Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Česká republika (zatím) nemá špičkové vědce

Vladimír Remeš
Vesmír 84, 379, 2005/7
10. 4. 2009

Jak udělat z České Republiky vědeckou velmoc

Prof. MUDr. Elleder
Poslední měsíce se stala věda předmětem hojných diskusí. Tyto diskuse jednoznačně ukázaly, že existují problémy s jejím financováním, ale to je, bráno ze široka, všechno. Je však dobré, že vážná diskuse o problémech ve vědě začala. Není jich málo. Nemyslím, že by to bylo vinou vědců. Vědci a jejich instituce existují v určitém prostředí a jejich stav odráží do značné míry stav společnosti. Předesílám, že níže uvedené úvahy o ideálním cílovém stavu se týkají institucí zaměřených převážně do základního a cíleného výzkumu v oblasti přírodních věd. Celá problematika je natolik závažná, že by vyžadovala řadu dalších komentářů. Toto jsou jen hlavní body.

Představa ideálního stavu.
Silná robustní věda, budící spontánní respekt svou efektivností v řešení závažných problémů. Hustá síť vědeckých institucí soustřeďující pozornost jak vědecké komunity, tak celé společnost. Jejich věhlas i aktivita přesahují hranice státu, případně kontinentu. Jsou všeobecně uznávanými nositeli rozvoje v daném oboru a vyhledávaným školícím centrem pro doktorandy, postdoktorandské pobyty i pro renomované zahraniční vědce. Soustřeďují pozornost firem. Vše probíhá v prostředí vyznávajícím princip kvality a kompetice.

Jaký je současný stav naší vědy?
Na otázku zdali je u nás věda dobrá, není snadné odpovědět. Celkově lze říci, že naše věda není ani dobrá ani špatná. Rozhodně není silná. Její postavení v některých parametrech je asi někde blízko světového průměru, což vzhledem k vědecky vyspělým státům je velmi málo. Problém je v tom, že je u nás jen pár skutečně vynikajících vědců (pár = řádově desítky), což není signifikantní. Na to jaké množství by tu mělo být je to žalostně málo. Tito vědci a jejich instituce pracují v byrokraticky dominantním prostředí, evaluačně nedokonalém a v atmosféře zájmu-nezájmu o další rozvoj vědy a s přetrvávajícími návyky z druhé poloviny minulého století. Z takového prostředí se dobře odchází a obtížně se do něj navrací, bohužel zejména těm nejlepším.

Jak dosáhnout zmíněného ideálního cílového stavu?
Všechny principy, které jsou k tomu nutné, jsou známé. Především, jako ve všech oblastech lidské činnosti, je to vůle tento stav dosáhnout (conditio sine qua non). Pak to vyžaduje: vytvořit efektivní (a objektivní) kriteria pro evaluaci kvality vědeckého výkonu a preferenčně významně financovat ty nejlepší. Zcela zásadní je dodržovat pravidla hry a držet se této politiky řadu let, tj. vytvořit v tomto smyslu tradici. Vstupní a výstupní evaluace umožní posoudit aktuální i potenciální ohniska vědy, která zasluhují masivní podporu. Kdo není prokazatelně dobrý, nemůže do hry. To neznamená, že by zanikl. Bude třeba financován na podstatně nižší úrovni, nebo bude nucen dělat něco co umí lépe.
Jak hodnotit. Evaluací se zabývá řada institucí ve světě a pochybuji, že vynalezneme nějaká česká kriteria. Relevantní evaluace je nesmírně náročný, komplexní a zodpovědný proces. Musí probíhat v mezinárodním komparativním prostředí, nejlépe předními zahraničními zkušenými vědeckými pracovníky. Evaluace má zhodnotit schopnost hodnocené instituce (jednotky) koncipovat a řešit závažné problémy v daném oboru. Ideální evaluace musí být individuální. Současné evaluace (pomocí bodů – počty, IF) jsou spíše screeningové. Dobrá evaluace bude mít dalekosáhlý význam, umožní nejracionálnější využití financí na vědu a výzkum. Zároveň může být mocným motivujícím faktorem. Troufám si říci, že žádná dosud provedená evaluace zmíněné požadavky nesplnila, i když evaluace stavů AVČR byla svou kvalitou nejpřijatelnější. Nelze nezdůraznit i zde, že dokonalá evaluace, aby měla smysl, musí probíhat v prostředí dokonalé jedmotné koncepce podpory vědy (viz též níže). Vše by mělo být přístupné na internetových stránkách institucí.
(pozor! současná neschopnost vytvořit relevantní proces hodnocení může být vykládán i tak, že nevíme co vlastně dobrý vědecký výkon znamená. Připomíná to jedince klasikem definovaného „ten co neví co chce, ale nedá pokoj dokud to nedostane“)
V případě čistě výzkumných institucí myslím, že není problém v určení, jaké by měly ve své hlavní pracovní náplni být. V případě vysokých škol (VŠ) je situace zdánlivě komplikovanější vzhledem k tomu, že mají zodpovědnost i za výuku a v řadě případů ještě navíc i za odbornou činnost (lékařské fakulty). VŠ by měla být ale v každém případě jedním z výzkumných center státu. Měla by mít rozvinutý výzkum díky rozsáhlému zázemí výzkumných laboratoří a silné mezinárodní konexe. Má efektivní a náročné doktorské studium (PhD program); má moderní výukový sylabus. Uvedená kriteria odpovídají kategorii výzkumných universit. Bohužel, u nás tato instituce ani úředně neexistuje.
O vědeckém profilu instituce informuje v prvním přiblížení charakter doktorských disertačních prací (výsledný titul PhD), a v případě VŠ i kriteria habilitačních a jmenovacích řízení (udělování titulů docent a profesor). Celý proces by získal na váze medialisací výsledků instituce, včetně mezinárodního publikačního profilu docentů a profesorů (to poslední třeba anonymně). Vzpomeňme vývoje, který vedl západoněmecké university k dosažení dobrého postavení v mezinárodním srovnání. Provokativní slogan německého studentského hnutí z konce 60tých let „Pod taláry tisíciletá plíseň“ skončil po vášnivé diskusi kritikou tehdejšího stavu a zásadní změnou německých universit. Jsme schopni takovéto sondy?
Jak využít výsledky hodnocení. Dobré a perspektivní instituce mají být přednostně a velkoryse dotovány. To jim umožní realizovat jejich představy ve všech úrovních (viz níže). Tady je při zmíněných pravidlech hry rozhodujícím faktorem osvícenost vedoucích pracovníků. Dominantou dnešní vědní politiky je však dávat peníze na to, aby dobré skupiny mohly pracovat. Málo se dbá, aby se dobří mohli dále rozvíjet. A právě na takovéto podpoře závisí rozvoj vědy momentálně nejvíce. My nejsme stále ještě vědecky rozvinutá země. Zameškali jsme desítky let, po kterých se světová věda rozvíjela bouřlivě a poslední léta byla u nás využita málo. To vyžaduje nárůst institucionálního financování takových perspektivních institucí a liberální mzdovou politiku. Tím bude umožněno pracovištím rozmnožit počet vynikajících vědeckých pracovníků (osobností). Přes všechnu sílu moderních technologií je intelektuální výkon stále rozhodující silou vědy. Dobrý nápad je k nezaplacení. Takového vynikající lidi s invencí získáme ale v současnosti především přílivem ze zahraničí. Etnická a všeobecně rozmanitá skladba výzkumných týmů je sama o sobě prokázanou positivní silou kompetitivní vědy. Investice do mobility povedou k nárůstu prvotřídních vědeckých pracovníků v každé kvalitní instituci a k dosažení „kritické masy“. To je nezbytný prvý „aktivační „ krok k shora zmíněnému cílovému stavu. Nebudou již izolovaní vědci. Podstatné je to, že vytvořením takového prostředí se spontánně aktivuje motivace a kreativita. Vědečtí pracovníci získají patřičné vědecké sebevědomí. Expanse kvality bude mít zákonitě za následek i rozšíření počtu vědeckých institucí. Je zcela přirozené, že takového skupiny/instituce nabývají automaticky schopnost získávat finance z celé řady dalších zdrojů a stávají se tak stále více nezávislými na státní dotaci. Posledním stupněm tohoto spontánního procesu je propojení na průmyslovou sféru. Pak je již finanční bilance positivní (to si zařídí vědci sami, pokud je jim to umožněno).
Genialita a invence pracovních týmů však nesmí být omezována přebujelou administrativou a drákulovskými opatřeními byrokracie, která má tendenci mít vědce spíše za náplň své práce než za intelektuální výkonnou sílu zajišťující rozvoj země. Nadneseně řečeno, z procesu podpory vědy by měla být byrokracie vyloučena. Koordinaci by měli provádět vědci sami a měla by jim k tomu sloužit instituce, vytvořená a řízená jimi samotnými. Bez podpory od osvícené politické representace bude jejich činnost málo efektivní.

Důsledky zmíněných opatření.
Renesancí vědy na VŠ se automaticky zvýší nároky např. na vědeckou přípravu (doktorské studium) a na akademické postupy. Pro docenturu a profesuru se konečně začnou vyžadovat jiné parametry než pouhé počty publikací všeho možného typu. Přestanou se udělovat výjimky. VŠ a instituce obecně se stanou závislé na vysoké kvalitě výzkumu. To se promítne i do kvality výuky a odborné činnosti. Nemohu si odpustit malou poznámku. Současná politika financování VŠ je pozoruhodně kontraproduktivní. Je založena převážně na kvantitativních parametrech, platí zde v podstatě kapitační platba. Chce-li škola větší rozpočet na svůj institucionální kvalitativní rozvoj, musí především přijmout více studentů, což znamená větší pedagogickou zátěž a úbytek výzkumné kapacity. Je to klasický příklad bludného kruhu. Nešlo by evaluací získat relevantní informace a podle kvality instituce násobit finanční příspěvek na studenta? Snadno by tak byly institucionálně podporované perspektivní školy a nemusely by tak stát v jedné řadě se školami průměrnými. Myslím, že je to přirozený požadavek, v podstatě snadno uskutečnitelný budou-li příslušné dotace udělovány podle kriteria kvality.
Pokud nebude věda dovedena vývojem na vysokou úroveň, je zbytečné předpokládat signifikantní výsledky. Je tedy sporné, zda se mají vynakládat prostředky na propojení průměrných a podprůměrných vědeckých institucí s průmyslem. Silné vědecké instituce totiž zájem firem přitahují spontánně. Myslím, že současný přístup lze přirovnat k situaci, kdy plýtváme financemi na posílání jazykově nedokonale vybavených pracovníků na zahraniční mise a chceme od nich hájit zájmy státu v kompetitivním prostředí.

Jak lze zmíněný proces řídit.
Vše by si měli řídit vědci sami včetně vypisování soutěží o velké projekty tak, aby nedocházelo k jejich tragické kumulaci jak tomu bylo v památném roce 2004. Úředník by měl dohlížet pouze na administrativní pozadí tak aby byla dodržena finanční legislativa. Liberální přístup se dá ohlídat výstupní evaluací. Moudrá vláda, která si uvědomuje význam vědy, se bude snažit, aby se dala uzákonit administrativa v té nejjednodušší a nejefektivnější formě. Bohužel u Evropské unie se nemůžeme v tomto bodu inspirovat. Na druhé straně je pravda, že mezinárodní dohody nutí vládu poskytovat vědě 0.7% národního důchodu.

Jaké jsou setrvávající síly zabraňující takové reformě.
Je jich několik. Především je to neschopnost a nevůle (fatální kombinace) si uvědomit, že po r. 1989 nastala éra profesionalismu, která vyžaduje obrovské úsilí v přeměně myšlení. Je to něco analogického biologické metamorfose, ale s tím, že tento proces není spontánní, ale je nastartován a hnán silou lidského rozhodnutí a vůle na všech úrovních. Je to absence charismatických osobností, které by nás v prvých dnech nové politické éry oslovili oním proslulým „nemohu vám slíbit nic než krev, slzy, dřinu a pot“. Myslím, že většina z těch, kteří po tzv. revoluci vyplouvali do horních řídících sfér, nebyli ničeho takového schopni. S tím úzce souvisí neschopnost a nevůle zodpovědných lidí na všech úrovních vytvořit stimulační prostředí. Běžný laciný argument že si musíme nejdříve na vědu vydělat je vulgárně demagogický – je to standardní výmluva neschopných něco prosadit. O malinko lépe je to s prohlášením, kolik se do vědy napumpovalo miliard, aniž by se však konstatovalo, kolik jich proteklo bez efektu. Je to dlouhodobá absence dobré evaluace, bez které se plýtvají cenné finance ve prospěch rutinérů a vychytralých na úkor chytrých a schopných, což představuje v konečném důsledku spolehlivý a finančně náročný holocaust kvality. Je to ale i fylogenese psychologie standardního Čecha, která se vyvíjela v prostředí prostém význačných osobností, v jakémsi maloměstsky národním prostředí a ve frustraci z vědomí obtížnosti prosazování změn, umocněné tragickým obdobím od konce II. světové války do roku 1989.
Problém je jinak zcela jasný. Věda u nás (jako všude jinde) je vynikající investice. Musí se vyplatit, bude-li se do ní masivně investovat podle principu podpory kvality. Bude to jako bič upletený z pevného materiálu. S tím se dá, podle lidové moudrosti, dobře práskat.
10. 4. 2009

Posuzování úspěchů ve vědě: Fyziologie a patologie

Rudolf Zahradník
Pohled na seznam pracovních aktivit badatele (originální práce, přehledné práce, patenty, monografie, učitelské aktivity a popularizační činnost) a jejich ohlasů hodně naznačí, co je zač. Pilně publikující ve slušných časopisech bere plat za své badatelství právem. Informaci o badatelské způsobilosti lze prohloubit, všimneme-li se, jak často je zván organizátory k plenárním přednáškám na významná vědecká setkání (kongresy a symposia), jakož i počtu studentů (z domova i ze světa), kteří se v jeho laboratoří vystřídali. Posouzení badatelské způsobilosti na této bázi bývá fyziologické.
Je-li výčet aktivit chudý a nepublikoval-li hodnocený v posledních dvou letech nic, neznamená to, že rozchod s ním je jediným správným řešením pro zaměstnavatele. Je totiž např. možné, že onen badatelsky neproduktivní dokáže udržovat v hladkém chodu počítačovou síť, nebo elektronické zařízení velké spektroskopické laboaratoře. Při dnešních firemních cenách za údržbu má pro ústav větší cenu, než všední badatel (či dokonce badatelů několik). Ale zářivý, obdivuhodný badatel z něj nebude. To je také fyziologické posouzení schopností.
Ne však každý kvantitativně příznivý výsledek v případech, uvedených v prvém odstavci, znamená velké badatelství. Co když je publikační proud umožněn tím, že autor získal (korektně či ne zcela korektně) velikou částku, která umožnila nákup zařízení, jež dovoluje vkročit do oblasti donedávna nedosažitelné. Pro ilustraci zvolím dva smyšlené případy, jež jsou z oblastí mně blízkých. Za onu velikou částku lze např. levně zakoupit spektrální zařízení s vynikajícím rozlišením a navíc umožňujícím práci ve spektrálních oblastech dosud téměř nepřístupných. Částka je tak velká, že umožňuje přijmout za výrazně vylepšených platových podmínek více mladých, kteří se v daných podmínkách postarají o to, aby stroj pracoval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. (To se líbí nejen národohospodářům.) Teorie v této oblasti je vypracována, programy a počítače jsou k dispozici, vzorky zkoumaných látek lze zakoupit či získat od kolegů. A pak se to rozjede: velmi dobré časopisy ovšem řádně prezentované výsledky ze stroje tak pozoruhodného publikují hladce, prací přibývá. Aby nedošlo k opomenutí, tak kolega z jiné laboratoře ocituje raději všechny práce z té série; a v příštích publikacích učiní totéž, a úspěch oné skupiny vzrůstá. Může se také stát, že šéf, který sehnal velikou částku, nemá takovou fantazii (znalosti), aby dokázal vybrat molekuly, u nichž by byla šance, že jejich studium povede k odkrytí něčeho opravdu nového. Nevadí. Částka, kterou získal, bezpečně stačí ke krytí nákladů pro účast na symposiu v Kobe, Kapském městě, v Melbourne a kdekoli jinde. Mnozí si rádi poslechnou zprávu o práci se znamenitým zařízením. A nabídky na změření opravdu pozoruhodných species se jen pohrnou. Citační ohlas poroste zvýšeným tempem. Tak také poroste vyhlídka na pokračování výrazné finanční podpory. Všimněte si prosím, jak málo intelektuálního, originálního, objevně vědeckého to chtělo.
Ta druhá ilustrace se může týkat třeba molekulového fyzika pracujícího v kvantové chemii, který toho ví o chemii málo, a který navíc teoretickým fyzikům příliš neimponuje, protože k opravdové teorii má daleko. A, je-li náležitě obratný, může dostat n milionů (USD, EUR, Kč) na zakoupení super- superpočítače. A výše popsaná historka se může opakovat. Stačí dodat, že je intelektuálně, jakož i z hlediska něčeho opravdu nového, stejně málo pozoruhodná, jako předchozí příběh. Z hlediska skutečné vědy je výrazná radost z počtu prací a citačního ohlasu obou těchto virtuálních příběhů nemístná.
V tomto odstavci uvedu pár slov o tom, co by mělo tvořit základ skutečně fyziologického hodnocení badatelské práce. Výzkumná instituce, která není způsobilá postavit do svého čela a do vedení jednotlivých skupin prvotřídní učence a výrazné osobnosti vybavené náležitými znalostmi a vlastnostmi (včetně charakteru a lidských způsobů) a trvalou (anizotropně) uplatňovanou kritičností, nemá, přísně vzato, nárok na existenci. Jediný správný čin je požádat o rozpuštění instituce. Že si kapři sami nevypustí rybník (jak se dnes říkává) by nemělo vadit, neboť to je povinností instituce nadřízené. Ty správné bytosti pro klíčové pozice netřeba hledat jen v dané instituci; je třeba se rozhlédnout po celé zemi a nestačí-li to, i po zemích dalších. Kdo hledá, vždy najde. A proč to říkám? Proto, že je trvalou povinností vedoucí(ho) týmu hodnotit intelektuální způsobilost, originalitu, pracovitost, kritičnost, "start na míč" a schopnost táhnout výzkum do náležitého publikačního (či jiného) konce. Tedy skutečně fyziologického hodnocení. Samozřejmě ne každý badatel má způsobilost se kvalitně zhošťovat takového úkolu; jiný ji třeba má, chybí mu však potřebná ochota. A to není všechno: vedoucí týmu čas od času ty znamenité (tím se ve vědě nesmí rozumět pouhý počet publikací a počet ohlasů) "promuje", ty ne tak úspěšné povzbuzuje a s těmi, jimž se dílo delší dobu nedaří, se rozejde. Ředitel soustavy týmu (ústavu) dělá trvale totéž na úrovni týmů, a je-li dostatečně všímavý, nemohou mu unikat výrazní jedinci (se znaménkem plus i minus) v týmech. Zbývá dodat, že součástí naznačeného hodnocení jsou též kvantitativní charakteristiky, o nichž už byla řeč.
Motto, jež jsme svého času použili v článku o přednáškách a přednášení, (Chem. Listy 79, 522, 1985) platí též o mnoha v současnosti pronášených úvahách a publikovaných článcích o vědě a vědní politice. To motto zní:
Všichni píší, nikdo nečte,
všichni mluví, nikdo neposlouchá.
Proto jsme svědky, že některé otázky (či pseudootázky) spjaté s tématikou této poznámky, se omílají v bezpočtu rozprav a článků. Proto bez rozpaků někteří lidé s kouskem moci, pověření i nepověření péčí (i "péčí") o vědu, pronášejí soudy, z nichž je zřejmé, že o badatelství nevědí vůbec nic a nikdy si o tom ani nic nepřečetli. Zato jejich jistota o tom, že mají pravdu, roste prudce s výší příjmů: s gáží nad 100 000,- Kč měsíčně jde o jistotu definitivní, nevyvratitelnou. Toto představuje zdroj škod; vědecká komunita má – nejen ve vlastním zájmu – znalcům tohoto typu energicky čelit.
Naznačený zcela fyziologický postup hodnocení z pochopitelných důvodů není a nebude přijatelný pro úředníky vědy, správce vědy, činovníky vědy a vědecké aparátčíky. Ti dají vždy přednost indexu, kvocientu, či jiné číselné charakteristice, kterou v průběhu času rádi vylepší vydělením, či vynásobením původní charakteristiky tím či oním. Skutečnou hodnotu badatelství totiž nejsou schopni, při své odborné způsobilosti, posoudit.
Už teď se těším, až se začnou hodnotit různé formy umění. To bude ještě veselejší než v oblasti věd. Abych byl konkrétní, komplexní index velikosti malíře by, mimo jiné, mohl obsahovat údaj o jeho nejvyšší dosažené ceně za cm2 plátna v Euro. Dost žertování.
V nedávno uveřejněném článku (V. Remeš, Vesmír 84, 379, 2005/7) jeho autor lituje, že nalezl mezi nejcitovanějšími jen tři jména badatelů zdejšího původu. to ale o badatelském potenciálu země poskytuje jen tři jména badatelů zdejšího původu. To ale o badatelském potenciálu země poskytuje jen malou informaci. Takovéto kvantitativní charakteristiky neposkytují žádný hlubší vhled do toho, po čem někteří touží. Jeden ze jmenovaných, prof. Josef Michl, je jedním z největších chemiků a molekulových fyziků, s nimiž jsem se setkal. Jeho nevšední intelektuální potenciál, jeho kreativita a originalita by však zůstaly nezměněné, i kdyby seznam jeho prací byl jen polovinou či čtvrtinou skutečného seznamu, a totéž platí o citačních ohlasech jeho prací. Tuto poznámku lze završit uvedením jmen badatelů, jež se těší vynikající pověsti v měřítku světovém. Omezím se na část chemie a úzkou oblast mezi chemií a fyzikou a podotýkám, že následující výčet není úplný: Jaroslav Koutecký (teorie polarografie a molekulová kvantová mechanika), Jiří Čížek a Josef Paldus (molekulová kvantová mechanika), Otto Exner (klasická teoretická organická chemie), Karel Dušek (makromolekulární chemie), Jaromír Plešek (spolu se zesnulým Stanislavem Heřmánkem) (chemie boranů), Antonín Holý (organická syntéza), Jiří Jonáš (nukleární magnetická rezonance). Tito učenci zasáhli významně do oborů, v nichž jsou činní a to bez ohledu na to, zda publikovali 100, 200, 300 či více prací. A bez ohledu na to, zda byli citováni 1000krát, 2000krát či n tisíckrát. a v tomto duchu lze pokračovat v četných dalších oblastech vědy.
Závěrem podotýkám, že čistě kvantitativní, odosobněné hodnocení badatelství se může stát hodnocením patologickým. Ukončím citováním svého kolegy: každý fundamentalismus, tedy i ten scientometrický, je škodlivý.
Příspěvky 1 - 2 z celkem 2
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »