Na druhý pohled patrné

Cesty pod povrch a za horizont. Titulek rozhovoru s Ivanem M. Havlem by stejně dobře mohl sloužit jako slogan charakterizující trvalou snahu časopisu Vesmír už od jeho založení Václavem Kumpoštem r. 1871.¹⁾

Ivan M. Havel působil jako šéfredaktor Vesmíru od léta 1990. Ve svém prvním úvodníku (Vesmír 69, 423, 1990/8) napsal: „Popularizaci vědy nechápeme jako povrchní, ‚srozumitelný‘ – tj. okleštěný – popis faktů, nýbrž jako pozvání na dobrodružnou cestu za objevy. Umění srozumitelnosti není v okleštění, nýbrž v poukazování ke smyslu. Smysl sám nemůže být nesrozumitelný. Co do obsahového zaměření budeme pokračovat v tom nejlepším, s čím jsme se ve Vesmíru setkávali. Nepůjde nám při tom jen o odpovídání na známé otázky, ale i o hledání nových otázek v nových myšlenkových souvislostech.“

Z cyklu Dědci.Ivan M. Havel

Letos v lednu se jméno v tiráži změnilo a povinnosti šéfredaktora padly na mne, ale na aktuálnosti uvedeného citátu se nemění nic. I nadále budeme své čtenáře zvát na cesty do míst, do nichž lze nahlížet jen s vynaložením jistého úsilí. Ivan M. Havel zůstává členem redakční rady, stejně jako dosavadní vedoucí redakce Ivan Boháček. Oběma Ivanům je třeba poděkovat za vše, co pro Vesmír a jeho čtenáře vykonali – a v budoucnu vykonají. Děkujeme tedy! Jménem redakce a snad mi nebudete mít za zlé, že i jménem čtenářů, k nimž patřím od svých -nácti let.

Věda disponuje (nesamozřejmou) ochotou ptát se, technickými prostředky k získávání dat o okolním světě a statistickými nástroji umožňujícími kvalifikovaně odhadnout, jak moc lze nalezeným odpovědím věřit. Díky tomu dokáže spatřit věci a jevy na první pohled neviditelné. Bráno doslovně, viz druhou stranu obálky tohoto čísla s ukázkami mikroskopických snímků odhalujících a zvýrazňujících skryté struktury buněk a organismů. A bráno metaforicky, jako když Ivan M. Havel odhaloval krásu a univerzalitu abstraktních logických zákonů, o nichž mluví v rozhovoru.

Druhovou a funkční rozmanitost hub bychom neměli šanci poznat, kdybychom pouze popisovali a určovali plodnice viditelné pouhým okem. Síť mycelií prorůstajících půdu i odumřelé dřevo, interagující s kořeny rostlin a ovlivňující koloběh živin v celých ekosystémech, je přístupná detailnějšímu zkoumání jen díky metodám, jejichž využití umožnil pokrok v jiných oborech od molekulární biologie po informatiku (s. 84). O využívání environmentální DNA jsme ostatně v jiném kontextu psali i v předchozím čísle (Vesmír 99, 36, 2020/1). V titulku zmíněný druhý pohled“ neznamená jen podívat se znovu a pořádně, ale podívat se jinak. Způsobem, který by nám bez předchozího poznání nebyl přístupný.

„To, co si podle mne má student (z výuky matematiky) odnést, nejsou vzorečky, ale umění pochopit, jak se vůbec dělá to dokazování,“ říká dále v rozhovoru Ivan M. Havel. I zde je paralela s obecnou úlohou Vesmíru. Čtenář si jistě nepotřebuje zapamatovat každý detail o proteinu AgRP (s. 78), o inhibici adenosindeaminázy nebularinem (s. 91), o střídavém kvetení rostlin Ipomopsis aggregata a Penstemon barbatus (s. 98) nebo o exoplanetě 51 Peg b (s. 108)… Jsme však přesvědčeni, že nahlížení do těchto detailů a jejich představování v širším kontextu (včetně metod, s jejichž pomocí jsme je mohli poznat) otevírá cestu k porozumění obecnějším zákonitostem fungování světa.

Ambicí časopisu není pouze přinášet odpovědi na otázky, ale také a především ukazovat, že ony otázky vůbec existují, a poskytovat impulsy k jejich kladení. Protože to může činit každý z nás, aniž bychom k tomu potřebovali rutinní přístup k elektronovému mikroskopu, sekvenátoru DNA, plynovému chromatografu, radioteleskopu nebo synchrotronu. Vesmír není encyklopedií, spíše průvodcem, ve kterém sice není zdaleka všechno, ale který nám pomáhá hledat – a ujasňovat si, co vlastně hledáme.