Odkud přišli předci uctívačů předků

Jako austronésista nemohu než souhlasit s názory na příbuzenství Malgašů s obyvateli jižního Kalimantanu. Při pohledu na mapu ovšem člověka jímá závrať a podvědomě cítí, že výklad potřebuje nějaká doplnění. Co mohlo být podnětem pro takovou migraci? Pluli předkové Malgašů do známých končin? Kolik osídleneckých vln vlastně proběhlo?

Někteří autoři (Vladimír Liščák aj.) uvádějí první migraci už v 10.–6. století př. n. l., což se zdá z dnešního hlediska málo pravděpodobné. Pozdějších (kolika?) migrací se prý zúčastnili i předkové Acežanů, Javánců a Malajců ze severní Sumatry. Údajná poslední migrace z Indonésie a Malajska prý proběhla v 16.–17. století, a to z Malakky a Acehu.

Podle P. Hoška došlo spíše k jednorázové události. Ale dovedeme si vůbec představit starověkou flotilu asijských člunů, jak nepozorovaně proplouvá frekventovanými sundskými úžinami kamsi do neznáma? Zde vyvstává představa předchozích „průzkumných“ cest obzvláště silně a zdá se, že rodiny věděly, kam plují. Zarážející je, že cestovatelé nechali bez povšimnutí Seychely a Maskarény, i když jisté nálezy na seychelských ostrovech naznačují aspoň možnost nějaké zastávky.

Z jazykového hlediska není situace zcela jednoznačná, i když převaha slov z kalimantanské maanyanštiny je výrazná. Jiná skupina slov v malgaštině má spíše javánskou podobu, což vcelku také nepřekvapuje. Například malgašskému rano [ranu] (voda) odpovídá javánské ranu (rybník); v ostatních jazycích je příbuzná podoba s „d“, tedy danau, dano, danum (daj.), danúm (ilok.) apod. Určité množství slov má své příbuzné dokonce až na Filipínském souostroví. Například slovo pro „oheň“ je ve většině indonéských jazyků api, avšak právě v dajačtině, filipínské tagalštině a ilokanštině zní apui, apóy, apúy, tedy nejblíže malgašskému afo [afu]. Zájmeno izy (on) má příbuzný tvar například v ilokanštině (isú). Slovo „člověk“ je malajsky orang; v dajačtině však ulun, což odpovídá malgašskému olona [ulun ]. Označení pro „ženu“ je malgašsky vavy, což má své příbuzné v tagalském babae či ilokanském babái (obojí na Filipínách). Slovo pro „déšť“ je malgašsky orana [uran]; příbuzné je spíše tagalské ulán či javánské udan než malajské hujan [hudźan].

Z hláskových změn je typický pro malgaštinu „posun souhlásek“ (k>h, p>f, t>tś někdy), dále změny r>ź, t>(tś)>ś, t>tś>tra, j>ź, atd., kolísání l/d, r/d, z nichž některé (náznak posunu) mají obdoby i v batačtině a acežštině, jiné ale také v některých filipínských jazycích. Pro některé pravidelné změny hlásek (zákony van der Tuuka) lze najít nejbližší obdobu až v západomikronéské palauštině či v numforštině severně od Nové Guiney, popřípadě někdy i v dajačtině a bugijštině (Sulawesi).

Nelze přejít bez poznámky také skutečnost, že vzdálené polynéské jazyky nacházejí častěji příbuzná slova v malgaštině než v jazycích Indonésie, o čemž svědčí rozsáhlé srovnávací slovníky.

Zdá se, že některé migrace tedy proběhly až ze vzdálených končin indonéských (Borneo) a filipínských ostrovů, jiné z poměrně blízkých ostrovů, Jávy a Sumatry. Důvody migrací se zatím nepodařilo objasnit, nejasnou zůstává i ona nezbytná „zpětná vazba“, jíž bylo zřejmě udržováno jakési povědomí o ostrově kdesi na jihozápadě, kde žije příbuzné obyvatelstvo a kam je možné se přeplavit.