Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Jednoduchost a složitost

Tibor Bindas
Vesmír 84, 373, 2005/7
10. 4. 2009

Ještě Jednoduchost a složitost

Petr Miklas
Vážená redakce,
pokud jsi zveřejnění reakce „Jednoduchost a složitost“ pana Tibora Bindase (Vesmír 84, 373) na stejnojmenný rozhovor s profesorem Gell-Mannem (Vesmír 84, 12) mínila jako vějičku k rozpoutání diskuse, pak Ti na ni radostně sedám! Názory pana Bindase jsou v ostrém protikladu k mému východisku: „V rámci svého vzdělání, samostudia a myšlení jsem v rámci svých možností a schopností pochopil tento svět a vesmír tak, že“

ve vesmíru se nemusí dít vůbec nic zákonitého.

Víc mě oslovuje ona náhodná, nepravidelná složka „funkčně složitého“ vesmíru. Gell-Mannovo pojetí náhody, jak jsem je pochopil ze zmíněného rozhovoru, mi však připadá jednostranné. Profersor Gell-Mann například samozřejmě vychází z nevyslovených axiomů, které pro mne vůbec samozřejmé nejsou. Třeba „fukční složitost“ nějaké entity definuje netechnicky jako „délku velmi stručného a výstižného popisu pravidelností této entity“. Předpokládá tedy, že takový sručný a výstižný popis pravidelností nějaké entity existuje. Dále předpokládá, že existují zmiňované pravidelnosti entity. A nakonec předpokládá i existenci této entity. Existencí rozumím to, co obvykle chápeme slovy výskyt, jsoucnost či bytí uvnitř takzvané skutečnosti, tedy co je ještě i jinde než v samotném popisu. I jinde než jen jako pojem, případně jeho obsah, symbolicky zachycený v něčí mysli, na papíře, na paměťovém médiu, v kameni ap.) Pro tento předpoklad existence mi scházejí dostatečné, logicky bezrozporné doklady.

Zkušenost a její dcera znalost,
moje malé samolibky,
mě přesvědčivě přesvědčují:
Když jsi předem něco věděl,
třeba že se něco stane,
a pak se to, co jsi věděl, že se stane,
doopravdy
– aspoň podle tvého –
také stane,
potom jsi to,
co se stalo,
stále přesvědčivěji mě přesvědčují
moje zkušenost a znalost,
doopravdy věděl.

Rozhodně netvrdím, že neexistuje nic mimo onoho myšleného. Existenci však nechápu samostatně, odděleně od způsobu poznání či nezávisle na něm. Skutečnost znám pouze, jedině a výhradně ze svého poznání, v podobě konstruktu našeho poznání. Nevím tedy jistě, zda to, že něco je, jsoucnost či bytí jsou obsaženy už ve vesmíru či zda je produktem až terve popisu, tvůrčího činu myšlení, vesmírného sebeuvědomění. Řekl bych dokonce, že asi nikdy nerozliším, co do mého poznání vnáší poznávané samo a co způsob, jakým je poznávám.
Vedou mě k tomu i nedostatečné důvody, které uvádí Gell-Mann pro to, že přírodní zákony nejsou deterministické. Mluví o třech rysech vesmíru:
1) Stochastická povaha vesmíru: „…kvantová mechanika dává pouze pravděpodobnosti pro alternativní historie vesmíru. Možných historií s odlišnými pravděpodobnostmi přitom existuje mnoho.“
Co dává kvantová mechanika? Není nutnost zavést do obrazu světa pravděpodobnost spíše důsledkem našeho neoprávněného očekávání pravidelného, jednoduchého vesmíru?
2) Nedostatek informací: „nepozorujeme nejdetailnější, nejpodrobnější možný popis historie… Kterémukoli pozorovateli kdekoli ve vesmíru – ať už je to člověk nebo ne – je přístupných pouze pár informací o tom, k čemu dosud ve vesmíru došlo.“
A kdyby nám byly přístupné všechny informace, zmizela by ze světa náhoda, potažmo složitost? Možná z minulosti, ale z přítomnosti? A z budoucnosti? Kde se bere přesvědčení, že naše omezené biologicko-empirické, nutně redukující poznání je schopné vystihnout celou složitost vesmíru?
3) Nevhodná volba optiky: „Obecně ale platí, že když se používá hrubozrnné měřítko patřičným způsobem (!!!), dají se objevit pravidelnosti, které nejsou zřetelné při jemnozrnném, detailním popisu, neboť hrubozrnné měřítko tyto podrobnosti vyrovná na průměrnou hodnotu, nivelizuje.“
Nerozhoduji se pro pravidelnost možná spíš já sám? Není jen pouhým důsledkem mého rozvržení světa? Mou potřebou pravidel, díky které si můj rozum „patřičným způsobem“ rozvrhne vesmír tak, abych v něm nějaká pravidla našel? Na druhou stranu mě ale nadějí plní představa, že při patřičném způsobu pohledu na vesmír v něm zákonitosti prostě vyvstanou.
Vědecká pokora profesorovi Gell-Mannovi nedovolila nepoložit zásadní otázku: „Kolik vlastností života na Zemi je výsledkem základních zákonů, omezení diktovaných základní fyzikou, a kolik rysů je výsledkem historických náhod?“ S úctyhodnou odzbrojující otevřeností také přiznává: „Nevíme.“
Ale z jeho odpovědi na otázku autorky rozhovoru Jany Olivové, zda „…nakonec vše bude určovat spíše náhodnost než vámi zmiňovaná funkční složitost?“ čiší hluboká zakořeněnost v tradičním vědeckém paradigmatu, jakkoli notně postmoderně naviklaná: „Myslím, že ve velmi dlouhém časovém měřítku není vyloučeno, že většina pravidelností, jež jsou nám dnes důvěrně známy, nakonec zmizí.“

Co když je jedinečná náhoda pro náš vesmír tím určujícím? A všechny zákonitosti, pevné struktury, a pravidelnosti si do něj jen vymýšlíme?


pohledem ryby

plujeme ve vodě
svobodné hrdé ryby v oceánu
máme svou svobodu
plujeme
jak se nám zachce
napříč
s kýmkoli
jinam
dolu a zase nahoru…

a jako každá i naše
svoboda
má svoji nutnost
poznání
poznání zkušenosti

například žádná z ryb nevydrží
na vzduchu víc než pár minut
bez pochyb nemáme nohy
žádná z nás tudíž nikdy nevykročí
na pevninu
žádná z nás také nikdy
nepostaví na pobřeží dům
nikdo se nikdy nezastřelí
řekněme kvůli obrovskému dluhu…
a kdybychom byli lidmi
raději bychom oněměli
nenacházejíce pro takový nerozum
pojem ani slovo

plujeme ve vodě
svobodné hrdé ryby
plujeme ve své svobodě

Petr Miklas, pim@quick.cz
Opařany 10. 8. 2005
Příspěvky 1 - 1 z celkem 1
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »