Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Když milenky s manželkami táhnou za jeden provaz

Josef Lhotský
Vesmír 93, 289, 2014/5
29. 5. 2014

Hranice mezi symbiontem a organelou

osef Lhotský

 Dobrý den,

 rád bych Vám poděkoval za velmi milý komentář mého textu o bakteriálních endosymbiontech hmyzu. Jako každého autora mě Vaše pochvala velmi potěšila a zároveň je pro mne samozřejmě závazkem k tomu, aby i mé další příspěvky Vesmíru byly hodny našeho nejvýznamnějšího přírodovědeckého časopisu a náročného okruhu jeho čtenářů.

 

 Pokud jde o Vaše otázky, pokusím se na ně ve stručnosti odpovědět:

 

 1. Jak je to se zařazováním organismů do škatulek. Všelijak a není to snadné. Biologická systematika a taxonomie se v posledním půlstoletí neuvěřitelně proměnily, právě i díky tomu, že konkrétní organismy se nám před očima mění na celé ekosystémy nejrůznějších více či méně samostatných "součástek". V souvislosti s tímto rozsáhlým tématem by Vás případně mohla zajímat druhá kapitola mé knihy Symbiotický vesmír, vydané nakl. Academia letos na jaře; konkrétně části Historická organizace živého a Biologická systematika a taxonomie. 

  2. "Smluvní" hranice mezi symbiontem a organelou. Ani tady není situace lehká. Obecně platí, že tzv. semiautonomní organely (mitochondrie a plastidy) jsou již zcela integrované do eukaryotické buňky, včetně faktu, že došlo k přesunu mnoha jejich genů do jejího jádra. Rozdíl mezi bakteriálním endosymbiontem a organelou je skutečně čistě teoretickým problémem, platí však, že jakkoli už bakterie nemůže žít bez hostitelské buňky, buňka ji ke svému životu nepotřebuje zcela bezvýhradně. Kromě toho bakterie své geny ztrácí, ale málokdy přesouvají do jádra - míra vzájemné integrity je tudíž pořád o mnoho menší než u mitochondrií a plastidů.

  3. Dědičnost celého systému. Obligátní endosymbionti se přenáší vertikálně. Hostitelskou buňku skutečně neopouští. Děje se to tak, že ke vznikajícímu zárodku se přidá inokulum buněk, které už tyto bakterie obsahují, a ty se potom dále dělí - i s nimi.

 

 Mnoho radosti s poznáváním přírody kolem nás a vše dobré

29. 5. 2014

Jak je to se zařazováním organismů do škatulek?

ing. Jiří Žufníček, jiri.zufnicek@post.cz

Hezký den,

jsem pravidelný odběratel a poctivý čtenář, ale mizerný přispěvatel. Po pravdě, toto je můj první příspěvek. Přivedla mne k němu synergie dvou po sobě jdoucích článků v letošním květnovém čísle.

Když milenky a manželky táhnou za jeden provaz, to je mazec! Dobrý článek vyvolá vždy spoustu dalších úvah. Jak je to se zařazováním organismů do škatulek? Uvedené endosymbiotické bakterie ztratily část své informace, protože ji nepotřebovaly, další předaly svému hostiteli a nechaly si jen zbyteček. Totéž udělaly mitochondrie. Ty řadíme k organelám, symbionty stále k bakteriím, ale kvalitativní rozdíl v tom nevidím. Když, tak jen kvantitativní. Mitochondrie nejsou schopny samostatného života, ti symbionti nejspíš také ne. Hranice je tedy jen smluvní a volná. Obdobu vidím u orchidejí: druhů je jich nesčíslně a přitom se mohou vesele křížit. Což by druhy asi dělat neměly. Nejspíš v tom hraje roli touha systematiků, popsat nový druh. Tak velká, že až orgasmická. A ztrátu nomenklatury nesou těžce (viděli jsme u Pluta, když přestal být řádnou planetou).

Taky by mne zajímalo, jak se ti symbionti přenášejí do nového těla. Infekčním procesem to asi nebude, kde by se vzali životaschopní jedinci. K tomu by potřebovali kompletní genetickou výbavu. Takže ty manželky nějak musí milenkám zajistit přenos, nejspíš podobně jako mitochondriím mimojaderným obsahem vajíčka. Je to tak?

Zbývá jen zjistit, zda ty milenky jsou milenky manžela, nebo manželky, což může být velký rozdíl.

Virtuální evoluce vyznívá z článku jako nepříliš užitečná hračka, ale s velkým potenciálem pro budoucnost. Myslím si, že zbytečně malodušně. Už jenom to, že se jinými cestami podařilo dost věrně napodobit přírodní děje je pozoruhodné. Například redukci genomu (milenek) v stabilním prostředí (manželek). Kdyby biologové dokázali svou cestou, že odmocnina ze dvou je iracionální číslo, znamenalo by to přinejmenším, že jejich postup je správný a že se dá nejspíš s příslušnou opatrností použít i jinde. Matematikům to dnes arciť k ničemu není, ale možná, že jednou najdou třídu úloh, vhodnou pro takovýto postup. Biology dnes často trápí otázka, co je příčina a co důsledek. Do hluboké minulosti se podívat nemůžeme a ze současnosti se toho někdy moc poznat nedá a tak si vyprávíme pohádky (Zrzavý?). Kybernetická simulace by jim mohla pomoci.

Okouzlila mne představa roverů, pohybujících se ve virtuálním světě Species. Jakoby z oka vypadla S. Lemovi a jeho Kyberiádě. Rovery jsou andělé či démoni, programátor či operátor je Místní Bůh. Páchají zázraky.  Sociology a podobné by mohlo zajímat, za jakých situací jsou rovery nezbytné k udržení stability a jestli se nemůže něco podobného přihodit i nám. Tady jsem dost pesimista. Jako bezvěrec nemohu doufat ve spásu nějakým vozítkem. Nejsem zapřisáhlý ateista, existence něčeho Bohu podobného by mne asi i nadchla. Zdá se, že čas zázraků vypršel; když je třeba kanonizovat nového svatého, uchylují se k trapným zázračným uzdravením. Už ani zázraky nejsou, co bývaly. Taky mám obavy, že i kdyby pomoc přeci jen přišla od stávajícího boha, pomohl by mi hinduistický rover? Očekávat existenci Boží a ještě k tomu nestraníka, není to příliš?

S přáním všeho nejlepšího a „jen houšť a větší kapky!“ pro podobné dobré články

Váš ing. Jiří Žufníček

 

Příspěvky 1 - 2 z celkem 2
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »