i

Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Jak nahoře, tak dole? U některých motýlů to neplatí

 |  1. 4. 2019
 |  Vesmír 98, 194, 2019/4

Proč je v tropických deštných pralesích tolik druhů? To je otázka, která biology trápí už hodně dlouho a existuje hned několik teorií, jež se ji snaží objasnit, a pravidelně se objevují další. Se zajímavou hypotézou, potažmo možným mechanismem, který by se na vysoké druhové rozmanitosti deštných pralesů mohl spolupodílet, přišla nyní skupina amerických badatelů, kteří své výsledky zveřejnili v lednovém čísle časopisu Biology Letters. Tým vedený Chrisem Nicem z Texaské státní univerzity se zaměřil na prozkoumání motýla Archaeoprepona demophon z čeledi babočkovitých (Nymphalidae), jenž se na rozdíl od mnoha příbuzných druhů vyskytuje ve dvou poměrně odlišných biotopech: v korunách stromů i podrostu (ostatní druhy často obývají jen jeden z nich). Vědci zjistili, že motýli žijící v korunách a podrostu se na čtyřech zkoumaných lokalitách (dvě v Ekvádoru a po jedné v Kostarice a Peru) z hlediska počtu a rozložení jedinců významně liší. Z toho usuzují, že jde de facto o dvě oddělené populace (jedinci z první skupiny byli chytáni asi metr nad zemí, motýli z té druhé ve výšce přesahující 20 metrů).

Následně badatelé provedli i genetickou analýzu obou populací („korunové“ a „podrostové“), byť tentokrát už využili jen motýly ze dvou lokalit, jedné ekvádorské a jedné peruánské. V první řadě tato analýza odhalila genetickou odlišnost motýlů z obou zkoumaných lokalit, což není tolik překvapivé, avšak v případě té ekvádorské se lišily též obě sledované skupiny. Genetická odlišnost populací žijících 20 metrů od sebe (vertikálně) byla navíc srovnatelná s rozdílem mezi motýly z lokalit vzdálených (geograficky) zhruba 1500 kilometrů. Za nesignifikantním výsledkem v druhém případě (Peru) potom dle autorů mohla stát nerovnováha v počtu jedinců z obou skupin: z podrostu jich pocházelo 30, kdežto z korun pouze 10. Autoři usuzují, že lokální adaptace na jedno z obou prostředí by mohla vést k izolaci obou populací a teoreticky i k jejich postupnému rozrůznění do dvou odlišných druhů. A není vyloučeno, že podobné přizpůsobování vertikálně rozloženým biotopům by mohlo být zodpovědné za určitou část druhové diverzity tropických pralesů, a to nejen u hmyzu. Autoři nicméně přiznávají, že testování této hypotézy bude vyžadovat ještě spoustu práce.

C. C. Nice et al., Biol. Lett., DOI: 10.1098/rubl.2018.0723

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Genetika, Evoluční biologie, Entomologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Pavel Pecháček

Mgr. Pavel Pecháček (*1988) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v rámci stejnojmenného oboru zde pokračuje v doktorském studiu. Zabývá se především významem ultrafialového záření jakožto zvláštního komunikačního signálu v přírodě, konkrétně pak studiem vlastností UV‑reflektantních struktur na křídlech motýlů. Mimoto se věnuje studiu dějin přírodovědného bádání, obzvláště se zaměřením na období viktoriánské a edwardovské Anglie.

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...