Průmysl populární psychologie

Fakt, že každý člověk je více či méně laickým či „amatérským psychologem“ (G. Kelly, 1955), vyplývá z životní nutnosti sociálních interakcí, protože ve styku s druhými lidmi si vytváří jejich charakteristiky, usuzuje na jejich úmysly, hledá příčiny jejich jednání, ale také uvažuje o svých duševních vlastnostech a schopnostech a hledá vysvětlení toho, co učinil atd.

To vedlo posléze ke vzniku oboru lidové či „naivní“ psychologie, která zkoumá principy a tendence, jež se projevují v „laických teoriích osobnosti“ a duševního života vůbec. Je to oblast mnoha zásadních, dlouholetými tradicemi a tendencemi předávaných omylů, z nichž snad nejznámější je „haló-efekt“, v sociální percepci typická tendence k zobecňování prvního dojmu, která může vést k osudným omylům, např. ke zklamání z očekávaných reakcí „toho druhého“.

Kniha, která je předmětem této recenze, je pokusem o shrnutí takových omylů, jež se ovšem objevují nejen v oblasti laické psychologie, ale i v různých psychologických směrech, poplatných více apriorním postulátům než vědecké empirii. Zejména na ně narazíme v mnoha – samozřejmě že nikoli ve všech – populárně psaných knížkách a motivačních příručkách, jako jsou spisy o „moci podvědomí“, jak se rychle naučit cizí jazyky, posilovat si sebevědomí, zdokonalit paměť, umění vycházet s druhými atd. Autoři předmětné knihy v tomto smyslu hovoří o „průmyslu populární psychologie“, který chrlí na knihkupecký trh „stovky svépomocných knih o vztazích, uzdravení a závislosti, které poskytují hojné rady, jak kráčet po trnité cestě životem“. Dodejme, že jedním z aspektů mnoha knih popularizujících psychologické aspekty života je, že některá fakta přehánějí jejich neoprávněným domýšlením, jak tomu často bývá zejména u populárních příruček o „řeči těla“.

Avšak nejde vždy jen o literaturu. Autoři naší knihy v tomto smyslu hovoří také o tom, že nezřídka „jsme vydáni na pospas svépomocným guru, moderátorům televizních diskusních pořadů a samozvaným odborníkům na duševní zdraví v rozhlase, z nichž řada rozdává psychologické rady poskládané z matoucí směsi pravd, polopravd a vyložených nepravdivostí“. Zdá se však, že to pro naše poměry ve velkém rozsahu neplatí a rozšířené jsou spíše komerčně motivované trapné televizní pořady „Volejte věštci“, zneužívající nezřídka lidské obavy a úzkosti.

Mýty jsou v této knize chápány, zjednodušeně řečeno, jako „fikce nebo poloviční pravdy“. Máme-li však přísně oddělovat psychologická zrna od „psychologických plev“, musíme mít spolehlivé rozlišovací kritérium. To autoři Padesáti největších mýtů… spatřují v rozporech s výsledky „psychologického výzkumu“. Kritériem je tedy vědecko-empirická psychologie, ale ta je metodologicky a teoreticky natolik nejednotná (kognitivisticky a evolucionisticky orientovaná psychologie proti fenomenologické a humanisticky orientované psychologii), že spolehlivé rozlišení psychologických pravd a nepravd je někdy sporné.

Mýty populární psychologie pak jsou zde tříděny do následujících kategorií: mýty o kapacitě mozku a vnímání, o vývoji a stárnutí, o paměti, inteligenci a učení, mýty o změněných stavech vědomí, o emocích a motivaci, o mezilidském chování, o osobnosti (zejména o vlivu výchovy, dědičnosti a některých traumatických zkušeností), mýty o duševních chorobách a posléze mýty o psychologické a psychiatrické léčbě. V závěru knihy se konstatuje, že psychologické závěry mohou „jít proti naší intuici“, a je podán seznam deseti „těžko uvěřitelných, ale pravdivých psychologických poznatků“, které však čtenáři této recenze neprozradíme, protože se mu vyplatí, aby si tuto zajímavou a podnětnou knihu obstaral a seznámil se s nimi sám.

Pozn. red.: O knize též viz František Houdek, Vesmír 91, 116, 2012/2