Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Ochrana guerézy červené na Zanzibaru

 |  8. 9. 2011
 |  Vesmír 90, 499, 2011/9

Národní park Jozani se nachází v jižní části Unguji, největšího ostrova Zanzibarského souostroví. Na jeho západním pobřeží leží i slavné hlavní město Zanzibar. V parku Jozani je největší tropický les na ostrově – tedy spíše jeho zbytek – a dále močály a mangrovové porosty. Les Jozani se stal útočištěm pro mnohé druhy živočichů, kteří dříve obývali celý ostrov: např. kočkodan diadémový, gueréza červená, štětkoun šedý, chocholatka zanzibarská, antilopa suni…

Právě v Jozani žije jedna z největších populací ohrožené guerézy červené (Procolobus kirkii), která je endemitem ostrova Unguja. Druh je na seznamu Cites i na červeném seznamu IUCN. Patrně se vyvinul v pleistocénu, kdy byla populace oddělena od pevniny zvýšenou hladinou moře a zůstala izolována na ostrově. Od gueréz žijících v pevninské Africe se liší morfologicky menší hlavou (Fosterovo pravidlo – větší zvířata mají tendenci se na ostrově zmenšovat). Molekulární analýzy naznačují, že se od nejblíže příbuzného druhu P. godronorum oddělila přibližně před 600 000 lety. Druhové jméno kirkii získala podle sira Johna Kirka (1832–1922), který žil na Zanzibaru a povšiml si zajímavého primáta. Od devadesátých let minulého století se gueréza červená stala vlajkovým druhem pro ochranářské snahy v okolí Zanzibaru. Kromě národního parku v Jozani najdeme menší populace i v rezervaci Masingini, v mangrovech v oblasti Maji Mekundu a na východním pobřeží Ungujy mezi městy Kiwengwa a Mnyambiji. 14 jedinců bylo dokonce r. 1974 vysazeno na ostrov Pemba, kde malá populace nejspíš stále přežívá v rezervaci Ngezi. Odhaduje se, že celková populace čítá kolem 2000 jedinců (některé odhady tvrdí pouze 1000–1200). V Jozani žije zhruba 500 jedinců a stále jich ubývá.

Na rozdíl od ostatních primátů postrádají guerézy (Colobinae) palec, anebo ho mají redukovaný. Články jejich prstů jsou velmi prodloužené, aby mohly dobře uchopovat potravu. Procolobus kirkii má černě zbarvenou srst s načervenalým nádechem a s korunkou bílých chlupů na hlavě. Nos a rty má výrazně narůžovělé. K balancování ve větvích mu slouží dlouhý ocas.

Guerézy žijí ve smíšených skupinách o velikosti 30–50 jedinců, přičemž samic s mláďaty je většinou více než samců. Nejsou vyloženě teritoriální, území jednotlivých tlup se často překrývají. Skupina se obvykle drží pohromadě; její členové jsou velmi sociální a používají k svolávání výrazných hlasových signálů. Sexuální dimorfismus téměř neexistuje, jediným rozlišovacím znakem v dospělosti je tvar obličeje. Samice dospívají ve věku dvou let, samci o něco později (zhruba ve 3,5 letech). Říje samice je velmi lehce zjistitelná – genitálie se zvětší a zčervenají. Před samotným pářením ještě samec kontroluje čichem připravenost samice k zabřeznutí. Mláďata se rodí v průběhu celého roku, březost trvá asi 6 měsíců. Samice rodí obvykle jedno mládě, o něž se kromě matky starají i další samice v tlupě. Pokud do skupiny přibyl nový samec, byla pozorována i infanticida.

Přirozeným prostředím gueréz jsou stálezelené primární lesy, ale najdeme je dnes i v lese sekundárním, stejně jako v zemědělských oblastech či v mangrovech. Velkým problémem je právě úbytek přirozených stanovišť a jejich fragmentace kvůli zemědělství a těžbě dřeva. Často jsou také loveny pro maso nebo ze sportu, popřípadě zabíjeny jako škůdci. Živí se zejména mladými listy, výhonky nebo nesladkým ovocem (nedokážou totiž strávit cukr). K této výživě mají uzpůsobenou trávicí soustavu – žaludek se skládá ze 4 komor, kde je rostlinný materiál dokonale zpracován. Pokud kvůli nedostatku přirozené potravy ožerou mladé stromy na plantážích, rostliny hynou. Domorodci proto guerézám přezdívají „kima punju“ (jedovaté opice) a velmi nelibě nesou jejich přítomnost. Navíc věří, že jsou to zlé bytosti přinášející smůlu a neštěstí. Jelikož si ochranáři i zdejší vláda uvědomují, že je důležité druh chránit, jsou zemědělcům ročně vypláceny veliké finanční částky odškodného, aby opice nezabíjeli. Více než 50 % populace žije mimo chráněná území a dokonce se ukazuje, že v zemědělských oblastech mimo parky a rezervace dosahují guerézy mnohem větší populační hustoty. Parkem Jozani prochází hlavní silnice, proto je tu mnoho opic zabito projíždějícími auty. Po nainstalování retardérů se počet přejetých jedinců o něco snížil. Přes komunikaci byly dokonce nataženy provazové můstky, ale zvířata je používají jen minimálně.

Ochrana ubývající populace Procolobus kirkii na Zanzibaru je celkem systematická, organizovaná a podporovaná vládou. Různá opatření úbytek populace zpomalila, ale nezastavila. Přes snahu ochranářů i vlády se nedaří přesvědčit místní obyvatele, že ochrana tohoto jedinečného druhu primáta je důležitá. Jedině snad větší propagace a vzdělávání občanů mohou přispět k lepší ochraně. Rozhodně je Procolobus kirkii zajímavým turistickým lákadlem a místní lidé by z toho jistě mohli hodně vytěžit.

Procolobus kirkii (Piliocolobus kirkii) syn. Procolobus badius ssp. kirkii

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Martina Balzarová

Mgr. Martina Balzarová (*1987) je studentkou zoologie na Přírodovědecké fakultě jiho-české univerzity v Českých Budějovicích. Zaměřuje se převážně na ekologii a etologii mořských bezobratlých živočichů. Má profesionální kvalifikaci PADI Divemaster a specializaci na podvodní fotografování a natáčení. Za své podvodní fotografie byla několirát oceněna u nás i na zahraničních festivalech. Jako vůbec první Čech získala r. 2005 na prestižním festivalu v Antibes ve Francii cenu společnosti Our world – underwater scholarship pro fotografy do 25 let. O rok později ji obhájila. Pravidelně své články a fotografie publikuje v mnoha českých periodikách. Od roku 2007 pořádá autorské výstavy. Putovní výstava velkoplošných fotografií Tváře moře má úspěch v mnoha městech republiky a byla uvedena i v rámci festivalu v Antibes. Pořádá besedy a přednášky o mořském světě a zemích, které navštívila (Vietnam, Papua – Nová Guinea, Mexiko, Indonésie). Další informace najdete na webových stránkách www.balzarova.cz.

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...