Aktuální číslo:

Úhory, staronový fenomén české krajiny

| 3. 9. 2015

| Vesmír 94, 519, 2015/9

V dobách socialistického hospodářství se začaly rozorávat meze, remízky, větrolamy a pole se začala scelovat do „velkých širých lánů“. Zemědělství bylo orientováno hlavně na intenzivní produkci a téměř žádná půda tak nezůstávala ležet ladem. Lado je pěkný český termín, kterým označujeme dříve zemědělsky obhospodařovanou půdu, která už pozbyla svého využití. Jsou to různé neudržované porosty, porosty ruderálních druhů a třeba taky zarostlé bývalé louky a pastviny. Úhorem však rozumíme dříve zemědělsky obhospodařovanou půdu ponechanou v klidu pouze dočasně.

V české krajině se nyní úhory v pravém smyslu slova téměř nevyskytují. Pokud je nalezneme, jsou většinou vázány na opuštění polí z důvodu nepříznivých podmínek prostředí, jako např. velmi suchá nebo naopak zamokřená pole, místa s vysokým výskytem kamení, štěrku, písku nebo jílu. Často se vyskytují v teplejších oblastech, mívají vazbu na okraje různých chráněných území, remízky a cesty, křoviny a lesy. Ve větší míře je lze spatřit například v oblasti Českého krasu. Jsou to bývalá opuštěná pole, na kterých v šedesátých až osmdesátých letech minulého století probíhaly rozsáhlé výzkumy vývoje vegetace.

Od přílohu k úhorům

Úhorová vegetace v podstatě existovala v krajině od nepaměti jakožto důsledek různých narušování, ať už to byly živelné pohromy, velcí býložravci nebo činnost člověka. Rozšíření „pravých“ úhorů v krajině je však vázáno až na počátky zemědělství.

Pro slovanskou kulturu byl typický přílohový systém. Po dvou až třech letech kvůli poklesu úrodnosti obhospodařovaných ploch došlo k přiložení (tj. přidání) nově oraných ploch. Na opuštěné ploše, která mezitím zůstala bez obhospodařování jako příloh, se půdní úrodnost samovolně obnovovala. Pro tuto přirozenou obnovu půdní úrodnosti bylo v závislosti na půdních a klimatických podmínkách zapotřebí tří až deseti let.

Stadia vývoje vegetace v přílohovém systému podléhala určitým zákonitostem a pravidelně se opakovala. Vývoj vegetace v černozemní oblasti popsali ukrajinští a ruští zemědělští historikové a geobotanici takto: první rok přiložení se nazýval padaliční, podle padalice – výdrolu neboli osení, které vyrůstalo druhým rokem z obilek vypadaných při poslední sklizni. Druhý rok byl označován jako rok divizny, třetí rokem pelyňku, čtvrtý a pátý rokem pcháčů a bodláků. Šestý a sedmý rok byl rokem travin. Po sedmi letech pak následovalo kosení a pastva. Poté došlo opět k orbě přílohu.

Zhruba od 12. století se dvojpolní neboli přílohový systém změnil na trojpolní neboli úhorový, který zažil vrchol v 16.–17. století. Byl charakteristický tím, že pole, která vydala dvojí úrodu, byla třetím rokem ponechána jako úhor – ten byl využíván k pastvě dobytka, tím byl pohnojen a nakonec byl zpravidla třikrát orán.