Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diskuse: Spekulace, nebo realita?

František Vyskočil
Vesmír 93, 120, 2014/2
6. 4. 2017

Ještě ke "kreacionismu" ve "Vesmíru"

Peter R. Schuster, SchusterP@seznam.cz

S velkým zájmem jsem si přečetl jednak pozoruhodnou knihu “Mýtus evoluce” prof. Mejsnara (mezitím již přeloženou do angličtiny a vydanou nakl. Chicago Press U) a poté její, značně kritickou recenzi z pera prof. V. Hořejšího, uveřejněnou pod sugestivním názvem “Kreacionismus ve Vesmíru”. Dovolil bych si reagovat především na zmíněnou recenzi, byť s výhradou, že nejsem biolog (studoval jsem filosofii), při té příležitosti současně upozornit na ta témata, která v knize prof. Mejsnara já osobně považuji za cenná a zajímavá. 1. První výhradou, kterou bych vznesl vůči zmíněné recenzi “Kreacionismus ve Vesmíru”, je potíž s argumentací ad hominem, která nevyvrací argumenty, nýbrž útočí na osobu autora. Zpochybňování odbornosti (“amatérský zájem”) a charakteru (“koupená vyznamenání”, “neví co je boson”) je klasická logická falacie, založená v tomto případě na apriorní pozici, že pokud někdo zpochybňuje evoluci, tak to není “vědec”. Připomínám, že v dějinách vědy byla obdobná metoda k diskvalifikaci alternativních vědeckých teorií používaná velmi často, nikdy však ku prospěchu vědeckého bádání jako takového. 2. Domnívám se, že musím vznést ráznou námitku proti způsobu, jakým prof. Hořejší velmi nepřesně směšuje různé neevoluční myšlenkové směry. Je třeba od sebe rozlišovat “vědecký kreacionismus” (ve variantě “kreacionismu mladé země” (Young-Earth Creationism) od kreacionismu staré země (Old-Earth Creationism) a ten zase od inteligentního designu a “teistické evoluce” (ke které se, patrně v nějaké krajně okleštěné deistické formě, prof. Hořejší hlásí). Nakolik je mi známo, konkrétně k hypotéze inteligentního designu mají biblicky orientovaní kreacionisté vztah poměrně chladný (viz typicky Ham, K.(ed.): The New Answers Book 2, kap. 13: Is Intelligent Design Christian?) Zaměňování či směšování inteligentního designu a kreacionismu je věcně nesprávné. 3. Inteligentní design (dále ID) je primárně nenáboženská hypotéza, která vyvíjí způsoby, jak vysvětlit jevy v živé přírodě, které empiricky pozorujeme. Používá přitom axiom, že je možné uvažovat při zkoumání přírodních procesů působící inteligentní příčinu, přičemž totožnost či povahu “projektanta” či “velkého inženýra” nespecifikuje. Metodologický naturalismus a (mechanicismus) zavádí přeci také svůj (nedokazatelný) předpoklad, že žádný finalismus v přírodě principiálně není přípustný a je povolené pracovat pouze s mechanickým kausálním modelem (v rámci evoluce pouze náhodným výběrem), což je základem pro evoluční teorii. Podle mého je takový apriorní naturalismus metodicky ochuzující, jakkoli historicky sehrál positivní roli při emancipaci vědy. O tom však dále, v bodě č. 7. ID používá několik základních postupů – “Argument from Suspicious Improbabilities” (identifikuje jevy a události, které, pokud by měly vzniknout náhodně, vyžadují řádově delší časy, než je vůbec dnes uznávané trvání vesmíru); The Confirmatory Argument (Pozorování P je více pravděpodobné dle hypotézy H1, nežli podle hypotézy H2 (příklad – existence fysikálních konstant, umožňujících vznik ve vesmíru vysoce organisované hmoty je mnohem pravděpodobnější s hypotézou ID, než náhodným vznikem); Dembskiho triáda Contingency-Complexity-Specification sloužící k určení, zda pozorovaný předmět v sobě obsahuje stopy inteligentního designu atd. atd. Na ničem z toho nespatřuji nic apriorně nevědeckého. Jediný problém je onen nedokazatelný axiom na začátku, leč ten si metodologický naturalismus dává a musí dát také. Jen je v jeho případě pochopitelně odlišný. 4. Na některé “logické chyby”, které knize “Mýtus evoluce” V. Hořejší ve své recenzi vytýkal, odpověděl již autor sám, na některé další jeho recenzent. Bohužel, obcházet logické jádro argumentace pomocí útoků na okrajové otázky (“problém “boson” ; “číslo, místo číslice” a naopak; dokonce polemika s neexistujícím textem, který se na s. 43 knihy nenalézá) hodnotím spíše jako další snahu recenzenta o zpochybnění autora – nikoli jeho koncepce. Vyhýbám se diskusi o složení buňky etc., nejsem biolog a tudíž se necítím být kompetentní vyjádřit se k tomuto a podobným problémům. Nicméně musím vyzvednout následující potíže, zřejmé dle mého mínění, zřejmé i poučenému laikovi: Prof. Mejsnar ve své knize nikde netvrdí, že by je zcela vyloučeno, aby došlo ke spontánní mutaci, která by mohla přinést organismu výhodu. Pokud by toto tvrdil, tak bych souhlasil s recenzentem, že jde o “absurdní tvrzení”. Prof. Mejsnar ve skutečnosti vyzvihuje skutečnost, že taková mutace je v neřízeném procesu extrémně nepravděpodobná. Mnohonásobně pravděpodobnější je, že dojde k mutaci, která organismus degraduje. Jestliže můžeme bez nadsázky označit genetickou informaci jako velmi přesný program, tak samořejmě při jeho přepisování může dojít k takovému přepsání povelu, který jeho funkci zlepší. Nicméně pravděpodobnost, že se tak stane je mnohonásobně menší, než že chyba funkci zhorší. Nic jiného prof. Mejsnar neříká a plyne to z logiky celého jeho textu. Občas dojde ke kombinaci obojího - typicky lze demonstrovat u vyvinuvší se odolnosti bakterií proti antibiotikům. Zde si dovolím citovat: “Jako skupina vyžadují mutace spojované s odolností vůči antibiotikům ztrátu či omezení již existující buněčné funkce/aktivity, tj. cílová molekula ztratila slučivost s antibiotikem, antibiotický transportní systém byl omezen či vyloučen, regulační systém či enzymatická aktivita byly omezeny či vyloučeny atd. Tohle nejsou mutace, jež mohou vysvětlit původ oněch buněčných systémů a aktivit. I když by tyhle mutace určitě byly „přínosné“ pro přežití bakterie v přítomnosti antibiotika v prostředí, tahle výhoda existuje za cenu ztráty již existující funkce.“ (viz článek „Je odolnost bakterií vůči antibiotikům vhodným příkladem evoluční změny?“ http://www.memento.junweb.cz/clanky/spzo2.htm) 5. Opravné mechanismy objektivně evoluci brání, protože zásadně snižují četnost mutací (tedy i těch vedoucích (údajně) ke speciaci. Opět nevidím, narozdíl od prof. Hořejšího, na tomto tvrzení vůbec nic “absurdního”. Jak je obtížné takovu mutaci přinášející “přínosný” fenotyp cíleně navodit, je myslím dostatečně prokázáno snahou skvěle vybavených labotařích, která přináší vcelku omezené výsledky. Přičemž, to zdůrazňuji, zde působí cíleně inteligentní činitel, nikoli slepá náhoda. Při izolaci malé populace s „prospěšnou“ mutací by teoreticky mohlo ke speciaci dojít, dochází ale ke ztrátě rozmanitosti genové nádrže populace, takže bych očekával poměrně rychlé zhoršování stavu populace, její degeneraci. Tento proces je mnohonásobně rychlejší než upevnění oné funkčně prospěšné mutace, zdá se mi. Není mi obecně jasné, jaký proces by měl vůbec řídit gradualistické upevňování takové mutace v funkčním (žádoucím) směru a který by zabránil přešlapování na místě (pokud hovoříme o makroevoluci). 6. Vidím jako velký problém snahu evolucionistů odbýt faktickou neexistenci spojovacích článků, s tím, že jsou jistě v “tisícinásobném množství” (jak napsal ve své recenzi prof. Hořejší) někde ukryté, jen “neodhalené”. Pohřbít pak oponenta tvrzením, že je jeho tvrzení “směšné” sice lze, ale je to poměrně málo. Nakolik je mi známo, fosilie obsahují “hotové”, byť variované druhy. Pokud se evoluce děje gradualisticky, malými krůčky (což mimochodem, zdá se, evoluční genomika zpochybnila), tak by vlastně drtivá většina fosilií naopak měla být takovými přechodovými články (“evoluce” kruhu ve čtverec”, který uvádí prof. Mejsnar ve sv knize je dobrý příklad). Nikoli opačně, kdy tyto články vědci, navzdory velké prestyži s jejich objevením spojenou, jen velmi pracně konstruují. 7. Hovoříme o evolucionismu a darwinismu jako synonymech, nicméně, pokud jsme mohl zaznamenat, ani jeden z pilířů klasického darwinismu dnes není už přijímán jako platný. Stejný osud nejnověji potkal neodarwinismus, jak jsem si s údivem mohl přečíst. Tzv. evoluční genomika revidovala takřka všechny koncepce, které byly hlásány jako vědecké a jež vešly do učebnic. V nich jsou ostatně tyto zastaralé a oficiálně vyvrácené poznatky úspěšně obsaženy dodnes a šíří vesměs (i mainstreamovou vědou) antikvované představy mezi širokou laickou veřejnost. Pokud je mi známo, jeden z nejčastějších způsobů, jimiž byl kreacionismus evolucionisty zesměšňován, bylo jeho tvrzení, že rychlost různých přírodních procesů se mohla v čase měnit. Takové tvrzení je samozřejmě nedokazatelné a nepozorovatelné, jelikož se pohybujeme v oblasti historické, nikoli empirické vědy. Vyvstalo pak pochopitelné podezření, že vedci-kreacionisté takové tvrzení předvedli pouze proto, aby udrželi logickou koherenci své vlastní koncepce. Jestliže byl v evoluční genomice odmítnut tzv. uniformitarianismus, pak se (jak to interpretuji) evolucionismu dostává do stejně oslabené pozice, jako “vědecký kreacionismus” a platí pro něj stejná výhrada z možné “zaujatosti”. Dříve nějaké “přírodní” či “přirozenné” zákony platily, nyní neplatí (či platí jinak) - tak aby evoluční paradigma zůstalo funkční. Pokud evolucionismus (stojící na nedokazatelném axiomu metodologického naturalismu a mechanicismu) musí takto zásadně, principiálně revidovat tak základní koncepce, na nichž stojí, pak myslím stojí za úvahu pracovat i s konkurujícími vědeckým paradigmaty. Ne strnule lpět na jediné “dovolené” koncepci. Narážím například na rozhodnutí politického (!) orgánu Evropského výboru pro kulturu, vědu a vzdělávání “O nebezpečí výuky kreacionismu” z června 2007, s nímž se samozřejmě svezl i ID. 8. Já sám se opírám převážně o úvahu, že už ta nejprimitivnější živá buňka (nemluvě už o složitém mnohobuněčném organismu, který je ještě řádově složitější) představuje právě onou “kvalitou života” mnohem víc, než než agregát proteinů a aminokyselin. Jde o nesmírně složitý mechanismus, je založen na materiální matrici. Nad to je ale strukturovaný a to specificky (nenáhodně). Obsahuje v sobě program a cílování (má v sobě účel, tj. minimálně reprodukování svého životního cyklu a sebe sama)) A tuto vloženou informaci (zakódovanou v DNA a neredukovatelnou na materiální nosič; vyžadující proteiny se zcela konkrétními sekvencemi) považuji za ono “navíc”, co odlišuje sebesložitější mrtvou hmotu od živé. Onen vnitřní “program” a v organismu obsažený finalismus (informaci, která rozhodně není redukovatelná na její materiální nosič a nevzniká (jak tvrdím) ex post) jej kvalitativně odlišuje od nějakých koacervátových kapiček, ze kterých se údajně měl vyvinout. V tomto smyslu je každý organismus neredukovatelně komplexní (viz Beheho pojem “Irreducible Complexity”), neboť teoretické minimum pro jeho fungování je 337 genů, každý z nich osahuje stovky odseků - bez kterékoli části z nich už celek náhle nebude fungovat a okamžitě zaniká. Mechanický znamená kauzální a reversibilní. Život je nereversibilní, je jednosměrný, tedy neopakovatelný. A navíc je účelný, je v něm zakódováná finalita - i kdyby to byla jen reprodukce, tak se musím zeptat odkud se vzala? To jsou kvality, které jej zásadně, kvalitativně odlišují od neživé přírody. 9. Last but not least, udivilo mě, že prof. Hořejší vytýká jím kritizovaným autorům jejich křesťanstvím motivovanou zaujatost (jež je nicméně zcela konsistentní s názory, které prezentovali) a sám současně píše, že, cituji: “Já se považuji za věřícího křesťana a trochu (dost) mi vadí, že náboženství je lidmi běžně vnímáno jako pošetilá víra v zázraky, nadpřirozené bytosti a podobné hlouposti, která je v zásadním rozporu s vědou.“ Vzhledem k tomu, že nejstarším credem křesťanství bývá obvykle (v té nejvíce zjednodušené verzi) uváděno jako „Iésus Christos theu hyos Soter – Ježíš, syn Boží, Spasitel (ICHTYS), tak mi není jasné, jak se podobná víra může srovnat s výše uvedenými řádky a vidím zde značný rozpor. Proto jsem si v bodě 2 dovolil označit jeho pozici za deistickou - tedy prohlásit jej za stoupence varianty teistické evoluce.

19. 3. 2014

Kreacionismus ve Vesmíru

Jiří Mejsnar, Fawna.Cytolab@seznam.cz

 Prof.Václav Hořejší reaguje v diskusi pod tímto názvem na recensi Prof.Františka Vyskočila mojí knížky Mýtus evoluce a zároveň ji recenzuje . Uvádí 18 bodů výčtu toho, co je v knížce špatně, tedy osmnáctibodový výčet údajných chyb. Původně jsem nechtěl reagovat a rozšiřovat diskusní fórum. Kdybych ale neodpověděl potvrdil bych, že s kritikou souhlasím. Nesouhlasím.

1.bod výčtu: "Zjevně neví, co jsou bosony (str.28)" Výtce bych rozuměl, kdyby recensent konstatoval: Na str.28 autor píše, že bosony jsou A. Fyzikové a recensent vědí, že bosony jsou B. Tvrzení na str.28 je tedy chybné, a lze z toho vyvodit, že autor zjevně neví...Něco takového ale na str.28 není. Recenzent, což není obvyklé, hodnotí ne text díla, ale vědomosti autora. Obecně k hodnocení vědomostí slouží zkoušky. Šel bych klidně s recenzentem ke "zkoušce z bosonů", ale ať by byly naše výkony u zkoušky jakékoliv, nic by nevypovídaly o textu stránky. Mimochodem skutečnost, že prokázání bosonů bylo ve své době považováno za největší vědecký počin 20.století by bylo možno najít v dobovém tisku. Bod 1 nepatří do výčtu chyb.

2.bod výčtu: "Výrok, že jaderné slabé interakce jsou "radioaktivní" je poněkud bizarní (str.43)" Výrok je obsahově velice nepřesný, ale je to výrok recenzenta, na str.43 není. Dr. Martin Zdráhal z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK, který vede cvičení k přednáškám z teorie elektroslabých interakcí, hodnotil text na str.43 takto: "Chápu, co jste tím myslel. V rámci popularizačního účelu textu to není špatně, ale je to nešikovně řečené. Věta by měla znít: Kvantová teorie..., později vypracovaná kvantová elektrodynamika (QED) a teorie elektroslabých interakcí (její formalismus kombinující elektromagnetické a slabé síly projevující se mj. při radioaktivním rozpadu, předpovídal dva typy hmotných částic...) jsou teorie". Děkuji prof. Hořejšímu za pročtení a podnět k vylepšení textu. Vylepšení formulace je pro autora vždy přínosné. Nejedná se ale o chybu, a bod 2 do výčtu chyb nepatří.

3.bod výčtu: "Abstraktní význam nemají číslice, ale čísla (str.86)" Text na str.86 napadený recenzentem zní: "Když pozorujete své batole, je fantastické, jak jeho mozek začíná operovat řekněme s číslem "dvě". Nejprve to mohou být dvě ruce. Ale něco jiného jsou dvě nohy. A v "dobrý čas" se to stane; mozek děťátka začíná zkoušet: jsou to dvě jablka? Ano. A dvě čajové lžičky? Ano, samozřejmě. A je to tu! Obsáhnutí abstraktního významu číslic". Prof. Vladimír Janovský z Katedry numerické matematiky MFF UK je mezinárodně uznávaný reprezentant pražské školy numerické matematiky. ( V souvislosti se světem čísel a číslic poznamenávám, že jsem u něho dělal v r.1973 zkoušku z lineární algebry). Jeho stanovisko je následující: "Vysvětleme si pojmy: číslo je abstraktní entita pro vyjádření množství nebo pořadí. Číslice je (abstraktní) prostředek pro zaznamenání čísel. Abych se vyhnul této malicherné diskusi, použil bych na konci citátu slovo číslo." Nepřehlédněme podstatu věci, o kterou se tady jedná. Tou je (předpokládám, že nezpochybnitelný) postnatální vývoj schopnosti abstrakce lidského mozku. Je to krásný, povznášející proces a recenzent si toho jistě všiml. V citovaném textu začínám číslem a končím záměrně číslicí. Podle slovníku: abstrakce je zobecnění, myšlenková činnost, při níž analýzou jevů či pojmů docházíme k obecným poznatkům. Aby dětský mozek mohl používat dvojku jako prostředek, jako číslici, musí zobecnit, abstrahovat. Bod 3 nepatří do výčtu textových chyb. Oba konsultanti bodu 2 a 3 souhlasí s použitím svých ústně sdělených stanovisek na diskusní stránce Vesmíru.

Nemyslím, že by bylo vhodné takto probrat dalších 15 bodů. Diskuse by přesáhla únosný rozsah a asi ani pro případného čtenáře by nebyla přínosná. Zdá se mi ale důležité, vyjádřit se ještě k jednomu místu recense: tím je požadavek "recenze od skutečných odborníků, v tomto případě (pozn.: Mýtus evoluce) by to samozřejmě měl být nějaký respektovaný evoluční biolog. Fyziolog F.Vyskočil takovýmto odborníkem rozhodně není...". No, evoluční biolog by to samozřejmě mohl být, ale nesouhlasím, že by to "měl být". Knížka je otevřeně protievoluční, takže je jasné, že recense evolučního biologa musí být odmítavá. To jaksi vyplývá z logiky jeho dresu, za koho ten fotbal kopá. Ptám se, kdo je vlastně odborníkem na evoluci, jaké má mít zvládnuté řemeslo (erudici). Jde mi zásadně o to, kdo nebo co může posunout naši současnou nedostatečnou úroveň poznání v otázkách původu života, druhu a člověka. Neočekávám, že to budou (bohužel velkým dílem spekulativní) publikace evolucionistů. K posunu poznání asi nepřispěje ani urputné škatulkování -istů do tábora modernistů a postmodernistů, darwinistů a neodarwinistů, mikro a makro evolucionistů, kreacionistů a ateistů..., a výpady, kterými příslušníci jednoho tábora domněle posilují pozici své škatulky, či stav vlastní mysli. V tomto duchu vedený výpad recensenta-profesora proti Prof. Vyskočilovi je neúnosně předpojatý. Prof. Vyskočil je podle scientometrie žijící klasik (citační klasická práce, kde je prvním autorem viz Current Contents č. 15, 1989), což se v Čechách podaří málokomu, a Hirschův index jeho prací je 33. Takže vědec Vyskočil, etymologicky vzato, o té živé buňce něco ví. Publikoval práce nejen v neurofyziologii, ale také v biochemii a farmakologii a původně i v intermediálním metabolizmu (Na-K-ATPasa aj.). Výsledkem je ale jiný pohled na svět, než u ateistů a má na to právo. Mimochodem, o několikprocentním poměru zastoupení neandrtálských genů spojených se sklonem k depresím a diabetu, ale i odolností k chladu hovořil nedávno v pořadu Laboratoř na čro Plus, takže pochybuji, že by byl přesvědčen, že vznik hmotné bytosti s vědomím podobným ID bylo realizováno „lusknutím prstů“. Podle biblické knihy Kazatel, 3. kap., každá věc pod sluncem má svůj čas. Volání Prof.Hořejšího po recensi respektovaného evolučního biologa by mohla uspokojit recense prof. Ivana Horáčka nazvaná "O inteligentním designu" Vesmír 93(2):117-119, 2014. V průvodní charakteristice autora se uvádí, že se zabývá evolucí a ekologií savců. Souhlasím s jeho závěrem recense, že "ještě jinak řečeno", v knížce prostá prezentace některých poznatků experimentální a molekulární biologie, které jsou neslučitelné s (darwinistickou) evolucí, "není zrovna trefou do černého. Zádrhel je jinde". Ano, ale kde je ten zádrhel, který může posunout výše zmíněnou úroveň poznání? Přidržím-li se metafory o řemesle, Prof. Horáček je zoolog. A tak považuji za zajímavou zmínku v této debatě o emancipaci buněk primordiálního ektomesenchymu a embryoblastu zárodku. Jejich aktivita asi nebude "z ničeho", ale je to zmínka plynoucí z řemesla, s věcnou snahou o poznání.

18 .3.2014 Prof. Jiří Mejsnar

7. 3. 2014

ID a mýtus evoluce?

Jiří Sekerák, jsekerak@mzm.cz

 Předesílám, že jsem knihu J. A. Mejsnara Mýtus evoluce nečetl.  Přesto bych k tématu rád něco podotkl. Především v souladu s profesorem I. Horáčkem, a také s celou popperovskou tradicí je třeba říct, že darwinistický koncept evoluce je výzkumným programem, nikoliv jen falzifikovatelnou teorií nebo hypotézou. Tento výzkumný program sehrál nezastupitelnou roli v dějinách věd o životě tím, že v nich striktně oddělil přírodu od nadpřirozených sil. Stanovuje zásadu, že věda může operovat pouze v rámci přirozeného světa a všechna vysvětlení opírající se o nadpřirozeno jsou záměrně ponechána stranou, resp. vynechána, vyloučena. Může tedy věda dokázat existenci inteligentního designéra, jak si myslí stoupenci ID? I kdyby byl inteligentní designér (stvořitel) nějakým způsobem součástí přírody, našeho každodenního života a zkušenosti (ale nikdo si toho zatím zjevně nevšiml), z podstaty svého stvořitelství ji nutně přesahuje. Pak by však vědecké poznání nakonec muselo do sebe znovu zahrnout sféru nadpřirozena, od které se tak pracně a mnohdy i bolestně od starověku až do novověku emancipovalo. Zde nepomohou ani tzv. „vědy o počátku“. Pochybuji, že by někdy nějaký soudce v rámci kriminalistiky uznal závěry forenzního technika, který by na základě důkazů rozeznal, že kámen hodil (ať náhodně, či úmyslně) oběti na hlavu např. duch zemřelého zahradníka.

Stoupenci ID se v zásadě opírají o nepravděpodobnost náhodného nebo spontánního vzniku vysoce organizovaných a komplexních živých systémů (oko, DNA, genom, buňka….). Ovšem teorie pravděpodobnosti nám říká jen to, s jakou pravděpodobností můžeme v budoucnu očekávat definovanou událost, nikoliv jestli to co se už stalo, se stát muselo, mohlo nebo vlastně nemělo. Stanislav Lem napsal (Dokonalá prázdnota, 1974), že pravděpodobnost toho, že se někdy právě on narodí, podmíněná všemi okolnostmi, klesá v čase do minulosti tak prudce, až jen několik století nazpět dosáhne hodnoty, jež se rovná prakticky nule. Kdo by kolem roku 1800 čekal, že se za 121 let narodí zrovna pan Lem, jestliže vyhlídka na tuto událost byla jen jedna ke kvadrilionu? A přece se tak stalo. Vzhledem k tomu, že tu nejde jen o Lema, ale o každého kdo se kdy narodil, ukazuje to, jak slabé argumenty poskytují podobně založené úvahy.  

16. 2. 2014

Kreacionismus ve Vesmíru

Václav Hořejší, vaclav.horejsi@img.cas.cz

V únorovém čísle Vesmíru jsem si s velkým údivem přečetl pochvalnou recenzi F. Vyskočila na kreacionistickou knížku J. A. Mejsnara (někdejšího profesora fyziologie) „Mýtus evoluce“ (s podtitulem „geny křičí: Jémine, mýlíte se, Darwine“).

 

Vesmír obvykle (resp. vždy) publikuje recenze od skutečných odborníků; v tomto případě by to samozřejmě měl být nějaký respektovaný evoluční biolog. Fyziolog F. Vyskočil takovýmto odborníkem rozhodně není, protože evidentně není seznámen s elementárními základy onoho oboru. Jeho zájem o tento obor moderní biologie (stejně solidní jako třeba fyziologie) je zjevně zcela amatérský a navíc silně ideologicky (nábožensky) předpojatý.

 

F. Vyskočil z této pozice soudí, že Mejsnarovy kreacionistické argumenty jsou silné. Říká také, že v Mejsnarově díle nenašel žádné chyby a že vzhledem k autorově přírodovědecké erudici bude pro jeho potenciální kritiky obtížné ukázat, v čem se mýlí.

 

Říká se (a je to asi pravda), že s kreacionisty (podobně jako se zastánci jiných evidentně nevědeckých teorií) je lepší vůbec nediskutovat, protože taková diskuse jim jen dělá reklamu.

Já ale přece jen nemohu „skousnout“, že se ke kreacionismu takto veřejně hlásí F. Vyskočil, který je na rozdíl od J. Mejsnara skutečně dobrým vědcem. Udivuje mě, že neodhalil množství Mejsnarových faktických a logických chyb; mám podezření, že je spíše ani odhalit nechtěl.

 

Zde je můj výčet toho, co má Mejsnar špatně:

 

  •  Zjevně neví, co jsou bosony (str. 28).
  •  Výrok, že jaderné slabé interakce jsou „radioaktivní“ je poněkud bizarní (str. 43).
  •  Abstraktní význam nemají číslice, ale čísla (str. 86).
  • Neví, že část našeho genomu evidentně pochází od neandrtálců (str. 32).
  • Ze skutečnosti, že neandrtálci nebyli našimi (hlavními) předky, ale paralelní vývojovou linií, vyvozuje absurdní závěry o tom, že jsme neměli ani společné předky (str. 32–37).
  •  Antigeny krevních skupin A, B a 0 nejsou proteinové, ale sacharidové povahy (str. 41).
  • Popis struktury plasmatické membrány na str. 77 je špatný (vrcholem je tvrzení, že na jejím povrchu jsou uhlovodíky…).
  • Tvrzení, že neexistuje možnost, že by nějaká spontánní mutace v DNA mohla přinést danému organismu výhodu, je absurdní (str. 48, 53).
  • Tvrzení, že opravné mechanismy principiálně znemožňují vznik mutací potřebných pro evoluci, je ještě absurdnější (str. 51–53).
  • Příklady toho, jak mizivě nepravděpodobný je spontánní vznik malého proteinu o správné sekvenci aminokyselin, jsou zcela irelevantní; nikdo netvrdí, že by tomu tak mělo být (str. 56). Molekulární mechanismy, kterými k postupnému (evolučnímu) vzniku takových složitých molekul docházelo, jsou dobře známé. Argument, že na přirozenou evoluci založenou na výběru vhodných mutací, nebylo dost času, tedy neplatí.
  •  Tvrzení, že v přírodě nedochází k přenosu genů, odporuje skutečnosti (str. 57).
  • Nevím, co má znamenat tvrzení, že „počítáme-li pouze geny, nejméně 30% genomu šimpanze neodpovídá genomu člověka“ (str. 58).
  • Tvrzení, že opičí genové produkty (konkrétně interleukiny) by v lidském organismu nefungovaly, je téměř jistě nepravdivé (str. 61).
  • Tvrzení, že paleontologové nejsou schopni ve fosilním záznamu najít „přechodné formy“ je naprosto směšné (str. 71, 88). Samozřejmě, že těch fosilií bychom potřebovali ještě mnohem víc, ale jsou přece dobré důvody pro to, že jsou tak vzácné (a samozřejmě v dosud neprozkoumaných horninách je ukryto pravděpodobně ještě tisíckrát víc fosilií).
  • Tvrzení, že nově vzniklé mutace nevyhnutelně v populaci postupně vymizí (a tedy nemohou být základem nových druhů) (str. 53) ignoruje jeden ze základních předpokladů speciace – izolaci malé populace, ve které k užitečné (nebo i jen funkčně neutrální) mutaci došlo.
  • To, že vývoj je sledem (malých) skokových událostí, je úplnou samozřejmostí, dokonce podstatným rysem standardní evoluční teorie. (str. 88) Mejsnar a Vyskočil (resp. zastánci „inteligentního designu“ obecně) ale tvrdí, že ty změny se mají dít pomocí velkých, náhlých, zřejmě „nadpřirozených“ skoků (dnes opice a zítra ráno člověk).
  • Tvrzení, že „kambrická exploze“ vyvrací evoluci, je úplně nesmyslné (str. 84). Onen „náhlý“ děj trval několik desítek milionů let (možná až 100 milionů), což je sice dosti rychlé, ale nikoli „náhlé“, či okamžité, jak se domnívá Mejsnar a Vyskočil (mám ale podezření, že ten je dokonce zastáncem ještě ortodoxnějšího, doslovně biblického kreacionismu, který věří např. v historky o Adamovi, Evě a mluvicím hadu v ráji či o Noemově arše…).
  • Mejsnarova hypotéza „specifického vzorce radiace“, pomocí něhož božský Inteligentní Designér (ID) řídí evoluci, je jen bohapustým fantazírováním (str. 84).

·         Nesprávné jsou i úvahy o nemožnosti přechodu od probiotické fáze ke vzniku buňky, a tedy „opravdového“ života. Dosud sice nevíme, jak (a také kdy a kde) život vznikl, ale princip se zdá celkem jasný – nejprve musela vzniknout nějaká poměrně jednoduchá makromolekula schopná sebereprodukce (třeba nějaký ribozym s polymerázovou aktivitou). Takovýto systém se pak už mohl spontánně vyvíjet pomocí standardních evolučních mechanismů založených na spontánně vznikajících variantách (mutacích) přirozeném výběru. Je zcela plauzibilní představa, že takováto prebiotická evoluce vedla ke vzniku nějaké primitivní „buňky“ – útvaru, v němž byla ona sebereplikující makromolekula (např. ribozym) obalena lipidovou membránou (lipidy mohly za vhodných podmínek snadno vznikat abioticky), onen ribozym získával další užitečné enzymatické vlastnosti.

To, že dnes skutečně nevíme, jak život vznikl, však není žádný argument – ještě před 100–200 lety jsme nevěděli spoustu podobně základních věcí. Není důvod nevěřit, že i tento problém objasníme – ať už do 100 či 1000 let…

 

V závěru Mejsnarovy knížky je autorův životopis; uvádí se v něm řada poct, kterých se mu dostalo; za povšimnutí stojí, že čtyři z nich jsou ovšem „vyznamenání“, která se dají koupit (člen The New York Academy of Sciences, The 2000 Millenium Medal of Honor (American Biographical Institute), The First Five Hundred Medal a International Order of Merit (oboje od IBC Cambridge)) (str. 111).

 

Myslím, že zásadní problém, který stojí za celým sporem o evoluci a Darwina, je v pojetí Boha těmi věřícími, kteří jsou evolucionisty (jako já), a těmi, kteří jsou kreacionisty. Pro kreacionisty resp. jejich ID variantu je Bůh jakási všemocná bytost v zákulisí našeho světa se silnými antropomorfními rysy, která, když nedostatečné přirozené děje nestačí, zasáhne přímo. Tu se rozhodne, že vypustí do světa z ničeho nic bakterii, jindy způsobí nadpřirozeným způsobem přeměnu australopitheka v člověka.

Jsem přesvědčen, že daleko důstojnější je představa, že to, čemu říkáme „Bůh“ je prostě to, co způsobilo existenci a co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, které jsou tak úžasné a rafinované, že mj. prostřednictvím zdánlivě náhodných „darwinistických“ procesů nakonec (v podstatě nevyhnutelně) vedou k těm "inteligentním výtvorům". Takový Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr (ten ovšem jen nanejvýš tušíme…).

Představa Boha jako „inteligentního designéra“, který potřebuje pořád nadpřirozenými zásahy něco opravovat, je podle mého názoru mnohem méně důstojná než představa, že celý „design“ je prostě schován už ve vlastním počátku.

 

Já se považuji za věřícího křesťana a trochu (dost) mi vadí, že náboženství je lidmi běžně vnímáno jako pošetilá víra v zázraky, nadpřirozené bytosti a podobné hlouposti, která je v zásadním rozporu s vědou. Bohužel k tomu přispívají i vzdělaní lidé, jako kreacionisté resp. jejich odrůda – zastánci ID. Tihle lidé, asi v dobré víře, opravdové náboženství velice poškozují....

Příspěvky 1 - 4 z celkem 4
« první    < předchozí  ·  další >    poslední »