vlastnostmi našeho biologického druhu, jako Eduard Bakalář.
Věří naopak ještě stále v tzv. Bachofenovský rodinný evolucionismus
(neplést s Darvinovým biologickým evolucionismem), který je širší
veřejnosti znám z Engelsovy (Morganem ovlivněné) interpretace v
knize "Vznik rodiny, soukromého vlastnictví a státu", podle něhož
lidská rodina není výsledkem paleontologického vývoje našeho druhu,
ale pouze specialitou tzv. třídní společnosti a vznikla tudíž pouze
v některých oblastech v posledních 10000 letech, přičemž prodělala
fáze tzv. matriarchátu a
patriarchátu.
Společnosti sběračů a lovců alias tzv. divoši dle této teorie
žádnou rodinu nemají, žijí ve všeobecné šťastné
promiskuitě, která bude opět obnovena, až se podaří třídní
společnost nahradit komunismem.

Rodinný evolucionismus byl v kulturní antropologii opuštěn již v
první třetině 20.století(ukázalo se totiž, že se jím "divoši"
odmítají řídit) a soudobá sociobiologie spálila i jeho mrtvolu,
nicméně díky obrovskému politickému úspěchu marxismu se
stal trvalou součástí společenského povědomí(nejenom na "východě")
přinejmenším ve stejném rozsahu, jako biblická tradice dějin země a
vesmíru.
Před časem jsem na jednom společném pracoviští Karlovy university a
České akademie věd vyslechl přednášku známého českého historika
D.T. věnovanou počátkům českých dějin.
Při popisu jakéhosi kulturního fenomenu se jedna z posluchaček
zeptala, zdali popisovaný jev nebyl pozůstatkem matriarchátu.
Přednášející, aniž by zřejmě uvažoval o následcích, spontánně
odvětil, že žádný matriarchát, v tom smyslu, jak se tento termín
obvykle používá, zřejmě nikdy neexistoval. Šlo o přednášku sice
interdisciplinární, t.j. určenou nikoliv pouze
odborníkům specialistům, nicméně auditorium bylo tvořeno převážně
studenty - doktorandy a vysokoškolskými učitely,tedy lidmi
nadprůměrně vzdělanými a nějaké nekorektní chování vůči
přednášejícímu bylo naprosto nepravděpodobné. Přesto byly rozpačité
ůsměvy, které si mezi sebou přítomní, včetně samotného ředitele
instituce, vyměňovali, více než výmluvné. Bylo zřejmé, že si
přednášející dovolil příliš. Tak nějak by asi mohli reagovat
doktoři a magistři Karlovy
university v pozdně renesančním 16. století, kdyby jim někdo
tvrdil, že praotec Noe pravděpodobně nikdy nepřistál se svou
Archou na vrcholu hory Ararat, protože by tam v aluviu nikdy nemohl
doplavat(i když ono to 16.století bylo asi přece jenom o něco
drsnější).
Je
známo, že jednou zpopularisované historické legendy jsou prakticky
nesmrtelné, takže Engelse se asi již nikdy nezbavíme, stejně jako
se nikdy nezbavíme kněžny Libuše vládnoucí na Vyšehradě, který dle
archeologických nálezů byl založen v desátém století, případně
Romula, který měl v Římě vládnout o 200 let dříve, než bylo toto
město Etrusky založeno. Pro feministy a feministky navíc
představuje Engelsův "Vznik rodiny.." text téměř posvátný, v němž
jsou obsaženy základy jejich filosofie pradějin.

Nicméně
důsledky, které z této filosofie Eva Hauserová odvozuje, jsou
naprosto shodné s těmi, které Eduard Bakalář vyvozuje ze svých
představ o mechanizmech fungujících v lidské společnosti. V
důsledku "patriarchálních předsudků" věří většina lidí, pokud jde o
péči o malé děti, spíše matkám než otcům.
-----------------
Pokud mohu v této souvislosti vyslovit vlastní názor, domnívám se,
že tato "podjatost" je více než oprávněná. Ono totiž nejde ani tak
o předsudek, ale o zcela zřejmý fakt, že nejenom u lidí, ale u
značné většiny savců jsou matky eventuelně alespoň samice v průměru
daleko schopnější a angažovanější, pokud jde o péči o mláďata.(I
když výjimky samozřejmě mohou existovat.) Problém české justice
nespočívá dle mého názoru ani tak v této podjatosti, jako spíše v
naprosto jednostranném přístupu při vynucování práva. České úřady
jsou nesmírně horlivé, mají-li donutit otce, aby vydal dítě do
mateřské péče, jsou v této souvislosti ochotné obvinit dokonce otce
z tzv. únosu, na druhé straně ale není znám případ, že by byla z
ůnosu obviněna matka, která se vzpírá té části rozsudku, který
zaručuje otci styk s dítětem. A defektních matek, které se snaží
udělat z dítěte zbraň proti bývalému manželovi, je bohužel stále
dost. Pokud by sabotáž soudního rozhodnutí o styku dítěte s druhým
rodičem mohla vést ke změně původního rozsudku, tento nešvar by
pravděpodobně velmi rychle vymizel.
-----------
Vraťme se ale k Evě Hauserové. Pokud jde o spory rozvádějících se
manželů o to, kdo bude pečovat o společné dítě, je zřejmé, že Eva
Hauserová má na celou záležitost po věcné stránce stejný názor jako
Eduard Bakalář, a pouze mate čtenáře klamavě polemickou intonací.V
dalších jí uváděných příkladech je ale situace poněkud jiná.
V nich totiž Eva Hauserová opravdu hovoří o sexuální diskriminaci
žen, ne vždy jsou ale jí vybrané příklady přesvědčivé. Někdy jde o
příklady tak zjevně mylné, že by je pravděpodobně mohly akceptovat
pouze pracovnice tzv. gender studies, což je podivuhodná
rádobyvědecká instituce, která nezaměstnává ani muže ani ženy, ale
téměř výhradně ideologicky kované přívrženkyně feministické
ideologie.
Typickým takovýmto
nikoliv šťastným příkladem sexuální diskriminace je údajná
diskriminace žen v politice. Ženy opravdu působí ve vrcholných
politických funkcích méně často než muži. Je to ale opravdu
důsledek diskriminace? Každý, kdo se delší dobu pohybuje v
politických stranách, si nutně musí všimnout statisticky významného
rozdílu v chování mužů a žen. Především ženy daleko méně často do
stran vstupují. Mám několik přátel, kteří svůj vstup do Strany
zelených oddůvodnili kromě názorové blízkosti i tím, že je tam
relativně větší procento žen a tudíž příjemnější prostředí. I u
Zelených je ovšem členstvo většinou mužské. Jedinou českou stranou,
kde je prý více žen než mužů, je údajně KDU-ČSL. Odlišné je také
chování žen uvnitř politických stran.
Ženy projevují často větší zájem o okamžité řešení konkrétních
praktických problémů a zřetelně menší zájem o systematický boj o
pozice v mocenské hierarchii. Je tudíž pochopitelné, že mají
obvykle víc práce než moci. (Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by
všichni muži ve funkcích zásadně málo pracovali).
Mnohé ženy v
politice zřetelně postrádají instinkt, který nutí
samce většiny druhů primátů, aby toužili po roli vedoucího samce
smečky. Ženy po takovéto roli často nijak zvlášť netouží, a pokud
se do ní přece jenom dostanou, nijak úsilovně ji nehájí. Klasickým
případem takovéhoto nezájmu může sloužit známá česká politička
H.M., která se svých funkcí vzdávala tak často a tak ochotně při
prvním protivenství, že už ji její přívrženci ani nemají chuť někam
volit.
Ženy v politice trpí nedostatečnou láskou k moci a je přirozené, že
i moc se jím oddává s menší chutí než mužům, kteří ji milují
vášnivě a s neumdlévající věrností. Krátce řečeno, vysvětlovat
menší
zastoupení žen v politice nějakou diskriminací je stejně nesmyslné,
jako hovořit o
diskriminaci žen hudebními skladateli, případně šachisty,
eventuelně vysvětlovat diskriminací mužů jejich menší výskyt mezi
učiteli mateřských školek, či mezi propagátory kosmetiky.

Neméně sporným příkladem podjatosti vůči ženám je Evou Hauserovou
uváděné řádění středověké a raně novověké inkvizice vůči tzv.
čarodějnicím. V čarodějnických procesech bylo opravdu obviněno
daleko více žen než mužů, zato ale mezi významnými kacíři, kterým
se nikdo nadpřirozený nezjevoval, kteří ale s typickou mužskou
drzostí vlastní hlavou pochybovali o obecně sdílených pravdách,
byli téměř výhradně muži. A inkvizitoři je předávali světské
spravedlnosti k upálení s nemenší chutí než ženy čarodějnice.
Obcování s nejrůznějšími druhy nadpřirozených entit je dnes již
zcela legální
a ve většině společností, které se těmito aktivitami zabývají,
včetně té u nás zdaleka nejpočetnější, tvoří ženy výraznou
majoritu. Můžeme se o tom snadno přesvědčit návštěvou v
monumentálních budovách, které jsou pro tyto aktivity určeny. Při
veřejném obcování s nadpřirozenem tvoří ženy obvykle zřetelnou
optickou většinu a není důvod předpokládat, že by tomu při tajném
obcování ve středověku muselo být jinak.
Nicméně sexuální podjatost jak proti
mužům, tak proti ženám, nepochybně v některých případech existuje.
Klasickým případem je často se vyskytující zájem rodičů(obou) o to,
aby se jim narodil raději syn než dcera. Tato tendence vedla občas
až k infanticidě(vraždění) ženských novorozenců a dnes, v éře
globální potratové civilisace, k vraždění ženských embryí, které
nabylo v některých zemích charakteru demografické kalamity. Tato
skutečnost je z hlediska evoluční biologie na první pohled dost
překvapující(asi stejně, jako kdyby příčetní myslivci lovili
přednostně nikoliv jeleny ale laně), nicméně evoluční biologové by
asi nějaké vysvětlení nalezli.

Každopádně celá záležitost svědčí o
tom, že větší empatie vůči ženám má také své výjimky,a přednostní
ochrana žen nemusí být vždy přehnaná, a nemusí mít vždy charakter
iracionálního protimužského běsnění. To ale Eduard Bakalář ve svém
článku také netvrdil.
Každopádně je myslím nutno ocenit odvahu jak autora tak především
časopisu Vesmír, že se vůbec odvážili tohoto tabuizovaného tematu
alespoň zlehka dotknout.

Petr Brodský


Příspěvky 1 - 3 z celkem 3
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »