Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Ad Vopěnkův Veřejný anonym

Vladislav Chvála, Čestmír Hofhanzl, Luděk Kolman, Pavel Vrecion, Rudolf Zahradník
Vesmír 84, 51, 2005/1
10. 4. 2009

Logicky?

Objevitel (či vynálezce??neb vypočitatel???) gravitace, uznávaný již za svého života (konstruktér?) o sobě hovořil jako o malém chlapci hrajícím si na břehu moře s malými kamínky,a to veliké moře před ním, je to, co NEVÍ.
Jiný myslitel(jóó myslitéél...!),ale věku Starého,byl prohlášen Pýthií-delfskou za nejmoudřejšího z lidí, protože prohlásil(objevil?vypočítal?vynalezl?):že ví, že nic neví.
Tyto kratičké příběhy mají společnou hezkou vlastnost:pokoru.
Má vlastní evidence skutečnosti nebo snad osobní zainteresovanost v ní(jak je ta subjektivita nepodstatná) vyvozuje ze zkušenosti,opakuji z e z k u š e n o s t i, že "je mnohem vyšší pravděpodobnost,že toho víc nevím než vím." Ve vesmíru oplývajícím nekonečností by tomu tak mnělo být až do konce nositele této zkušenosti(nyní tedy informace).
Pokud se mýlím,drazí přátelé, nebojte se upozorniti mne,kde asi klopýtám.
Matematika je nádherná a pan Vopěnka to umí říci těm,kteří to nevidí a vidět potřebují.
Také jsem si všiml,že někteří lidé (i ti s titulem) na místo "pravdy tříbení" jen svá kritéria (...pojímání...) dotazují a obhajují.Již třista let to "krizí věd nazývají".
Jsem šťastný,že vám to mohu napsat na svobodném foru.
10. 4. 2009

Víra vs. vědec

Barnabáš Školoud
Pan Dušan Streit ve svém článku uvádí větu, která mě zaujala natolik, že píšu tento příspvěvek: "Dodnes jsem nepochopil, jak může být vědec věřící, zkoumá-li nikoliv realitu, ale vrtochy vyšší moci; podle mě už nemůže být věrohodným stoupencem racionalizmu."
Jinými slovy je pan Streit, podle svého pojetí, stoupencem racionalizmu, nicméně lidé jako Blaise Pascal, Isaak Newton, Albert Einstein a největší velikání fyziky 20. století Fermi, Pauli, Heisenberg, Schrödinger a další NEMŮŽOU BÝT VĚROHODNÝM STOUPENCEM RACIONALIZMU. Ačkoliv nevim, kdo je pak Dušan Streit z horní/dolní, tyto pány, ač nejsou věrohodnýmy stoupenci, znám moc dobře.
Podle mě je tento výčet příkladů jasným vodítkem pochopit, že práce seriózního vědce a jeho duchovní, nadpozemský, náboženský (jak je komu libo) život nejsou v žádném rozporu a práci nikterak nepřekáží. Samozřejmě existují i protipříklady a proto je jasné, že i člověk nevěřící může být seriózním a jistě i velice úspěšným vědcem.
Hezky k tomuto tématu uměle vytvořeného konfliktu vědy a náboženství, rozžehnutého z velké části paradoxně determinizmem Newtnovské fyziky, píše a přednáší v našich končinách Jiří Grygar. Vřele doporučuji.
Konec příspěvku bych rád zakončil citátem Blaise Pascala (který se, až byl velkým fyzikem a matematikem, rozhodl konec svého života zasvětit teologii a životě v klášteře): "Jsou na světě hodnoty, které nemilujeme, dokud je nechápeme, a jiné, které nechápeme, dokud je nemilujeme."
Barnabáš Školoud - Praha
skoloud@email.cz

10. 4. 2009

Numerologie

Ještě malou poznámku k numerologii:

Johanes Kepler původně počítal dráhy planet, protože očekával, že jejich poloměry budou vyhovovat nějakému jednoduchému numerologickému schematu.

To se mu nepodařilo - skutečné dráhy planet nebyly tak prosté a žádná podobně primitivní pravidla nesplňovala.

Nakonec po mnohamletech našel třetí Keplerův zákon: druhé mocniny oběžných dob dvou planet jsou ve stejném poměru jako třetí mocniny velkých poloos jejichch eliptických drah. Ale není to vlastně naplnění jeho původních numerologických představ? I když v nečekané formě? A odtud je již triviální přechod k Newtonovu gravitačnímu zákonu (když každá planeta, tedy i ta, která má kruhovou dráhu).
10. 4. 2009

Židovsko-křesťanský náboženský systém

Prý „Iracionální židovsko-křesťanský náboženský systém vytvořil společenské prostředí, které podpořilo lidskou zvídavost, a jeho výsledkem byla věda“.

Nevím, odkud vzal její autor tuto tézi. Podle mne za prvotní základy evropských přírodovědných poznatků vděčíme antickým pohanům - Euklides, Pythagoras, Aristoteles, řečtí filosofové, římské právo, ...

Za největší výdobytky "evropského" ranného středověku lze asi pokládat objevy v oblasti matematiky - třeba algebry, podrobnější zmapování kontinentu apod. - všechny tyto objevy vznikly v dnešním Španělsku - na území ovládaném tehdy Islámem. Tehdejšími centry světové kultury a vědy byla Andalusie, Babylon, Jerusalém, Konstantinopol a samozřejmě další střediska dále na východě - Indie, Čína apod.

Arabové a Islám sehráli tří významné role mostů: mostu, který přenesl empirické poznatky antiky přes temný germánský (západo)evropský středověk - zejména úpadkovou říši Karla Velikého a jeho následníků (jinak by byly zapomenuty), most, který přenášel poznatky východních kultur (Indie, Čína) do Evropy a nakonec přinášel jejich vlastní poznatky - alchymii (chemii - je to vlastně jedno slovo se členem a bez členu - ohromný soubor empirických poznatků), algebru (Ibn Múza Chwarizmí - Algeber), astronomii, lékařství (Avicena) apod. Evropská renesance byla zejména rehabilitací antické a východní empirie po staletích náboženského tmářství. Tycho de Brahe vlastně používal původně arabské přístroje, alchymie byla založena na tehdy "vědeckém" Aristotelově přístupu (převzatém z indických Véd): stačí vytvořit dostatečně čisté výchozí substance, smíchat je ve vhodném poměru a musí(!) přece vzniknout zlato. Pouze řada nezdarů nakonec vedla k pádu tototo Aristotelova dogmatu.

Nakonec i slovo "věda" sdílíme s indickým sanskrtem, ne s latinou či němčinou.

Samozřejmě potom naopak ovládl náboženský fundamentalismus Islám a štafetu vědy a pokroku převzala Evropa - ale zejména díky tomu, že se dokázala vymknou náboženskámu dogmatismu.

A židovská kultura? Jejich hlavními produkty byly komentáře k Tóře (Talmud), komentáře k Talmudu (Mišna), komentáře k Mišně atd. ... Samozřejmě, mimo náboženský fundamentalismus se mezi nimi vyskytly i osobnosti jako Albet Einstein - ale to až později, kdy přestali být jen náboženskými fanatiky. Kromě toho sehráli v evropské kultuře roli mostů společně s Araby.

Např. mocenské výboje germánských "křesťanů" zpomalily rozvoj slovanaké kultury u nás o nějakou polovinu tisíciletí - po potlačení staroslovanské cyrilské literatury se české písemníctví vzpamatovalo až po Husově pravopisné reformě, která přizpůsobila latinské písmo českému jazyku podobně, jako tomu bylo při vzniku cyrilského písma z řecké abecedy používané v ortodoxní Konstantinopoli.

Jiří Šoler
jirisoler@tiscali.cz
10. 4. 2009

Veřejný anonym (Ad Petr Vopěnka, Vesmír 83, 589, 2004/10)

Maria Jirušová
[…] Vezmu to sportovně. Celkový dojem a umělecký dojem. Jako v krasobruslení! Jde přece vždy o harmonii obou mozků, že? Předního a zadního! Rozumu a citu! Nebo snad ne? Je tomu snad u pánů vědců jen jednosměrka rozumu? Copak vědec nemá napřed myšlenku, než se rozhodne konat? Impulz před činem?
Sleduji pozorně vaši diskusi a mám z ní vlastně radost, neboť vidím, jak jen prof. Petr Vopěnka (duchovně živý!) rozpálil duchovně spící reakci. A to je moc dobře! Moc! Neboť – po očistě ve vědeckých a uměleckých kruzích – mají to být (a budou!) právě vědci a umělci, kdož budou řídit tuto zemi místo zkorumpovaných politiků, kteří lžou jak baron Prášil!
Nebudu připomínat, že v minulosti Koncil odsoudil Bruna i Galilea! Nebudu se ani ptát, co dělala věda celých 2000 let pro to, aby objasnila nejhorší justiční vraždu historie… Nebudu se tázat, kdože z vědců by se to rád ujal ve věci p. prof. Petra Vopěnky role Kaifáše, kdo role Jidáše či Piláta… Nabízí se zde dotaz: jak čistý musí být tento, je-li takto špiněn?
Zdá se mi totiž, že zde jde o něco zcela podstatného… O uznání Síly, která řídí nejen vesmír, ale dává i nám všem bez rozdílu život, dech, rozum i cit…
Ono je v podstatě jedno, zda to kdo uznat chce či nikoli, ono to totiž tak jako tak zkrátka je! A kdo se tomu bude bránit, škodí tím jen sám sobě, nic víc!
V díku za diskusi – i za to, že „Vesmír“ je v diskusi tak zvláštní dík poslednímu diskutérovi – MUDr. Vladislavu Chválovi z Centra rodinné terapie v Liberci. Zcela souhlasím!! Neupalujme (ani slovně) ty, jimž třeba znova v této minutě nerozumíme pro vlastní slepotu a hluchotu!!!
Poprvé lituji, že nemám vymoženosti počítačového věku, na což se přece jen jako šedesátiletá babka necítím.
Radost v každém dni s díkem za každé nové ráno – toto přeji všem!
Maria Jirušová
Valašské Meziříčí – Krásno nad Bečvou
10. 4. 2009

Zásady duševní hygieny

Petr Vopěnka
Písemnými projevy obou učenců, Václava Hořejšího a Rudolfa Zahradníka, se nebudu zabývat, neboť ani oni se většinou nezabývali tím, co jsem řekl, ale tím, co si přáli, abych řekl, a když jsem to neřekl, tak si počínali tak, jako kdybych to řekl. Zásady duševní hygieny mi tak nedovolují zapojit se do polemiky zaplevelené téměř všemi unfair figurami polemické exhibice ze seznamu, který uveřejnil Karel Čapek v Přítomnosti 1925. Nicméně jsem ochoten obhajovat své názory v čestně vedené diskusi, a to třeba i veřejně.
Petr Vopěnka

-------------------------------------------------------------

Dvanáctero figur zápasu předem čili Příručka písemné polemiky
Přítomnost II, 40 (15. 10. 1925)
Karel Čapek

Tato stručná příručka není určena zápasníkům, nýbrž čtenářům, aby se poněkud vyznali ve figurách zápasu; pravím ve figurách a nikoli v pravidlech, neboť tisková polemika na rozdíl od všech jiných druhů boje, zápasů, půtky, klání, šermu, šarvátky, zápolení, turnaje a vůbec mužného měření sil nemá žádných pravidel, aspoň u nás ne. Na př. v řeckořímském zápase není zvykem, aby si odpůrci při potýkání vynadali: při boxu není zvykem tlouci pěstí do vzduchu a pak prohlásit, že odpůrce je knock-out; při bodákovém útoku není zvykem, aby se vojáci obou stran navzájem pomlouvali – to za ně obstarávají novináři v zázemí. Nuže, to vše a mnohem více je zvykem v literní polemice, a bylo by těžko nalézti něco, co by expertní polemický zápasník uznal za nedovolený chvat, za unfair hru, za surovost, podfuk nebo nerytířský trik. Není tudíž možno popsat a pojmenovat všechny figury polemické exhibice; dvanáct figur, jež uvedu, jsou ty nejběžnější, jaké se vyskytují v každém, i zcela nenáročném tiskovém zápolení. Kdo chce, ať je doplní o další tucet.
1. Despicere, čili figura první. Záleží v tom, že se polemisující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděný svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo. Tento apriorní předpoklad dává potom polemisujícímu onen sytý, poučný a sebejistý polemický tón, jenž nevyhnutelně patří k věci. Polemisovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat při tom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům.
2. Figura druhá čili Termini. Tato figura záleží v tom, že se užívá jistých specielně polemických obratů. Napíšete-li, dejme tomu, že po vašem zdání pan X. nemá v něčem pravdu, odpoví pan X., že jste se na něho „zákeřně vrhl“. Jste-li toho náhledu, že něco pohříchu není v pořádku, napíše váš odpůrce, že nad tím „lkáte“ nebo „roníte slzy“. Podobně se říká „láteří“ místo protestuje, „klevetí“ místo poznamenává, „spílá“ místo kritisuje a tak dále. Těmito obraty jste plasticky vylíčen jako nakvašený, potrhlý, neodpovědný a jaksi pominutý člověk, i když jste náhodou kliďas pokojný jako lama; tím je zároveň vysvětleno, proč si váš ctihodný odpůrce na vás musí vyjíždět s takovou slovní vehemencí, neboť se prostě brání proti vašemu zákeřnému vrhání, spílání, láteření.
3. Třetí figura sluje Caput Canis. Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li duchaplný, lze říci, že jste duchaplnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální; jste-li nakloněn abstraktním důvodům, lze vás s výhodou nazvat neživotným intelektuálem, a tak dále. Pro zručného polemika není prostě vlastnosti, přesvědčení nebo duševního stavu, který by nebylo možno pojmenovat názviskem, jež samo o sobě odhaluje úžasnou prázdnotu, tupost a malost potíraného odpůrce.
4. Non habet čili figura čtvrtá. Jste-li třeba učený myslitel, lze vás porazit podle třetí figury prohlášením, že jste hlubokomyslník, didaktický žvanil, pouhý theoretik nebo cosi podobného. Ale také vás lze zničit figurou Non habet; je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantasie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu; jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu. To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší; je nutno objevit, co vám není s hůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu.
5. Pátá figura sluje Negare a záleží v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše. Jste-li například učený myslitel, je možno přehlédnout tento fakt a říci, že jste povrchní causeur, plácal a diletant. Tvrdil-li jste neústupně po deset let, že (dejme tomu) věříte v čertovu babičku nebo v Edisona, je možno jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k positivní víře v existenci čertovy babičky nebo Tomáše Alvy Edisona. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář to o vás beztoho neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima.
6. Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Na příklad polemisuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi thesích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho.
7. Pugna je figura příbuzná figuře předešlé. Záleží v tom, že se odpůrci nebo věci, kterou zastává, dá falešný název, načež se polemisuje s těmito libovolnými obecnými slovy. To se dělá hlavně v t. zv. boji zásad. Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně potírá.
8. Ulyxes je figura osmá. Její podstata je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor. Tím se polemika výhodně oživí, slabé posice se zamaskují a nebere to žádný konec. Tomu se také říká unavovat odpůrce.
9. Testimonia. Tato figura značí, že časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké (kterékoliv) autority, třeba „již Pantagruel pravil“ nebo „jak dokázal Treitschke“. Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí.
10. Quousque. Tato figura se podobá předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě „to je dávno odbyto“ nebo „už dávno překonané stanovisko“ nebo „každé dítě ví“ a tak dále. Proti tomu, co je takto překonáno, není třeba vést dalších důkazů; čtenář tomu věří a odpůrce je nucen hájit „dávno odbyté věci“, což je dosti nesympatický úkol.
11. Impossibilé. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen. Nelze-li nějakou jeho větu vyvracet, je vždy ještě možno říci: „Pan X. mne chce poučovat, že…“ „Pan X. se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako je jeho ,objev‘, že…“ „Pan X. troubí na ústup a skrývá se za tvrzení…“ „Žasni světe! Slepá slepice našla zrnko a nyní provolává, že…“ Zkrátka, něco se najde, ne?
12. Jubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a záleží v tom, že z literárního boje je vždy nutno odcházet se gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo „byl usvědčen“ a „je hotov“. Tím se také polemika liší od každého jiného sportu. Řeckořímský zápasník uzná čestně, že byl poražen; ale snad žádná polemika neskončila slovy: Ruku sem, přesvědčil jsi mne. Jsou ještě mnohé jiné figury, ale už mne jich ušetřte; ať je literární historikové posbírají na luzích našich revuí a novin.

10. 4. 2009

Víme spolehlivě, co kritizujeme?

Příspěvek Petra Vopěnky mne mimořádně oslovil, zejména svojí nadčasovou aktuálností. O tom, že se jeho kritici zaměřili na několik pojmů poněkud vytržených z kontextu už zde byla řeč. Stejně tak o tom, že se přitom jednalo zejména o homeopatii, numerologii a snad nejvíce astrologii, ke které bych se rád vyjádřil i já.
Odhlédneme-li od mediálního a komerčního zneužívání tohoto pojmu, ne nepodobnému např. zneužívání pojmů ekologie, terorismus nebo volný trh, nemělo by nám uniknout, co zde ve víru kritiky zapadlo:
Ať to zní jakkoli kacířsky, astrologie v prvé řadě předpokládá - řečeno přírodovědným jazykem – existenci časových cyklů nejrůznější délky trvání, tj. planetárních, klimatických, společenských a fyziologických. V tom se tedy od vědeckého pohledu příliš neliší. Liší se „jen“ v tom, že dále předpokládá vzájemné vyladění či alespoň vyladitelnost těchto cyklů (tradičním jazykem korespondenci), přičemž neřeší otázku mechanismů a interakcí, kterými se toto vylaďování uskutečňuje. Z tohoto hlediska je prognóza budoucích událostí tedy jen povrchní, i když bohužel nejznámější a nejvíce zprofanovanou aplikací astrologie. Avšak jsou i jiné, hlubší astrologické směry, které hledají vyjádření našich pozemských, na první pohled všedních událostí jazykem událostí nebeských a tím i pochopení jejich obecnějšího, důstojnějšího smyslu. Neboť astrologie je především jazyk.
Zatím bohužel zdiskreditovaný mnohými svými příznivci i odpůrci a ve vědeckém světě obvykle opovrhovaný. A nejen to. Toto opovržení, v lepším případě ironizující shovívavost se rozšiřuje i na pojmová spojení astrologii byť jen připomínající.
Jeden příklad za všechny – hovoříme-li například o otázkách dlouhodobého vývoje klimatu, můžeme (bez nebezpečí, že budeme označeni za šarlatány) diskutovat o všem možném, třeba i o vztahu mezi dlouhodobými minimy sluneční aktivity a obdobími tzv. malých dob ledových. Ale zkuste místo minim sluneční aktivity hovořit v této souvislosti o obdobích konjunkce Uranu s Neptunem. A to přesto, že vzájemná poloha těchto planet s dlouhodobými minimy sluneční aktivity úzce souvisí prostřednictvím dynamiky jejich pohybu (a dále pohybu Slunce, Jupitera a Saturna kolem těžiště sluneční soustavy, barycentra). Nejde teď tolik o to, zda je představa o vztahu mezi klimatickými extrémy a konjunkcí či opozicí Uranu a Neptuna správná nebo ne. Jde o možnost svobodné diskuze na toto téma, bez stigmatizace šarlatánství. A podobná diskuze je dnes u nás skutečně velmi podvázána veřejným anonymem. Tj. přesně v tom duchu, jak o něm píše Petr Vopěnka.
10. 4. 2009

Několik poznámek a připomínek k článku Petra Vopěnky „Veřejný anonym“ (Vesmír 83, 589, 2004/10)

K podnětnému a zajímavému příspěvku Petra Vopěnky, který svým rozborem fenoménu veřejného anonyma „stalo se“ má jmenovitě pro současné dění v podmínkách globalismu mimořádný význam a je bezesporu vysoce aktuální, dávám k zamyšlení následující drobné poznámky a připomínky:

1) Dávám v úvahu, že jako po Newtonově mechanice přišel Albert Einstein se svou teorií speciální a obecné relativity, jíž je klasická mechanika mezním případem, podobně tomu může být s marxismem, který není a navíc ani nemůže být uzavřenou teorií, když v sobě zahrnuje otázky dialektiky vývoje. Sám sobě by si tak protiřečil.
2) V souvislosti s předchozí připomínkou dávám rovněž v úvahu, zda názor, že se marxismus zhroutil, nespadá rovněž pod veřejného anonyma. Navíc, nejedná se o známou záměnu „pars pro toto“? Nezhroutily se pouze některé a často mylné a nesprávné informace marxismu?
3) K myšlence Petra Vopěnky, že pokrok lidstva bývá vyvolán jak úvahami a činy racionálními, tak i iracionálními, dodávám a dávám v úvahu, že i zdánlivá iracionalita (např. pocity, intuice apod.) svým způsobem odráží reálný svět, a je proto určitým stupněm poznání a že různé formy poznání spolu dialekticky souvisí a vzájemně se ovlivňují. Tuto dialektickou strukturovanost procesu poznání je třeba reflektovat a vyvarovat se určitého kultu iracionality, jako toho, co vytrhává člověka z fatálního racionálního soukolí světa.
4) K myšlence, že pokrok vědy může být vyvolán i teologickými úvahami, dokumentovaný zdůvodněním nekonečnosti vesmíru Giordanem Brunem, u něhož se teologické a čistě vědecké myšlení jistě prolínalo a vzájemně ovlivňovalo, dávám v úvahu, že je rovněž možné, že ono zdůvodnění volil Bruno také proto, aby mohlo být jeho tvrzení na tu dobu velmi odvážné, církví přijato. Další osud Giordana Bruna je všeobecně znám, stejně jako osud Galilea Galileiho.
5) Dávám rovněž v úvahu, zda není projevem veřejného anonyma šíření nevědeckých názorů a že tak veřejný anonym svým způsobem právě reflektuje obavy určité části společnosti z racionálního myšlení a snaží se tak odvádět od zkoumání aktuálních problémů současného dění. Stačí se podívat do bulvárního tisku, jak propaguje léčitele, astrologii a horoskopy.
Jiří Wagner, Praha
10. 4. 2009

Díky prof. Zahradníkovi

Pane profesore, kdekoliv argumentujete, je radost to vidět ev. slyšet. Přeji pevné zdraví a hodně zdaru ve Vaší práci.
10. 4. 2009

Zdeněk Neubauer: Kořen - květ - plod

Zdeněk Neubauer CSc.
Příspěvek je umístěn jako soubor PV-DEF.rtf za textem článku prof. Vopěnky.
Příspěvky 1 - 10 z celkem 21
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »