Potřebuje dnešní česká krajina včerejší českou krajinomalbu?

K následujícím úvahám přispěla velká výstava „Má vlast – pocta české krajinomalbě“, kterou uspořádala Správa Pražského hradu ve spolupráci se Spolkem výtvarných umělců Mánes v Jízdárně Pražského hradu a Galerii S. V. U. Mánes Diamant od 4. 9. do 1. 11. 2015.

Intuice mě vždy vedla k tomu, abych přednášky o ekologii krajiny doplňoval díly našich i cizích malířů, zobrazujících nějakou typickou krajinnou scenérii. Nejsem v tom ostatně sám, i slavná učebnice krajinné ekologie od Formana a Godrona¹⁾ uvádí již jako druhou ilustraci obraz Lovci na sněhu od Pietera Brueghela staršího (1565), jednu z nejslavnějších krajinných scenérií zachycující hospodaření a využívání krajiny před pěti staletími. Tento Brueghelův obraz z cyklu ročních období zdobí také obálku knihy Kulturní dějiny klimatu Wolfganga Behringera²⁾ jako doklad o vlámských sněžných zimách během tzv. malé doby ledové (skály na pozadí jsou snad autorovou vzpomínkou na přechod Alp). Dílo bývá také ikonou obálek Brueghelových monografií. Za obdobné „ikony“ české krajiny lze snad považovat Slavíčkovy Kameničky (v řadě podob), Švabinského Chudý kraj a nově pak i Lebedův Rybník Malý Dubovec, jenž se stal námětem pro obálku monumentálního výstavního katalogu výše zmíněné výstavy.³⁾

Lebedův pohled jsem se několikrát snažil ztotožnit s realitou – dnes již zcela zarostlou hrází rybníka Velký Tisý (vyvýšeninou se stromy), pod kterou oba Dubovce leží. Bohužel průhledy již nejsou vidět, protože okolí rybníků je zcela zarostlé. Také hladina Malého Dubovce je dnes nižší, než bývala, vzdálený statek v pravé části obrazu je zřejmě silně přiblížená sádka Šaloun ležící pod hrází Velkého Tisého. Mám však i jinou pochybnost: Zaznamenal autor dobře název rybníka? Terénní konfigurace i průhled na Šaloun naznačují, že by se mohlo jednat o jihozápadní výběžek Velkého, nikoliv Malého Dubovce.

Tento drobný příklad navozuje jednu zajímavou otázku, nakolik jsou obrazy malířů druhé poloviny 19. a přelomu 20. století realistické a zda odrážejí skutečnost. Mohou sloužit nejenom jako výtvarné a umělecké dílo, ale i jako dobový dokument?⁴⁾ Před několika lety jsem podnikl „cestu“ po jihočeských stopách Františka Kavána a Otakara Lebedy, kteří sami stopovali Antonína Chittussiho. Na rozdíl od nich jsem po sobě sice nezanechal žádnou obrazovou stopu, nicméně na více příkladech jsem se přesvědčil, že malíři zachycovali dodnes existující realitu takovou, jaká byla. Jediné, s čím si oproti mému fotoaparátu trochu pohrávali, byla perspektiva, například vzdálený statek trochu přiblížili tak, aby na obraze víc vynikl.