Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Antropocén – velké zrychlení světa

Václav Cílek
Vesmír 95, 146, 2016/3
25. 3. 2016

Kdo je autorem

Ing. Miroslav Žáček, PhD., erdenet@centrum.cz

Vážená redakční rado, rád bych přidal pár slov ke článku RNDr. Cílka „Antropocén – velké zrychlení světa“ uveřejněném v čísle 3/2016 ve vašem časopise. S autorem jsme se setkali poprvé (a bohužel i naposledy) před mnoha lety (80. léta ?) jako mladí přednášející na semináři pořádaném kdesi v horách (Krušné hory ?). Vzhledem k dávné době si již přesné místo ani dobu konání semináře nepamatuji. Přesto mi tento seminář utkvěl v paměti právě díky RNDr. Cílkovi. Přednášky byly standardní, jedna jako druhá, zato jeho se zabývala tehdy ne zcela běžným tématem (vertikální vývoj redox potenciálu podél vrtu), což mě zaujalo. Od té doby uplynula řádka let a z autora se stala známá osobnost díky popularizačním článkům a jeho knižním publikacím (některé z nich i vlastním). Hrozně rád jeho texty čtu, i takové, které by mě tématicky za normálních okolností nezajímaly, jelikož v jeho podání se stávají poutavé a atraktivní. RNDr Cílek totiž má vzácný dar (který mu závidím) poutavě vyprávět, je to Pan Vypravěč s velkým P a V s velkým přehledem a záběrem. Poněkud mě proto zarazil nejen obsah ale už samotný nadpis vnořeného krátkého článku „Nelineární reakce – největší hrozba pro budoucnost“ a vyvolal ve mně pochybnosti, zda je RNDr. Cílek jeho autorem. Nelineární reakce, v dané souvislosti trochu nevhodný termín, jelikož se, jak se zdá, mluví o nelineárních vztazích v systému zvaném klima a nikoliv o chemických reakcích, jsou přeci všude kolem nás. Drtivá většina přírodních procesů se odvíjí na základě nelineárních vztahů. Přírodní (a nejen přírodní) systémy jsou složité systémy se vzájemně propletenými vztahy a jejich „linearizaci“ (promiňte mi ten škaredý termín) provedl člověk uměle, jako první krok k pochopení složitosti přírody. Stačí snad jen připomenout termíny jako nerovnovážná termodynamika, teorie složitých systémů, oscilační reakce, dissipativní struktury, fraktální rozměr nebo teorie chaosu, které v principu mluví o tomtéž a které ukazují cestu od „lineárního“ modelu světa do modelu světa „nelineárního“. Vždyť nelineárním vztahům, resp. reakcím vděčíme i za to, že na Zemi existujeme. Jak jinak by např. vznikly bílkoviny, tvořící základ života ptá se Ilja Prigogine, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1977, v úvodu své knihy „Autoorganizace v nerovnovážných systémech“. Bílkoviny jsou tvořeny aminokyselinami. Na Zemi existuje pouze 20 typů aminokyselin. Počet možných kombinací uspořádání těchto aminokyselin je tedy roven 20100, což je zhruba 10130. Budeme-li předpokládat, že všechny kombinace mají stejnou pravděpodobnost vzniku a že ke změně uspořádání dochází každých 10-8s (což je běžný předpoklad), pak ke vzniku požadované bílkoviny dojde řádově jednou za 10122s. Jelikož stáří Země je odhadováno "pouze" na 1017 s, je vznik takové bílkoviny naprosto vyloučen. A přesto na naší planetě existují více jak tři miliardy let a jsou základem naší existence. Jak ukazuje teorie chaosu, z nelineárních vztahů může vznikat chaos a z chaosu naopak zase povstat řád (není to krásná ukázka platnosti principu jing a jang ?). Nerovnovážné „reakce“ tedy někdy probíhají v náš prospěch a někdy v náš neprospěch a domnívám se proto, že nelze v obecné rovině prohlásit, že nelineární reakce jsou největší hrozbou pro budoucnost. Co se týče vzájemného vztahu tepla oceánů a obsahu CO2, tak víme, že vztah je obrácený. Čím chladnější je oceán, tím více CO2 pohltí a naopak, čím je teplejší, tím méně CO2 může adsorbovat. Čím více se tedy bude oceán oteplovat, tím více CO2 bude unikat do atmosféry a nejde tedy v tomto případě o emise ale o balancování oceánské pumpy. Otázkou do diskuse však je, zda se oceán otepluje všude současně nebo zda se jedná pouze o výsledek cirkulace, kdy studená voda u pólů pohltí více CO2, ten je studenými proudy o vysoké hustotě odveden do tropických pásem, kde se voda ohřívá, a CO2 pak uniká do atmosféry. Je odhadováno, že 70% degazace oceánu probíhá tímto způsobem (v odborné literatuře je pro to používán termín „thermally driven solubility pump“) a 30% pomocí živých organismů (biological pump). Autor též zmiňuje pokles pH z 8,2 na 8,1 a jeho možný další pokles o 0,4 s obavou o osud mořské bioty v důsledku omezení tvorby karbonátu. Aby byla voda kyselá, muselo by pH klesnout pod hodnotu 7, což by vyžadovalo opravdu velké množství kyseliny (oceány tvoří 2/3 zemského povrchu !). A záznamy z geologických dob, kdy koncentrace CO2 byla mnohonásobně větší než dnes, naplnění této hrozby nijak nedokládají. Není totiž uvažována zpětná vazba, kdy se při případném výrazném nárůstu kyselosti stanou sedimenty, horniny a karbonátové schránky organizmů velmi reaktivními a následné chemické reakce kyselost zase sníží a vrátí oceán zpět do „alkalického“ stavu. Já jsem ale pevně přesvědčený, že toto všechno je RNDr. Cílkovi dobře známo, stačí jen přečíst si jeho knihu Tsunami je stále s námi, kterou považuji za jednu z jeho nejlepších, ne-li nejlepší (zasloužila by být citována v uvedeném výčtu knih), a proto mé pochybnosti. A tak se Vás ptám, je opravdu autorem onoho vnořeného textu? S úctou váš dlouholetý čtenář .

Příspěvky 1 - 1 z celkem 1
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »