Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Světoobčan Albert Einstein

 
 |  5. 11. 2015
 |  Vesmír 94, 595, 2015/11

 

Okolnost, že v tomto roce uplynulo 100 let od formulace obecné teorie relativity, připomínala během roku řada časopisů, mezi prvními časopis Science, kde již 6. března vyšla speciální sekce „Einstein’s vissions“ (Science 347, 1082–1108, 2015). Časopis Scientific American věnoval tomuto výročí dokonce celé zářijové číslo.

Proč jsme stále fascinováni osobou Alberta Einsteina a jeho teoriemi relativity? Snad za to může obraz osamělého génia. Možná však sehrála ve vzestupu Einsteinovy proslulosti svou roli také potřeba úniku z hrůz první světové války. Zatímco Einstein byl přesvědčen o správnosti své teorie už roku 1915, kdy jeho teorie správně vysvětlila pohyb planety Merkur, část fyziků ji neakceptovala (zejména experimentátoři) a pro širší veřejnost byla jeho teorie jen obskurní záležitostí na pozadí probíhající světové války. K podstatnému zlomu v přijímání této teorie došlo po Eddingtonově expedici, jež změřila předpovězený ohybu světla při zatmění Slunce v roce 1919.

Představy další velké teorie 20. století – kvantové fyziky – se rodily postupně a na její definitivní podobě se podílela řada fyziků. Připomeňme alespoň některé ze zakladatelů: Niels Bohr, Max Born, Erwin Schrödinger, Werner Heisenberg, Luis de Broglie, Paul Dirac, Wolfgang Pauli. V dlouhé řadě diskusí především s Nielsem Bohrem přispěl i Albert Einstein. Obecná teorie relativity se také nezrodila náhlým prozřením a zvoláním „heuréka“, Albert Einstein na ní pracoval nejméně osm let, je však celá jeho intelektuálním výkonem. Během následujícího století přestála všechny testy a stala se základním pilířem astrofyziky (spolu se standardním modelem elementárních částic).

Ponechme však stranou odbornou stránku teorie relativity a připomeňme, že nakladatelství Princeton University Press ve spolupráci s The Einstein Paper’s Project (www.einstein.caltech.edu) zpřístupnilo přes 5000 dokumentů z prvních 44 let Einsteinova života. Dostupné jsou na einsteinpapers.press.princeton.edu. Část dokumentů, které byly původně publikovány v němčině, je přeložena do angličtiny.

Vraťme se však ještě k jiné stránce osobnosti Alberta Einsteina. Období první světové války prožíval Einstein v Berlíně. Těžce nesl, že Petici kulturnímu světu na podporu německého militarismu (podle počtu podpisů známou jako Manifest třiadevadesáti) spolupodepsali Fritz Haber, Walter Nernst a Max Planck. Charakter petice určují věty jako „Nebýt německého militarismu, byla by německá kultura vymazána z povrchu země… Tento boj povedeme až do konce jako vzdělaný národ, národ, jemuž je dědictví Goethovo, Beethovenovo a Kantovo stejně svaté jako domov a vlast.“1)

Spolu s Georgem Friedrichem Nicolaiem se Einstein rozhodl napsat Manifest Evropanům,2) který však nenašel mnoho podpory. Jak uvádí v Einsteinově biografii Walter Isaacson: „O dobové atmosféře výmluvně svědčí fakt, že Einstein s Nicolaiem dokázali pro svou výzvu najít jen dva další zastánce.“ Odvahu nejít s proudem osvědčil Einstein i mnohem později, když se v padesátých letech v období mccarthismu otevřeně vůči němu vymezil. Isaacson k tomu uvádí: „Nastalá situace Einsteina tížila. Připomínala mu třicátá léta, kdy se vzmáhal nacismus a antisemitismus. ,Opakuje se dávná německá pohroma,‘ psal v dopise belgické královně matce z počátku roku 1951. ,Lidé se bez odporu smíří s poměry a připojí se k silám zla.‘“

Einstein měl za to, že právě intelektuálové mají povinnost chránit svobodu myšlení, a mají mít tedy i odvahu nejít s proudem.

Literatura

 

Poznámky

1) Walter Isaacson: Einstein, jeho život a vesmír, Paseka, Praha a Litomyšl 2010, s. 198–199. Isaacsonova kniha obsahuje také velmi zajímavý doslov Einsteinovské stopy u nás z pera znalce Einsteinova života a díla Jiřího Bičáka. Velmi zasvěcená je rovněž biografie Albrechta Fölsinga: Albert Enstein, Volvox Globator, Praha 2001, 904 stran.

2) Cituji úryvek z anglického překladu Manifestu. […] Such a mood cannot be excused by any national passion; it is unworthy of all that which the world has to date understood by the name of culture. Should this mood achieve a certain universality among the educated, this would be disaster.

It would not only be a disaster for civilization, but – and we are firmly convinced of this – a disaster for the national survival of individual states – the very cause for which, ultimately, all this barbarity has been unleashed.

Through technology the world has become smaller; the states of the large peninsula of Europe appeal today as close to each other as the cities of each small Mediterranean peninsula appeared in ancient times. In the needs and experiences of every individual, based on his awareness of a manifold of relations, Europe – one could almost say the world – already outlines itself as an element of unity.

It would consequently be a duty of the educated and well-meaning Europeans to at least make the attempt to prevent Europe – on account of its deficient organization as a whole – from suffering the same tragic fate as ancient Greece once did. Should Europe too gradually exhaust itself and thus perish from fratricidal war? […], s. 28, Collected Papers, vol. 6, The Berlin Years, Writings 1914–1917.

PŘEKLAD

Provolání k Evropanům

[…] Takovou náladu nelze omluvit žádnou národní vášní. Taková nálada si nezaslouží být počítána k tomu, co dosud celý svět chápal pod pojmem kultury, a kdyby se měla obecně rozšířit mezi vzdělanci, bylo by to neštěstí.

Bylo by to však neštěstí nejen pro kulturu, nýbrž – o tom jsme pevně přesvědčeni – neštěstí pro to, kvůli čemu bylo celé toto barbarství vposled rozpoutáno, totiž pro zajištění národní existence jednotlivých států.

Svět se stal díky technice menším, ukazuje se, že státy velkého poloostrova zvaného Evropa jsou si dnes navzájem tak blízko jako za starých časů města každého z malých poloostrovů ve Středozemním moři a Evropa – ba lze téměř říci svět – díky nejrozmanitějším vztahům těchto států představuje již v potřebách a prožitcích každého jednotlivce založenou jednotu.

Proto by ovšem mělo být samozřejmou povinností vzdělaných obyvatelů Evropy, kterým jde o její dobro, aby se alespoň pokusili zabránit tomu, aby Evropu následkem její nedostatečné celkové organizace potkal týž tragický osud jako kdysi Řecko. Má se i Evropa vyčerpat bratrovražednou válkou a zaniknout? […]

(Z německého originálu přeložil Ivan Chvatík)

Citát

 

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...