Jak se žije české vědě?

Robert Tamchyna: Proč se vůbec v globalizovaném světě mluví o české vědě?

Jiří Drahoš: Věda je samozřejmě globální, zejména vědy technické a přírodní. To je dnes jeden svět, ale na druhé straně ti daní lidé někde pracují. Nedá se to od sebe dost dobře oddělit. Česká věda je pro mne to, co vyprodukují vědci na pracovištích u nás. Je to něco, co vzniká tady, je to důsledek určité vědecké školy.

[…]

Robert Tamchyna: Co u nás potřebuje skromný vědec k tomu, aby byl spokojen, co potřebuje ke své práci?

Pavel Jungwirth: Pro mne byla zásadní tvůrčí svoboda. To, že mohu dělat práci, kterou chci dělat, mohu si vytvořit tým a nikdo mi v tom nebude bránit. A musím říct, že na půdě Akademie věd ČR a ve dvou ústavech, kde jsem působil, to vždycky tak bylo. Měl jsem možnost sehnat si peníze na výzkum, a to se postupně zlepšovalo… Dnes jsme na úrovni, která je srovnatelná s dobrými západními pracovišti. Co chybí? Dlouhodobá perspektiva, žijeme tu tak trochu ze dne na den. Dobře fungovat v České republice znamená si zvyknout. Není to zas až takový problém.

Lidé, kteří se vracejí z ciziny, nemají jasně stanovená pravidla hry – my ti dáme důvěru na tři až pět let a také dostatečné množství peněz, ty si tady postav skupinu a ukaž, co umíš. Lidé umí fungovat ve velké skupině věhlasného vědce, ale potřebují si vyzkoušet pracovat sami, vybudovat si vlastní skupinu. Tohle musíme lidem, kteří se z ciziny vracejí, říkat – tady máš peníze, tvůrčí svobodu a za tři až pět let se tě zeptáme, čeho jsi za tu dobu dosáhl. Nezůstat v pozici věčného postdoka, buď postoupit na další úroveň, nebo si hledat štěstí jinde.

Robert Tamchyna: Pan profesor Drahoš v jednom rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že na otázky lidí, kteří se chtěli vracet ze zahraničí, odpovídal a věděl, že nejvíce jim vadí nejistota v tom smyslu, že na jednu stranu vláda označí vědu a výzkum za svou prioritu, na druhou stranu pak redukuje rozpočet akademie věd a dalších institucí. Kolegové ze zahraničí ho bombardovali dotazy, zda má vůbec cenu se vracet, když vláda nechce dávat peníze? Týká se to jenom peněz, pane profesore?

Jiří Drahoš: Určitě ne… Ale peníze hrají velmi důležitou roli. Chceme-li dosahovat kvalitních výsledků, musíme mít stejně dobré přístroje, potřebujeme finance. Když jsem nastoupil do funkce, po dvou měsících nebo po měsíci přišla rada pro výzkum s tím, že rozpočet Akademie věd ČR klesne nejprve o miliardu a půl a pak o další miliardu. To je neuvěřitelně demotivující nejenom pro lidi tady, ale i pro kolegy z venku, kteří by se rozhodovali, zda mají zůstat, nebo se vrátit. Peníze nejsou až na prvním místě, možná, ale celkové klima, víceletá perspektiva…

Radek Špíšek: Ještě by bylo důležité strukturovat, o jakých lidech se bavíme. Vědecký trénink probíhá ve třech stupních. První jsou mladí studenti po škole, studují v rámci titulu Ph.D., poté vyjíždějí na postdoktorandské studium. To už člověk o výzkumu leccos ví, ale jeho život je velmi nejistý. Jednou nastane den, kdy si řekne, buď vědu opustím, nebo si založím svoji výzkumnou skupinu. A tyto lidi z prestižních zahraničních pracovišť by se měla Česká republika snažit dostat zpátky. Nikoli však na pozice postdoků, ale jako vedoucí týmů.