Na „nose“ má mořskou houbu

Používání nástrojů ve světě zvířat bylo dosud pozorováno u deseti druhů primátů a asi třiceti druhů ptáků. U jiných savců, jako jsou například vydry mořské (Enhydra lutris), je patrně dosti vzácné. O to pozoruhodnější projev tohoto chování byl zaznamenán také mezi kytovci. Delfíni indopacifičtí (Tursiops aduncus) ze západního pobřeží Austrálie (Shark Bay) byli opakovaně pozorováni při lovu bentických ryb pomocí mořských hub. První zmínku o tomto chování přinesla Rachel Smolker v roce 1984, když u jedné z delfíních samic spatřila mořskou houbu.

Chování bylo výstižně pojmenováno „sponging“ (česky můžeme označovat snad jako „houbaření“) a spočívá ve vyhledávání drobných ryb ukrytých v písku¹⁾ pomocí mořských hub. Aby předešli zranění o ostrý štěrk a byli efektivnější při „odkrývání“ dna, najdou si delfíni mořskou houbu rodu Echinodictyum. Z té nejprve oddělí bazální část, kterou houba přirůstá k podkladu, a navlečou si ji na rostrum. Po několika dlouhých nadechnutích mizí pod hladinou. Rozrývají mořské dno ve více než sedmimetrové hloubce, dokud nenarazí na kořist. Jakmile nějakou najdou, houbu upustí a věnují se pronásledování kořisti. Po lovu se však k houbě vrátí a vydávají se hledat další kořist. Houby si s sebou delfíni dokonce přenášejí na loviště. Bylo zjištěno, že jedinci používající houby loví solitérněji než jejich „nehoubařící“ příbuzní a „houbařením“ denně stráví až 95 % času! Nejde jen o lov samotný, ale také o hledání nových hub, které kytovci během dne mění zhruba ve tříhodinových intervalech. Vyhledávání vhodných „nástrojů pro lov“ může trvat i 20 minut.

Tuto loveckou techniku vědci v Shark Bay dlouhodobě studují.²⁾ Zajímá je především, zda a jakým způsobem se nově objevená technika uvnitř nevelké subpopulace předává, zda se jí věnují obě pohlaví a zda by se mohlo jednat o formu kultury. Předmětem pozorování bylo 1500 rezidentních delfínů, kteří byli po 26 let studováni na ploše okolo 300 km² nedaleko letoviska Monkey Mia v západní Austrálii. Techniku lovu pomocí hub zde používá jen nějakých 55 jedinců, převážně samic (88 % dcer, které se narodí „houbařícím“ matkám, v této technice pokračuje; u samců to je okolo 17 %). Podobně jako my žijí delfíni indopacifičtí v otevřených komunitách. Ačkoliv se mezi jedinci často vytvářejí pevné dlouhotrvající vazby, společenství jako celek se neustále mění v čase a prostoru. Tyto rozdíly patrně souvisí s odlišnou životní náplní obou pohlaví. Samci totiž utvářejí, na rozdíl od samic, poměrně dlouhodobé aliance zaměřené na vyhledávání samic, při kterém se často přesouvají. Při tomto způsobu života je výhodnější neomezovat spektrum loveckých dovedností.

Dalším pozoruhodným zjištěním je, že „houbaří“ pouze potomci³⁾ matek, které samy používaly tento způsob lovu (tzv. vertikální přenos informací). Lov pomocí hub se tedy dědí výhradně matrilineárně (z matky na potomka), což je ve srovnání s jinými živočichy, kteří používají nástroje, neobvyklé. Běžnější je horizontální šíření informací v populaci – živočich, který dovednost nemá, se ji učí od jedinců, kteří jí disponují (např. učení pozorováním). Ačkoliv se skupiny houbařících a nehoubařících jedinců často prolínají, bylo zjištěno, že houbařící jedinci mají tendenci upřednostňovat soužití s delfíny, kteří rovněž loví pomocí nástrojů, před těmi, kteří nehoubaří. Patrně jde o typ sociálního učení vzniklého v habitatech s dostatkem hub, které se postupně stává kulturou.

Fotografie jsou publikovány s laskavostí © Shark Bay Dolphin Project, viz www.monkeymiadolphins.org, kde se nalézá řada dalších snímků a informací. Sledovaní delfíni mají svá jména, a ta jsou spolu s autory fotografií uvedena u jednotlivých snímků.