Není nutno, aby bylo přímo veselo

Jak dneska je? Je tam horko, ale zataženo. A jak je tobě? Mně je chladno. Nebo třeba dobře, úzko, blivno... Pro vyjádření stavů – objektivních i subjektivních – máme v češtině zvláštní typ příslovcí. V odborné terminologii se jim říká predikativa, protože jejich typickou funkcí ve větě je být součástí přísudku – predikátu. Přísudek tato slova tvoří zejména ve spojení se slovesem být, řidčeji bývat, (u)dělat se, výjimečně mohou být přísudkem i samostatně. Na horách je bílo. Udělalo se mu mdlo. Běda vám, když ten vlak nestihnete.

Pro predikativa je typické zakončení -o, kterým se mohou odlišovat od jiných typů příslovcí: Není tam teplo (predikativum), tak se teple oblékni (příslovce způsobu). Méně často se v této funkci objevují i příslovce zakončená jinak: Venku se udělalo hezky. V ulicích už je bezpečně. Vzhledem k významové blízkosti se ve stejné funkci jako predikativa používají dokonce některá podstatná jména v ustrnulém tvaru. Můžeme tak kromě obvyklého vyjádření: Byla mi zima, kde je dodržena shoda mezi podstatným jménem a slovesem, použít i vyjádření neshodné, v němž výraz zima funguje jako predikativum: Bylo mi zima.

Mimo počasí a výše zmíněné fyzické a psychické pocity lidí se pomocí predikativ mohou komentovat také stavy ve společnosti: Na schůzi bude bouřlivo. Po jeho projevu se v místnosti udělalo dusno. Specifický typ predikativ se pak používá pro vyjádření modality – je nutno, je potřeba, je možno. Patří sem i slovo lze.

Věty, v nichž je přísudek tvořen predikativní vazbou, považujeme za jednočlenné, tedy za věty bez podmětu. Na místě podmětu pak pociťujeme jen jakési neutrální ono, které se projevuje hlavně přítomností koncovky středního rodu jednotného čísla u slovesného tvaru v minulém čase: Po dešti bylo venku mokro. Po tom jídle se jim udělalo špatně. Díky predikativům tak můžeme svoje nepříjemné pocity, stejně tak jako nepříznivé počasí či nemilé okolnosti na něco svést a tolik se jimi netrápit, vždyť přece hlavně nesmí býti smutno!