Vyvanutí aneb Meditace v pavilonu motýlů

Ve světě není obtížné zahlédnout globální nesmysl, ale globální smysl. Veliký Gautama Buddha už před věky vyslovil tezi, že tršná, „žízeň po životě“, je zdrojem veškerého utrpení. Chtivost a dychtivost, se životem nutně spojené, také nutně vedou k frustraci a nenaplnění či naopak přesycení a ošklivosti, k trápení, které se od života nedá oddělit.

Cílem jeho následníků je vyvázat se z koloběhu životů, kde po každé smrti v úzkosti, bolesti a někdy i v hněvu následuje další vášnivá a bolestná inkarnace. Cílem je nirvána, vyvanutí, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, tělesné i duševní, blažené znicotnění. Proto cesta k řešení životních trablů nevede přes násilí a smrt jiných, ba ani skrze sebevraždu – namísto blaženého vymizení vede smrt z vnějšího zapříčinění k rozbouření hladiny světa a k „zasvinění karmy“, ze světských důsledků třeba u pozůstalých k žízni po pomstě. Jen ti, kdo byli ublahobytněni, vymizejí a vyvanou pokojně. Evropská kultura na rozdíl od Asie vždy zdůrazňovala, že bytí je lepší než nebytí, byť toto volání zesiluje až směrem k novověku: poměr k rozmnožování se lepší od buddhismu přes křesťanskou ambivalenci až k islámskému a novověkému nadšení.

Chóry řeckých tragédií ještě nezřídka opakovaly tezi, že lepší je vůbec se nezrodit, a středověcí kazatelé zdůrazňovali marnost světských věcí a přednosti panenství před manželstvím, představujícím jen nouzové východisko pro lidskou chlípnost. Ač v teorii křičí evropská tradice: „Život! Jsme pro život!“ a všude rozmisťuje na místo v reálu skoro vymizelých dětí alespoň jejich obrazy s nějakou citově vyděračskou douškou („Tak pomozte přece dětem!?“), v praxi v podstatě pracuje plnou parou ve směru vyvanutí.

Fenomén takovéto protiběžnosti slov a činů není vzácný a souvisí nějak s psychickou kompenzací: i krvaví konquistadoři se denně modlili k Panně Marii, mírné a laskavé, inkvizitoři praktikovali lásku k bližnímu jeho napínáním na skřipec atd. Bujení se už oceňuje jen na netělesné, nejlépe virtuální rovině – bujení ekonomiky a trhů, textů, obrazů, formulářů, úvěrů, na rovině tělesné se pomalu stává čímsi odporným.

Nejde jen o reprodukci – z vlastního pachu a pachu bližního bychom se bez deodorantů pozvraceli, cestu řízku z velkochovu na talíř už by byl málokdo schopen sledovat bez zhroucení. Kolem každého z nás bude brzy plocha svobody tak velká, že se s jinými v blízkosti nesneseme. Odpřáhnutím rozmnožování od sexu antikoncepcí a zajištění ve stáří sociálním státem bez předešlého rozmnožování se stává z reprodukce privátní rozmar, stojící v cestě seberealizaci a konzumu. Mají-li rodiče vůči dětem spoustu povinností a děti vůči nim žádné, je radou rozumu si do domu nenasazovat nepřítele, který je sice pár let sametově roztomilý, ale další čtvrt století nás komanduje, obtěžuje a vysává. Naštěstí jej příslušné pilulky odpuzují stejně spolehlivě jako repelent ovády.