Multikulturalismus

V Evropě lze křížem krážem pozorovat náhlý odklon od koncepce multikulturalismu, po léta horlivě zastávané.

Každá kultura má vtíravý a lépe či hůře skrývaný dojem, že je sama zdrojem všech pozitivních inovací v dějinách a je obklopena v zásadě „pololidmi“, kteří na jejím odkazu parazitují a překrucují jej. Takto viděla svět nejen kultura evropská, ale také třeba klasická čínská a v některých aspektech i islámská. Euroamerická kultura má v posledních dekádách místy sklon k sebemrskačství trochu podobnému tomu, s jakým si některé singapurské dívky nechávají operovat oči s typickou „mongolskou řasou“. Dá se říci, že „sadistická“ fáze evropských dějin, bezohledně válcující jiné, byla vystřídána fází „masochistickou“, spojenou s jen zřídka v dějinách vídaným sebezpochybněním a flagelantstvím.

Podobně jako je mylné a zavádějící přesvědčení, že vše europoidní je skvělé, původní, osvobozující a spasitelné a má být v monokultuře celosvětově pěstováno, je jistě omylem myslet si opak a vidět Evropu jako rezervoár všech špatností vyvážených i za oceán. Evropa, náhle vybujevší a už zase skoro uvadnuvší poloostrov staré euroasijské masy, jistě vytvořila cosi, co nevzniklo nikde jinde na světě: novověkou vědotechniku. Podobně jako si dnes při každém kousnutí do chleba neuvědomujeme, že pšenice je vynálezem starověkého Íránu a Iráku, brzy bude jen odborník tušit, odkud že vzešla třeba elektrotechnika. Technologie výrobní se exportují snáze než technologie moci: demokracie se vyváží mnohem hůře než mobilní telefony a většina překotně rostoucí Asie ji buď nemá, nebo ji jen více či méně hodnověrně předstírá.

Novověké euroamerické představy o multikulturalismu jsou po výtce evropské v jednom slova smyslu: žádají si homogenní stát s jednotným zákonodárstvím, školstvím i berním a sociálním systémem, kde se budou občané v radostně konzumním jásání a plesání lišit jen barvou, náboženstvím a kuchyní, nanejvýš snad tak nějakým folklorem pěstovaným v odlišných jazycích. Podobně si i Sovětský svaz představoval „sovětského člověka“ homogenního smýšlení i hmotné kultury, jen v tomto případě hovořícího řekněme také tádžicky: i v tomto jazyce lze dobře velebit moudrost strany.

Není třeba se mnoho ohlížet do historie či jiných kulturních okruhů, abychom viděli, že je to představa nerealistická. Ne že by snad pokojného snášení lidí různých etnicit, ba i geograficky vzdálených ras, jazyků, náboženství i dalších tradic bylo v dějinách málo, naopak, je to v podstatě typický stav: evropské národní státy s jazykově-kulturní monokulturou jsou pracně získaný novověký produkt. „Pracnost“ mohla spočívat v celé škále od vlastenecké agitace po plynování či střílení jiných. Všechny mnohonárodní říše, třeba osmanská, císařská Čína či indický subkontinent (ale také stará Evropa, na to se zapomíná), stály na tom, že jednotlivé „lidy“ fungovaly vedle sebe, ale odděleně, podobně jako třeba ve Spojených státech fungují od sebe velmi odlišné mikrokosmy velkých firem, sekt, univerzit atd., jinak si podobné jako kultury různých planet.