i

Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Přehlížená proměna zemědělství

 |  1. 4. 2019
 |  Vesmír 98, 210, 2019/4
 |  Téma: Krajina

Při debatách o naší krajině se často zmiňuje problém její struktury ve smyslu úbytku krajinných prvků – mezí, polních cest, malých vodotečí či mokřadů. Dále se často hovoří o velikosti polí jedné plodiny (půdních bloků). Ale velmi málo se bere v potaz změna pěstovaných plodin a intenzity zemědělství. Tyto změny přitom mají pro pokles biodiverzity, nárůst eroze a kontaminace půd a vodních toků význam možná stejný, ne-li větší.

Český statistický úřad eviduje rozlohy pěstovaných plodin i jejich výnosy od roku 1920. Ve dvacátých letech minulého století činila výměra orné půdy asi 3,8 milionu hektarů a na této hodnotě se udržovala v podstatě až do druhé světové války (graf 1). Po ní klesla na 3,5 milionu hektarů, protože se zalesňovala a zatravňovala pole v pohraničí po odsunu sudetských Němců. Je třeba si uvědomit, že z území ČR během dvou let ubyly téměř tři miliony obyvatel, takže půdy, kterou do té doby obhospodařovalo odsunuté obyvatelstvo německé národnosti, „nebylo potřeba“, ale hlavně – neměl ji kdo obdělávat. Pozvolný pokles výměry pokračoval až do konce osmdesátých let zejména záborem pro rozrůstající se města a průmysl. Intenzita zemědělství se však zvyšovala a orná půda byla komunistickým režimem pečlivě hlídána jako strategická komodita pro boj s kapitalistickým nepřítelem.

Po r. 1989 se pokles zrychlil, především kvůli problémům s odbytem zemědělských výrobků. Před přistoupením ČR k EU se tak oraly zhruba 3 miliony hektarů. Těsně před naším vstupem do EU orné půdy – pro někoho možná paradoxně – skokem ubylo na 2,6 milionu hektarů (2003). Příčinou bylo zatravnění rozsáhlých ploch orné půdy téměř výlučně v horských a podhorských oblastech na základě předvstupních dotací na útlum pěstování plodin. Tato půda zůstala zemědělská, ale již nebyla vedena jako orná. Tento stav trvá dodnes, kdy se orá kolem 2,4 milionu hektarů, které jsou soustředěny zejména do úrodných nížin a středních poloh. Od r. 1920 tak u nás ubylo 32 % orné půdy. Zatravněná půda je kdykoliv připravena k opětnému převedení na ornou. Zemědělský půdní fond, na rozdíl od zastavěné nebo zalesněné půdy, neopustila.

Obiloviny

Pšenice, ječmen, žito a oves na našem území vždy dominovaly a tvořily mezi 50 % až 60 % objemu všech pěstovaných plodin (graf 2). Jejich celkové množství mezi lety 1920–2018 kolísá, nevykazuje jednoznačný trend. Výrazně se však mění zastoupení jednotlivých druhů (graf 3).

Naši předkové pěstovali nejvíce žita, a to kvůli pečení chleba. Žito však postupně nahrazovala pšenice. Dnes se žita pěstují pouhá 2 % předválečné úrovně, stalo se hitem exkluzivní zdravé výživy. Podobné je to i s ovsem – objem produkce kdysi druhé nejzastoupenější obilniny (pěstované na chudších půdách a používané zejména jako krmivo pro hospodářská zvířata) klesl na pouhých 5 % předválečné úrovně. Naopak pšenice, náročná na kvalitu půdy a živiny, se díky syntetickým hnojivům rozšířila z úrodných nížin i do středních poloh a její plocha vzrostla na 240 % předválečného stavu. Poklesla i rozloha plochy, na které je pěstován ječmen, jenž se vždy používal k výrobě sladu, a pokud byl horší kvality, ke krmným účelům.

Velmi důležitá je i produkce obilovin, tedy hektarové výnosy, jak si ukážeme na příkladu pšenice (graf 4). Od dvacátých do padesátých let se její výnosy pohybovaly okolo 2 t/ha a pak postupně rostly až na přibližně 5 t/ha v osmdesátých letech. Důvodem byly nejen nové odrůdy, ale zejména zvyšující se množství hnojiv, herbicidů a pesticidů a scelování lánů, které dovolilo intenzivnější nasazení velké techniky. Po r. 1990 výnosy mírně poklesly, ale od r. 2000 se díky novým dotacím těsně před vstupem ČR do EU v roce 2004 a po něm opět zvýšily asi na 5 t/ha. V posledních letech jsou výnosy nejvyšší a blíží se v průměru 6 t/ha. Podobné trendy platí i pro ostatní obilniny.

Cukrová řepa

Pěstování cukrovky bylo vždy doménou úrodných nížin a nižších středních poloh. Maximum tohoto „bílého zlata“ se pěstovalo ve dvacátých letech (graf 5), kdy celková výměra polí s řepou činila asi čtvrt milionu hektarů. Významný pokles výměry polí s touto plodinou přišel po r. 1990, jednak kvůli odbytové krizi řepného cukru před vstupem ČR do EU, jednak z důvodu cukerných kvót po vstupu. Tyto kvóty nebyly přiděleny pěstitelům, ale cukrovarům, a proto se po velkém snížení výroby cukru v ČR „přesunuly“ do zahraničí za vlastníky cukrovarů. Dnes se v ČR řepa pěstuje na přibližně 65 tisících hektarů, tedy asi na třetině výměry před r. 1990. Mírný nárůst v posledních letech jde ale na vrub výrobě biolihu, který se přidává do benzinu jako biopalivo první generace.

Cukrová řepa zaujímala celorepublikově vždy relativně nízké procento výměry všech pěstovaných plodin. Nejvíce to bylo kolem 6 % ve dvacátých letech, nyní to jsou 2 %. Protože však byla soustředěna téměř výhradně do nížin, úbytek jejích polí v těchto oblastech byl relativně větší.

Také výnosy cukrovky rostou (graf 4), zejména od druhé poloviny devadesátých let. Maxima dosahují v současnosti, kdy průměrných 60–70 t/ha představuje dvakrát větší výnos než za první republiky. Současně vzrostla i cukernatost řepy, a tak je výroba cukru při mnohem nižších výměrách dnes prakticky stejná, jako byla v osmdesátých letech minulého století.

Brambory

Brambory byly základem potravy našich předků, takže i plochy osázené touto plodinou byly nejvyšší za první republiky – přibližně půl milionu hektarů (graf 5). Již po válce se však začaly zmenšovat. Pokles pokračoval, byť již mírněji, a na počátku devadesátých let měly plochy s bramborami výměru již jen 100 tisíc hektarů. Další dramatický pokles přišel po vstupu ČR do EU a dnes se brambory pěstují jen na 23 tisících hektarů, tedy na 5 % rozlohy v porovnání s předválečnou úrovní. Důvodů je několik: nejprve to byla konkurence dalších, dříve méně dostupných potravin (rýže, další cereálie), později levnější konkurence z dovozu. V současnosti brambory zaujímají jen 1 % orné půdy, zatímco před válkou to bylo až 12 %.

Podobně jako u ostatních plodin rostly i u brambor hektarové výnosy, z průměrných 10–15 t/ha za první republiky na dnešních 25–30 t/ha. Za zvýšením stojí nové odrůdy brambor, hnojiva a chemická ochrana.

Pícniny

Plochy pícnin (bez kukuřice) kolísaly v letech 1920–1990 přibližně mezi 0,7 a 0,9 milionu hektarů (kolem 20–25 % veškeré orné půdy) a dlouhodobě se neměnily (graf 5). Teprve s dramatickým poklesem stavu dobytka po r. 1990 prudce klesly na dnešních asi 0,2 milionu hektarů, tedy na čtvrtinu někdejší rozlohy (dnes 9 % orné půdy). Hektarové výnosy jsou dnes v porovnání s předválečným obdobím díky hnojivům více než dvojnásobné.

Kukuřice

Kukuřice byla původně jen doplňkovou plodinou a pěstovala se pouze v úrodných nížinách (1 % celkové plochy orné půdy). Až do padesátých let se kukuřicí osévalo kolem 50 tisíc hektarů (graf 5). Poté se její plochy začaly poměrně rychle rozšiřovat, a to s nástupem syntetických hnojiv, která umožnila rozšíření kukuřice i do vyšších poloh s méně úrodnými půdami, kde se pěstovala zejména na siláž. Kukuřičná pole se rozrůstala až do konce osmdesátých let, kdy se plodina pěstovala převážně jako pícnina na siláž na rozloze až 450 tisíc hektarů a zaujímala 14 % veškeré orné půdy. S úbytkem dobytka ploch kukuřice v devadesátých letech nejprve ubylo na 9 % rozlohy (270 tisíc hektarů r. 2000), ale poté následoval opětovný vzrůst, zejména díky štědře dotované výstavbě bioplynových stanic pro výrobu „obnovitelné“ energie. Kukuřice se stala typickou technickou plodinou, která slouží jiným než krmným či potravinářským účelům. Dnes se pěstuje na rozloze 310 tisíc hektarů. Pokud současný dotační systém vydrží, je kukuřice bohužel plodinou budoucnosti.

Celosvětově rozšířená plodina je také významným objektem šlechtitelů. V posledních letech se dramaticky zvýšily její výnosy (graf 4), které jsou opět podporovány vysokým užitím hnojiv a pesticidů. Kukuřice je tak zřejmě k životnímu prostředí nejméně přátelskou plodinou, která se u nás „moderními postupy“ pěstuje.

Řepka

Na závěr se podíváme na plodinu s největším nárůstem osevní plochy (graf 5). Řepka se u nás až do 2. světové války téměř nepěstovala, a poté až do začátku sedmdesátých let jen na rozloze do 40 tisíc hektarů (necelá 2 % celkové osevní plochy). Začátkem devadesátých let se výměra polí osetých řepkou přiblížila 100 tisícům hektarů, důvodem pozvolného nárůstu pěstování byl zejména řepkový olej pro potravinářské účely. Po r. 1990 se však účel pěstování zásadně změnil – metylester řepkového oleje se začal používat jako přísada do nafty či přímo jako bionafta. Lány řepky jsou nepřímo štědře dotovány formou dobrých výkupních cen, což způsobilo raketový růst osetých ploch, které po roce 2000 dosahují hodnot okolo 400 tisíc hektarů, a přes periodická prohlášení politiků o nutnosti redukce nijak neklesají.

Řepka zaujímá 16 % osevních ploch a její hektarový výnos roste z 1,5–2 t/ha v sedmdesátých letech na dnešních 2,5–3 t/ha. Řepka také v osevních postupech nahradila dříve hojně pěstované pícniny, zejména vojtěšku a jetel. Přestože je synonymem „moderního“, často nepotravinářského a extrémně chemizovaného zemědělství, má nezanedbatelnou roli v dnešních zjednodušených osevních postupech.

Pesticidy

Intenzita zemědělské výroby je dnes nejvyšší za celou dobu sledování. Klimatická změna dosud nedosáhla takového stupně, aby výnosy plodin celkově a dlouhodobě ovlivnila. Současné bohatě dotované zemědělství má mnoho možností, jak výnosy maximalizovat. Jedním z nich je i použití vysokých dávek pesticidů. Asi nejlépe je situace vidět na spotřebě světově nejpoužívanějšího totálního herbicidu glyfosátu.

Spotřeba glyfosátu v zemědělství (graf 6, nezahrnuje lesnictví a dopravu) v České republice vzrostla od poloviny devadesátých let na více než trojnásobek a místo jeho původní aplikace – tedy odplevelení polí před setím – se stal běžnou součástí agrotechnických postupů pěstování, sklizně úrody a přípravy půdy na další sezonu. Spotřeba glyfosátu celosvětově vzrostla od sedmdesátých let na více než stonásobek, za poslední dvě desetiletí pak téměř pětkrát. Žijeme v době glyfosátové.

Již dlouho jsou v podezření z toxických účinků takzvané koktejly nejrůznějších agrochemikálií. Zjednodušeně řečeno, směs látek, z nichž každá zvlášť projde současnými toxikologickými testy jako „netoxická“, může v kombinaci s jinými látkami mít fatální účinky. Asi nejznámější je syndrom zhroucení včelstev, kdy se z dosud neznámých příčin rozpadne včelí společenstvo, které je jinak objektivně v plné síle. Podezření v tomto případě padá na směs neonikotinoidů (syntetických insekticidů) a dalších agrochemikálií.1) A právě hojně užívaný glyfosát může být jednou z klíčových složek těchto směsí.

Evropa je na tom s aplikací glyfosátu ještě relativně dobře v porovnání se zbytkem světa. Už počátkem devadesátých let minulého století izolovali vědci společnosti Monsanto z bakterie Agrobacterium sp. kmene CP4 gen pro rezistenci vůči glyfosátu, který byl následně vložen do některých zemědělských plodin. Dnes jsou k dispozici sója, řepka, kukuřice, bavlník, vojtěška a cukrová řepa odolné vůči glyfosátu. Tyto ve světě hojně pěstované geneticky modifikované plodiny s rezistencí ke glyfosátu se označují jako „Roundup Ready“, jejich běžné použití je ale v Evropě zakázáno.

Souhrnná čísla ale neukážou dostatečně detaily, a právě v nich je ukryt ďábel. Ze statistických údajů Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZUZ) a dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) lze vypočítat, že nejvíce glyfosátu (ale platí to i pro další agrochemikálie) se používá při pěstování olejnin, tedy zejména řepky a slunečnice (graf 7). Následují vinice a obilí. Nejméně se glyfosát používá při pěstování víceletých pícnin. Přitom právě pěstování řepky, z velké části pro výrobu kontroverzních biopaliv první generace, je od devadesátých let minulého století nejrychleji rostoucím segmentem českého zemědělství, stejně jako vinařství, které profituje z teplejšího klimatu posledních desetiletí a evropské podpory. Obilniny ale stále zaujímají největší osevní plochu, v ČR je to dnes 60 % orné půdy (řepka 17 %). A právě na obilniny se spotřebuje absolutně nejvyšší množství glyfosátu, zhruba 40 % spotřeby.

Vliv na biodiverzitu

Změna struktury krajiny a pěstovaných plodin (včetně do extrému dovedené chemizace) má dnes již nezpochybnitelný vliv na biodiverzitu. Jako typický ilustrační příklad lze použít sledované stavy polního ptactva. Ty jsou od roku 1982 vyjadřovány mezinárodním indikátorem ptáků zemědělské krajiny (graf 8). Tehdejší ČSSR byla jedním z prvních evropských států, který systematické sledování dvaceti druhů, které indikátor tvoří, zavedla. Nutno říci, že již v roce 1982 byly ptačí populace v porovnání třeba s padesátými lety silně redukovány.

Indikátor, který je vypočítáván na základě Jednotného programu sčítání ptáků České společnosti ornitologické, má relativní hodnotu 100 % položenu právě do roku 1982. Do konce osmdesátých let se indikátor příliš neměnil. Zlom nastal po r. 1990, kdy do zemědělství přestaly proudit státní subvence a proběhly restituce zemědělské půdy. JZD se postupně rozpadla nebo transformovala na jiné typy vlastnictví. Nebyly peníze na postřiky, část polí ležela ladem. Stav polního ptactva začal růst a nejvyšších hodnot, 140– 150 %, dosáhl v polovině devadesátých let. Pak ČR zahájila předvstupní rozhovory s EU a do zemědělství začaly proudit prostředky EU spojené s nutným kofinancováním z domácích zdrojů. Začal se také zvětšovat význam korporátních velkopodniků v zemědělství. Do této doby spadá největší změna ve struktuře pěstovaných plodin – dramaticky ubývá pícnin (stavy dobytka šly razantně dolů), ubývá cukrovky, brambor a na konto tohoto úbytku přibývá řepky. Stavy polního ptactva klesají na úroveň osmdesátých let.

Po vstupu ČR do EU v roce 2004 začíná do zemědělství proudit masivní zdroj evropských zemědělských dotací a úbytek ptactva se začíná prohlubovat. Dosud nejnižší hodnoty dosáhl indikátor v roce 2018 (74 %). Polního ptactva tak byla zhruba polovina v porovnání s polovinou devadesátých let.

V novém tisíciletí byl dokonán přechod k velmi zjednodušené struktuře pěstovaných plodin, kdy je obilím, kukuřicí a řepkou oseto zhruba 85 % rozlohy orné půdy. Podobná situace panuje prakticky v celém postsovětském bloku, a to včetně bývalé NDR. Od konce devadesátých let výrazně roste spotřeba glyfosátu a hektarové výnosy. Glyfosát dosud nemá prokazatelný přímý účinek na úbytek ptactva (míněno otravy), ale reprezentuje nadužívání pesticidů v zemědělství. Ptáci polní krajiny tak ztrácejí zejména potravu, protože sterilní lány jedné plodiny bez jakýchkoliv planě rostoucích rostlin omezují potravní nabídku a částečně i životní prostor. Dalším důležitým faktorem degradace krajiny je používání postřiku desikantů po sklizni plodin jako levnější a rychlejší náhrady dvojí orby, resp. podmítky a orby.

Nedojde-li v dohledné době k významné změně tohoto kořistnického způsobu průmyslového zemědělství, bude ptáků nadále ubývat. Stejně alarmující zjištění byla nedávno publikována i o hmyzu, který ubývá také nebývalým tempem (údaje z Německa jsou průměrně 2,5 % ročně za posledních asi třicet let). Za hlavní důvod úbytku je uváděna intenzifikace zemědělství.

O pěstovaných plodinách rozhodují dotace či nařízení (například povinné přimíchávání biosložky do paliv). Zemědělství je dnes hodně zaměřené na technické plodiny, protože potravinářských plodin je v Evropě velký nadbytek a dotovaným či přikázaným upotřebením technických plodin se v EU řeší faktická nepotřebnost vysoké potravinářské produkce. Odhadem na zhruba 15 % orné půdy se dnes v ČR pěstuje nepotravinářská produkce. Jde zejména o řepku, ale i o obilniny a cukrovku (biolíh) a kukuřici (bioplynové stanice). Shodou okolností jde o plodiny nejvíce chemizované. Jejich pěstování tak dále přispívá k ekologické krizi dnešní zemědělské krajiny.

Článek vznikl zcela mimo jakékoliv finančně podporované projekty.

Poznámky

1) Pozn. redakce: Podíl neonikotinoidů na úbytku včel je stále předmětem odborné diskuse, viz např. poznámku recenzenta ve Vesmíru 92, 416, 2013/7. V rozhovoru o tom mluvil i John Pickett: Vesmír 96, 484, 2017/9.

 

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Krajina
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zemědělství, Krajinná ekologie

O autorovi

Jakub Hruška

Prof. RNDr. Jakub Hruška, CSc., (*1964) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, pracuje v České geologické službě a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR. Zabývá se problematikou ochrany přírody a krajiny, změnou klimatu, vlivem kyselého deště na vody, půdy, lesy a ekologií zemědělské krajiny.
Hruška Jakub

Další články k tématu

Přestavba smrkových monokulturuzamčeno

České lesnictví se zmítá v největší krizi za 250 let, za což rozhodně nemůže jen kůrovec. Brouk o velikosti 5 mm jen dokonale využívá prostředí,...

Změny české krajiny okem družic

Současná tvář české krajiny je poznamenána mnoha historickými událostmi, které se na našem území odehrály. Měnící se politické režimy či odlišné...

Pocit, že se opakují hloupé chyby stále dokolečka...

Znáte to – útrpná procházka po suburbii města, snaha dostat se do volné krajiny dlouho nevychází, sériové řadovky se dál a dál kroutí nesmyslnými...

K čemu vlastně máme chráněná území?uzamčeno

Když z novoguinejského pralesa zmizí kasuár, největší původní zvíře ostrova, některé stromy mají problém. Jejich velká semena nemá kdo roznášet,...

Chvála středních měřítek

Tempora mutantur et nos mutamur in illis. (Časy se mění a my se měníme s nimi.)

Pečovat i osvobodituzamčeno

Přírodovědci provádějící výzkum v národních parcích přinášejí často velmi přesné odpovědi na otázku, jak o chráněné území pečovat. Doporučení...

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...