Vyšívaná teozofie a malovaná evoluce Hildy Pollak

Zdejší uměleckou avantgardu počátku 20. století nelze chápat jako ryze český příběh; její přitažlivost naopak spočívá v složitosti vlivů a kulturní různosti. Na selektivní praktiky kanonických výkladů českých dějin umění upozornil v roce 1994 výstavní projekt vedený Hanou Rousovou, nazvaný Mezery v historii.¹⁾ Tento projekt se soustřeďoval na polemické prostředí střední Evropy a na mezinárodní soužití Čechů, Němců a Židů na českém území v letech 1890–1938 (tj. v rámci c. k. mocnářství i samostatného Československa). Pokusil se přesvědčivě ukázat, že nástup umělecké moderny tu měl rozrůzněnou povahu, a to analogicky k multikulturní skladbě obyvatel. Výstavní i badatelský projekt připomenul, že redukovat vícejazyčný a vícenárodnostní děj pouze na českou vyprávěcí linii je ahistorické a zkreslující. Díky mezioborové a meziinstitucionální týmové spolupráci²⁾ tak na povrch vyplavala polozapomenutá či zcela neznámá jména osobností, které tvořily nedělitelnou součást české i středoevropské nadnárodní kultury počátku 20. století. Mnohé z nich by si stále ještě zasloužily podrobnější zkoumání.

V rámci zmíněného projektu byla mimo jiné připomenuta umělkyně Hilda Pollak, kterou reprezentoval cyklus velmi zajímavých, ale blíže neurčených „ornamentálních kreseb“ ze sbírek pražského Židovského muzea, vzniklých kolem roku 1920. O Hildě Pollak se toho mnoho nevědělo a dodnes jsou zprávy o jejím životě velmi kusé a nejisté. Středoevropská umělkyně Hilda Pollak, rozená Kotányi, se pravděpodobně narodila 2. listopadu 1874 v Budapešti,³⁾ vystudovala na uměleckých školách ve Vídni a Mnichově, později působila jako učitelka na soukromé vídeňské umělecké akademii pro ženy (Kunstschule für Frauen und Mädchen). Mimo malířství se zaměřovala i na oblast textilního uměleckého řemesla, navrhovala dekorativní dezény na koberce a vyšívala. Někdy kolem roku 1907 se pravděpodobně seznámila se svým budoucím mužem, českým Němcem Richardem Pollakem-Karlin, se kterým pobývali střídavě ve Vídni a Praze. Společně byli členy teozofické společnosti⁴⁾ a po propuknutí první světové války v roce 1914 odešli do nově vybudované kolonie zakladatele antropozofického učení Rudolfa Steinera do švýcarského Dornachu. Tam zůstali pravděpodobně až do počátku dvacátých let, kdy se vrátili do Prahy, kontakt s komunitou však i nadále udržovali. Jejich tvorba se pak objevovala na společných výstavách Krasoumné jednoty a v Topičově salonu, ve 30. letech vystavovali i v Dornachu. Během války oba dva zahynuli v koncentračních táborech. Hilda Pollak byla deportována 13. července 1942 do Terezína, 19. října 1942 pak do Treblinky, kde zemřela. Cyklus dvanácti akvarelových kreseb nazvaných „Expression“ z Židovského muzea je pravděpodobně jediným uměleckým svědectvím, který tu po sobě na českém území zanechala.⁵⁾ Kresby nepředstavují pouhé ornamentální kompozice, jak bylo uváděno, ale jsou originálním svědectvím vlivu Steinerovy nauky na tvorbu Hildy Pollak v období, kdy pobývala v dornašské duchovně spřízněné společnosti.

Teozofie měla v uměleckých kruzích silný vliv a výraznou měrou se podílela na proměně výtvarné obraznosti od realistického iluzionismu k abstrakci, na což ostatně už upozornilo několik publikací.⁶⁾ Mezi umělci silně rezonovaly Steinerovy úvahy o potřebě „nadsmyslového vnímání“, na jehož základě bylo možné percepční různost uchopit jednotící silou lidského ducha a jeho myšlení. Realistickou vizualitu měla nahradit snaha o znázornění myšlenkové podstaty jevového světa, sledování základních formálních principů. Namísto napodobování skutečnosti umělci hledali esenci jevů a barevnou harmonii.

Navíc vedle tradičních náboženství se mohla antropozofie Rudolfa Steinera stát duchovní alternativou pro ty, kteří chtěli do jisté míry akceptovat nová pojetí moderní vědy (zejména darwinismus a jeho evoluční teorii); v období šířícího se antisemitismu vyzývala k náboženské toleranci a k „filosofii svobody“.⁷⁾

V Dornachu se Hilda Pollak aktivně podílela na rozvoji nového – synesteticky chápaného – prostorového umění, kterým byla eurytmie. Linie pohybu při tanci, gestická řeč, slovní deklamace a celkové výtvarné pojetí formovaly nový umělecký výraz, který měl být přirozeným projevem tvořivých a vitálních sil dřímajících v člověku. Tělo a duše se při eurytmii měly setkat v rovnováze. Nepředepsané, volné pohyby měly působit léčivou silou a současně měly formovat novou emocionální řeč těla. Podobně – ve steinerovských souvislostech – patrně chápala Hilda Pollak i vyšívání. Vyšívání bylo eurytmii blízké, protože bylo výsledkem oduševnělých pohybů rukou a soustředěné meditace.⁸⁾ Dekorativní steh neměl trpně kopírovat předepsané vzory, ale mohl být i také médiem uměleckého výrazu, mohl v nepravidelných rytmech a diagonálních tazích vyjadřovat „étherické a duchovní siločáry tvůrce, zaplaveného kosmickými silami“. Steiner byl přesvědčen, že pomalá a tvořivá práce rukou rozvíjí dobré myšlení a koncentraci. V době, kdy se v oblasti uměleckého průmyslu stále více začínala prosazovat mechanická sériová produkce a unifikace předmětného světa, šli Steiner a jeho stoupenci proti tomuto silnému proudu. V uměleckém řemesle chtěli obrodit ztracenou rovnováhu mezi duchem a formou. Předmět měl plně vyjadřovat individualitu tvůrce, měl být výsledkem osobní myšlenkové koncepce a pomalé ruční práce. Vyšívaná přikrývka na čaj je z ručně tkaného neběleného lnu, ornamentální vzor je nejdříve přírodními pigmenty podmalován, poté vyšíván vlnou, perlovkou a hedvábím. Lněný svršek byl podšitý ručně barveným červeným hedvábím. Červená barva pro hedvábnou podšívku byla zvolena symbolicky, protože věc měla sloužit k udržování teplého čaje.⁹⁾

Soubor akvarelových kreseb Hildy Pollak z Židovského muzea byl patrně předlohou pro výmalbu prvního dornašského chrámu nazvaného Goetheanum, s jehož stavbou se začalo v roce 1913, ale který byl následkem požáru v roce 1922 zničen. Ikonografie výmalby chrámu-divadla měla v symbolické rovině ztělesňovat universum antropozofické prazkušenosti se Steinerovým specifickým pojetím evoluce.¹⁰⁾ Kresby Hildy Pollak ilustrují, nakolik bylo Steinerovo pojetí evoluce ovlivněno světonázorem Ernsta Haeckela.¹¹⁾ Steiner viděl počátky lidského rodokmenu podobně jako Haeckel v tvarovém bohatství podmořských řas, členovců a medúz. Podle Steinera „jednoduchá buňka je prabytostí všech tvorů, z tohoto nejmenšího živočicha se vyvinulo komplikované vědomí lidské“. Člověk podle Steinera stál někde na půli cesty evolučního řetězce, na jehož konci byla božská bytost „s vyvinutějšími duchovými orgány“. Proto na kresbách Hildy Pollak vidíme zvláštní směsici oduševnělých krabů s lidskými tvářemi a vznášející se anděly v kosmických sférách. Steiner včlenil přírodovědný materialismus do spirituálního systému teozofické nauky. V těchto souvislostech Hilda Pollak vytvořila obrazy, které jsou apokryfním příběhem naší umělecké avantgardy.

Děkuji za konzultace a cenné rady Michaele Sidenberg, Arno Paříkovi a Lence Ovčáčkové.