Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Zvěř a filosofie

Živé dárky na keramice ze starověkých Athén
 |  11. 2. 2010
 |  Vesmír 89, 118, 2010/2

Sókratés je první člověk, o němž máme zachované dobové texty, které pravidelně opakují, že provozuje činnost zvanou filosofie. Sám Sókratés se v těchto textech označuje za znalce věcí erotických. V souladu s tím, v dialozích zachycených v Platónově, Xenofonově či Aristofanově díle, vystupuje Athéňan pravidelně v prostředí gymnasiípalaister, tj. na místě iniciací, v nichž se dospělí občané párují s chlapci, aby je cvičili, zasvětili a uvedli do světa dospělých. Scény z tohoto prostředí, v němž se rodí filosofie, jsou zachyceny kromě již zmiňovaných psaných děl také na malované keramice. A na ní se objevuje zvláštní jev, který se do prostředí rodícího se pojmového myšlení skoro až nehodí: milující dospělý dává milovanému mladíkovi dárky, nejčastěji v podobě zvířat. O nevhodnosti by mohl svědčit citát samotného Sókrata z Platónova dialogu Lysis: „…nabýti dobrého přítele bych chtěl raději než získat nejlepší na světě křepelku nebo kohouta…“ (211e). I když zde athénský filosof zřejmě symbolicky vyvyšuje přátelství nad svedení mladíka, neznamená to odsouzení svádění samotného, zvláště když ho Sókratés na jiných místech vychvaluje. Podívejme se teď tedy blíže na zvířátka, která se v tomto pradávném filosofickém a vzdělávacím kontextu vyskytují.

Potrava to není

V prostředí honů, později pak gymnasií a cvičišť (palaistra) je zobrazována zvěř méně divoká a menší, kterou člověk dokáže sám chytit, zabít nebo zkrotit a domestikovat (ptáci, králíci, srnečci). Na vysloveně divoká zvířata narazíme spíše v parodiích na tyto scény, v nichž urozené Athéňany napodobují fantastičtí, kosmatí, věčně ityfaličtí, zvířat bezuzdnější satyrové. Oproti lidem, kteří ovšem trpnými živočichy také pohazují či třeba do nich šťouchají klacíkem, zneužívají satyrové zvířata mnohem drsněji, včetně penetrace – ovšem spekuluje se, zda tyto koneckonců lidské (malované) kreatury nejsou přece jen obrazy ze života řekněme naturalističtějších, anebo co se fantazie a snů týká vyspělejších lidí. Proti tomu mluví fakt, že malby na vázách nejsou momentkami z reálného života lidí, nýbrž že jde o kompozice ze známých, malíři zvládnutých a rutinně používaných prvků (sem patří i otázka, do jaké míry brát obrázky zvířat vážně).

Menší, křehčí a domestikace schopnější zvířátka jsou nabízena dospělými (milujícími, erastés) atraktivním chlapcům, potenciálním občanům a milovaným (erómenos). Kromě takových darů se milující mezi sebou předbíhali chvalořečmi na milované mladíčky, kteří zase mezi sebou závodili v atletice, hudebních soutěžích aj. Proč si ale dávají zrovna zvířata? Nejprve člověka napadne, že jde o maso: všechna zobrazovaná zvířata se hodí k jídlu (zaječí, srnčí, výjimečně ryba), a víme přece, že láska prochází žaludkem. Ta pravda je prastará, jak ukazuje Matt Ridley na hmyzích a šimpanzích vzorcích chování, kdy samci obdarovávají samice masitou potravou a ty se jim za to odvděčují pářením: sex za maso. Ridley1) dále zmiňuje indiány Acé a africký kmen Handzapů jako příklady promiskuitních komunit, kde muži tráví lovem mnohem víc času než muži ve společnostech monogamních, promiskuitu neznajících. Platí tam vzorec čím úspěšnější lovec, tím více pletek se ženami. Ridley tak zvěcňuje předpoklad, že „hluboko v mysli moderního lidského samce spočívá mechanismus, který jej při objevení příležitosti k páření vede ke snaze získat nějaký úlovek“. Takový výklad se ovšem nejen k filosofii či vzdělávání mládeže nehodí, ale existují přesvědčivé argumenty proti němu. Z mnoha možných námitek zmiňme alespoň, že u řeckého boha lásky Eróta (patrona těchto pederastických iniciací) nejde o sexuální styky, Erós je z definice touhou, která podstatně spočívá v distanci milenců: jakmile nastává konzumace, Erós mizí (ostatně na vázách se při sexuálních aktech nevyskytuje, nanejvýš vede nevěstu do ložnice při svatebním obřadu). Hlavně ale v pederastických scénách, které jsou na ikonografické rovině přirozeným vrcholem návratu z honu s kořistí na ramenou, nejsou nikdy obrázky porcování, vaření či konzumování zvěřiny.

Hrej si, tu máš kohouta

Druhou variantou výkladu jsou hry. Zvířata- ‑dary si můžeme představit jako obrazy dnešních domácích miláčků. Takové obrázky, kde si milovaný hraje se zvířátky, vodí je na provázku, nebo je má v kleci, skutečně najdeme. Je ale pravda, že sem spíše patří starořecký kontext zápasů, z nichž byly nejoblíbenější zápasy kohoutí, a kohout opravdu byl jedním z nejobvyklejších darů. Nešlo, zdá se, o nic jiného než milovaného zabavit a zápasit či hrát si s ním podobně, jako on zápasí s naším darem. Svádění chlapci byli ostatně ještě na hranici dětského, hravého a zápasu milovného věku. Na vázách si hrají a mazlí se převážně s ptactvem (husami, kohoutky, malými ptáčky), sem tam se objeví kozy, občas želva. Kočka se objevuje nečekaně málo, často v podobě tečkované šelmy (spekuluje se o gepardech) a občas ještě jako týraná, například postrkovaná klacíčkem proti psovi. Psi jsou častí, ale spíše táhnou vozíky (podobně jako srny) či doprovázejí chlapce na cvičištích. K hrám odkazují také pytlíky, které sice možná výjimečně mohly obsahovat i peníze, ale většinou zřejmě obnášely ovčí kůstky (astragaloi), s nimiž se hrálo a házelo podobně jako dnes s kostkami.

S dary coby předměty určenými k hraní si mnoho vědců neví rady, protože často odporují navrhovaným teoriím. Například Learovi hlásajícímu pedagogickou funkci pederastie se nehodí hypotéza dárků jako věcí hry. Nicméně sám cituje Plútarcha poukazujícího na to, že honění zvířat spíše rušilo výuku: „… říká se, že když mladíci a efébové cvičili na kolonádě (stoa) a objevil se zajíc, pak přestože byli namazaní olejem, nadšením bez sebe běželi a chytali ho…“ (Cimon 16.5)

To zvíře, to jsme my

Jiná možná symbolika říká, že zvířátka a dary předávané milujícím nebo již držené milovaným obyčejně označují jejich vytoužené kvality (vojenské, atletické, hudební): kohout symbolizuje bojového ducha, liška schopnosti lovecké (podobně jako např. lyra odkazuje k hudebním dovednostem). Nikdy se tu, alespoň v době archaické a klasické, neobjevují peníze, které symbolizují prostituci, znemožňující status řádného občana polis. V erotické ikonografii jsou navíc (kromě etapy honu, kde ale ještě neprobíhají námluvy) jak domácí, tak i divoká zvířata krotká, ochočená. Symbolizují tak také kontrakt přátelství (filia) nabízený milujícím milovanému, který je – jako ono zvíře – milujícím ochočen. Předání takového zvířete symbolizuje předání jařma, jež erastés vkládá na milovaného, aby ho zkrotil a domestikoval. Jinak lze ve hře či „kvalitách daru“ vidět také užitečnost. Milovaný se nějak učí zacházet s živým, většinou velmi „prchavým“ – což zase není ničím jiným než obrazem křehkého a prchavého žáka, kterého honí milující-vychovatel. Tak zde naráží na sebe sama a svoje hranice v podobě milujícího, který ho vychovává, vychvaluje, svádí, ale také třeba kárá.

Synekdocha

Na nejobecnější a nejkomplexnější rovině tedy můžeme říci, že zvířátka zde byla symboly předvádění se a předávání si (znalostí, dovedností), spjatosti pederastie a výchovy, krásy, lásky a zdatného života. Takový výklad se zároveň hodí k již citované výpovědi Sókrata, který jen doslovněji než malby říká, že koneckonců nejde o koně, psy a kohoutky, nýbrž o přátelství a výchovu. Zvířátka skutečně ve vrcholných fázích iniciace končí v kleci na stěně nebo uvázaná na řetězu u sloupu gymnasia.

Nejnovější bádání navíc ukazují, že zdaleka nejčastějšími scénami v našem kontextu starověké výchovné pederastie byly právě scény s dárky, jejichž četnost je neadekvátní etapě, kterou tato část svádění zřejmě v celku vztahu hrála. Proto jsou tyto scény považovány za synekdochu (část reprezentující celek) celé pederastie. A jelikož byla zvířátka (zajíc-králík2) a kohout) nejčastěji předávanými dary v těchto scénách, stala se nakonec synekdochou pederastie. Namísto původního významu podpůrných prostředků k svedení krásného chlapce najednou zastupují pederastii či nejstarší výchovnou iniciaci jako takovou. Pro tento výklad hovoří třeba vázy, které skutečně ničím než „pohozeným“ zajíčkem žádný erotický a výchovný význam nenaznačují. Tento výklad polemizuje s těmi, kdo vidí zvířátka coby symboly milovaného jako kořisti milujícího. Zvířátko je ale v těchto scénách přece jen více darem než kořistí (drsný hon se tam neodehrává). Navíc dárek ve scénách nesymbolizuje obdarovávaného, nýbrž to, co milující dává či co chce, aby obdarovaný měl.

Přechodové rituály

Srnečky či zajíce nejprve milující sám chytá a krotí, a teprve po návratu ve městě předává milovanému. Z toho, že na honech milovaný chybí, lze vyvodit, že hon nesymbolizuje iniciaci, jež se děje později poblíž nebo uvnitř gymnasia. Zamilované nápisy na branách, při vstupech na stadiony a cvičiště jsou sice na okrajích gymnasií a palaister, nicméně nejsou zcela mimo ně, v divočině. Podobně gymnasia archaické doby byla stavěna sice blízko hradeb, ovšem vždy uvnitř. Výjimkou v této erotické topologii je leimón, louka voňavého kvítí, která oproti oplocené zahradě či sadu (képos) už má k divočině blíž – může to být i zvířecí pastvina. Takové louky jsou místem námluv, přičemž k pohlavnímu spojení dochází povětšinou až jinde – na loukách jde o svádění, prchání a unášení. Louku symbolizují květiny, které stejně jako zvířata můžeme vidět v rukou milujícího, milovaného a poletujícího Mílka. Louka je divočejší, planou přípravnou fází na kultivovanější zahradu plnou plodů a dovršené lásky. Cestu iniciace od brutálního, asi i dost soupeřivého lovení divé zvěře samotným milujícím, přes návrat do města, předvedení úlovků a namluvení mladíčků až po společné pěstování zdatností v gymnasiích lze zobrazit přechodem od planých luk přes ovocnou zahradu k zemědělským polnostem (louka – zahrada – postel = divočina – kultivovaná příroda – zemědělství).

Zacházení se zvířaty poměrně přesně signalizuje fázi námluv. Dospělý občan si nejprve prohlíží oblečeného, po hlavu zahaleného mladíka, přičemž dárek (zajíčka) drží za zády (my jako diváci ho ale vidíme). Poté dává zvíře mladíkovi před obličej a ten povytahuje zpod pláště ruce, zřejmě aby se s dárkem pomazlil. Nakonec končí mazlíček v klíně milovaného, a teprve v poslední fázi zcela vyklidí pozici svému pánu, který se tiskne k milovanému sám. Nicméně ani v těchto scénách, kdy milovaný bývá odhalen a milující mu sahá jednou rukou po obličeji a druhou po genitáliích, nebo dokonce i při vzájemném přitisknutí k sobě, nejsou zvířata zapomenuta a milovaný si jich (přes rameno vychovatele) zálibně hledí dál.

Proměny doby

Na zvířátkách je také dobře poznat změna doby a smýšlení. Erotické touhy a vztahy, pedagogika, které vládly době archaické (asi do 5. století př. n. l., tj. před vznikem filosofie), byly vcelku symbolizovány honem a zabíjením zvěře v přírodě (v básních i na vázách), tj. v zásadě šlo o aktivního milujícího a prchajícího milovaného. Ještě v 6. století na černofigurové keramice milující-lovec podává milovanému zabitého zajíčka-uloveného milovaného. Zvířata včetně honicích psů jsou zde často monstrózní a miniaturní lovci-milující jako nedůležití stojí v pozadí. Zvířata bývají lovena do pastí, hází se po nich „klacky“, lagobolon. Nicméně už v archaické době směřuje pozornost umělců od zdůrazňování zvěřiny či samotného pronásledování k honcům samotným. Zatímco (starší) obrázky zobrazují hon, novější zachycují přerušení, zastavení, na němž je detailně vykreslen lovec s jeho oděvem, zbraněmi, gesty, postoji a řečí směrovanou k druhovi. Zde se nesměle ukazuje a začíná „cynegitic sociability“, zobrazení spolupráce nutné mezi partnery při honu (konec 6. století př. n. l.). Na těchto starších černofigurových vázách vidíme lovce, jak se vítězoslavně vracívají zpět s kořistí, jak ulovené trofeje (a tak vlastně své schopnosti a kvality) předvádějí ve městě: hony byly takto užitečné, sloužící k prosazení se ve společnosti; zvěřina byla společenským znakem a erotický vztah skrze ni nabýval na hodnotě a vážnosti. A ačkoli tyto honecké scény byly v době Sókratově minulostí, ještě Platón podobně jako malíři používal pro nejvyšší lidské aktivity typu filosofování lovecké metafory. Filosof tak dokázal zdánlivě nemožné, zůstal lovcem, ale zvířátka nechal na pokoji, totiž stal se lovcem moudrosti či pravdy (thereutés tés alétheias).

Později se postupně (zřejmě spolu s přechodem od techniky černo-figurové k červenofigurové) stále více zhodnocovala druhá strana, láska a výchovný proces se stávají recipročními, zajíček už není mrtvým kusem zvěřiny, ale mění se v živého, ochočeného „domácího králíčka“, tj. není pouhou kořistí, ale partnerem ve hře zvané svádění či výchova. Divoký lov je nahrazen poklidným sváděním-ochočováním; ustavuje se erotika jemnější a úzkostlivější, pokud se ještě objeví hon, pak se po zvěři nic nehází, ale chytá se rukama a nemusí se na ni strojit pasti – muži při svádění nemají v rukou lagobolon, ale lyru. Zajíc či králík už není symbolem chycení, divočiny, přepadání a překvapení, nýbrž svádění a cvičení za denního světla na stadionu nebo v gymnasiu. Scény teď zobrazují zvířata zápasící mezi sebou apod. Chlapec už není tolik trofejí odkazující k schopnostem lovce, vstupuje do kultivované společnosti jako partner vychovatele. Tomu odpovídá i přechod z houštin-křovisek do městské krajiny, což zase v rovině filosofické vyjadřuje Sókratés, když říká Faidrovi, že dává přednost městu před přírodou, protože stromy a keře ho nic nenaučí, kdežto lidé ve městě ano (to celé je ale v silně ironickém kontextu a nelze z toho vyvozovat, že filosof opovrhoval přírodou).

Literatura

C. Calame: L’Eros dans la Gréce antique, Paris 1996

A. Schnapp: „Eros the Hunter“, in: A City of Images, Iconography and Society in Ancient Greece, C. Bérard, Ch. Bron, J.-L. Durand, F. Frontisi-Ducroux, F. Lissarrague, A. Schnapp, J.-P. Vernant (eds.), transl. by D. Lyons, Princeton, New Yersey 1989, pp. 71–88

A. Lear, E. Cantarella: Images of Ancient Greek Pederasty, Boys were their gods, Routlage, New York 2008

A. Schnapp: Le chasseur et la cité, Paris 1997

K. Dover: Greek Homosexuality, Cambridge 1978

J. D. Beazley: „Some Attic Vases in the Cyprus Museum“, ProcBritAc 33, 195–247, 1947

Poznámky

1) Matt Ridley: Původ ctnosti 2000, s. 102–103.

2) Dříve se většinou shodovali odborníci na zajíci, dnes je to zpochybňováno: rychlost hovoří sice pro zajíce, ale jsou zde i prvky králičí – např. domestikace, schopnost nechat se ochočit. Malíři nicméně zřejmě nevěnovali tolik pozornost přesnému zobrazení druhu jako ideám toho, co chtěli zobrazit. Také se spekuluje, že králíka antické Řecko nemělo.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Tomáš Hejduk

Mgr. Tomáš Hejduk, Ph.D., (*1973) absolvoval doktorské studium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, v oboru Filosofie a dějiny přírodních věd. Je odborným asistentem na katedře filosofie na Univerzitě Pardubice. Momentálně pobývá na Brownově univerzitě v Providence. Je autorem knihy Od Eróta k filosofii viz – http://www.pavelmervart.cz/pages/Eros.php.

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...