Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, Projektil architekti, 2002–2008

Soutěž na knihovnu se uskutečnila před osmi lety a od roku 1927, kdy proběhlo podobné klání o projekt průmyslové školy, byla bezpochyby nejlépe porotovanou a obeslanou soutěží v Hradci Králové. Zúčastnilo se jí více než padesát autorských týmů. Po skončení soutěže byly její výsledky prezentovány ve výstavních sálech Kotěrova muzea. Vítězný návrh architektů z Projektilu, který si první cenu odnesl zcela zaslouženě, vyvolal řadu emocí, po nichž následovala široká veřejná diskuse. Romanu Brychtovi a jeho spolupracovníkům byl vedle nekontextuálnosti vytýkán rovněž hrubý zásah do obrysové kontury města a neúcta vůči Josefu Gočárovi i jeho blízké Koželužské škole. Nejčastěji jsme ovšem mohli být svědky nejrůznějších pocitových reakcí, neboť budova se valné většině veřejnosti zkrátka nelíbila.

Na práci Projektilu je mi nesmírně sympatický jejich podrobný průzkum terénu, který předchází samotnému procesu navrhování, neboť jak poznamenal Roman Brychta, „forma plyne z nasání, z poznání místa“. Díky tomu tři klíčové stavby Projektilu – Národní technická knihovna v Praze, Ekologické centrum Sluňákov v Horce u Olomouce a Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové – vyrůstají ze země s přirozeností mohutného stromu, jehož koruna, pokud by byl vysazen jinde, by byla tvarována zcela odlišně. Půdorys královéhradecké knihovny ve tvaru písmene X, stejně originální jako sférický čtverec pražské bibliotéky a terénní vlna Sluňákova, není dílem náhody ani exhibicionismu. Za determinujícím procesem nasávání místa, nacházejícího se těsně za hranicí intravilánu historického města, totiž následovalo detailní studium starých, především Gočárových regulačních plánů. Architekti si povšimli, že Gočár v detailním rozpracování regulace Orlické kotliny z let 1926–1928 navrhoval na místě dnešní knihovny blok ve tvaru poloviny písmene X. Architekti pak tento útvar i vzhledem k potřebné velikosti budovy znásobili, čímž – jak uvedli – toto místo, neuralgický bod orlického nábřeží, zviditelnili.

Strohá, ušlechtile prostá minimalistická budova měla být podle jejich prvotního záměru provedena z litého probarveného betonu. Ovšem po jistých (technologických) nesnázích sešlo z užití oranžového pláště, příliš explicitně evokujícího Gočárovu architekturu „demokratické cihly“, se kterou se Ulrichovo město ztotožnilo a přijalo ji za svou. Domnívám se, že tím architektonická koncepce budovy neutrpěla, spíše naopak. Jednoduchému a pregnantně formulovanému pojetí šeď betonu prostě sluší více než (méně přirozená) barevnost. V interiérech budovy má barva svoje opodstatnění. Velkoryse řešené prostory, v posledním poschodí prosvětlené skrze střešní kruhové otvory, zútulňuje a vnáší do nich intimitu, kterou dále podtrhuje rastr žlutě lakovaných kulatých oken. Práce s barevnými tóny uvnitř budovy je rafinovaná, neboť se soustředila pouze na lité podlahy, jež škálu barev od červené po žlutou odrážejí na okolní stropy a stěny. Díky tomuto efektu, s nímž možná autoři předem nepočítali, působí průhled skrze kruhový otvor schodiště, protnutý pravidelným rytmem jeho ramen, skutečně podmanivým dojmem.

Architektonickému pojetí knihovny, o jejímž provozním uspořádání není nutné detailněji pojednávat, lze vytknout jediné. Příliš cizorodě působící velká obdélníková okna v průčelích jednotlivých křídel. Představují ovšem jen drobnou vadu na kráse této budovy, jejíž přínos pro konzervativní Hradec Králové spočívá v mnoha jiných aspektech. Nová knihovna s celou svou anabází nenaznačila městu jen, jakým způsobem se kvalitní architektura má vybírat (tedy transparentní a demokratickou soutěží), ale vyvolala i patřičnou diskusi, které je vždy zapotřebí, aby dnešní architektura nebyla většině populace tak vzdálená. Dále poskytla vědecké knihovně důstojné útočiště a návštěvníkům skvělé prostředí ke studiu a bádání. To nejdůležitější ovšem představuje fakt, že Hradec Králové od doby Jana Kotěry a Josefa Gočára konečně získal architektonické dílo mimořádné kvality. Můj dík architektům z ateliéru Projektil tak patří za to, že mému rodišti navrátili alespoň část jeho někdejšího lesku. Přál bych si, aby se budova knihovny stala kvalitativním vzorem pro ostatní investory a aby spolupráce města či kraje s architekty Romanem Brychtou, Adamem Halířem a Petrem Leškem pokračovala.