Pobiteň

Abychom si rozuměli, mně se to slovo v nadpisu také moc nelíbí, ale jak jinak chcete nazvat povodeň, ve které nás zaplavují bity informací? Přesně vzato, není ta záplava moc hluboká, člověk se v ní neutopí a místy skoro ani moc nenamočí, ale široká je, kam se podíváme. A to dovede otrávit, zvlášť když se přes vás občas převalí nějaká informační cunami, zrovna když to nečekáte.

Právě teď se naším internetovým světem zase jedna valí – jako téma si vybrala Českou spořitelnu. Sám jsem za poslední týden dostal celkem šest e-mailových depeší (každá je zjevně z jiného zdroje), které mne lákají, abych vyplnil a poslal jakýsi dotazník s mými důvěrnými údaji. Ta poslední začínala „Klient od nasa Ceska sporitelna, toto je vam oznamit ze vaso konto zavesena je.“ No odolejte tomu! Raději mám depeše od Ježíše Krista. Nepíšeme si často, ale také už mne několikrát oslovil, oznámil mi, že to u něj mám dobré, a když ho neopustím, nemám se čeho bát. Proč ale píšu po úvodním odstavci právě o tomhle?

Jde o to, že když se objevil internet v dnešním smyslu toho slova, nevzbudilo to zpočátku ještě moc pozornosti. ¹⁾ Nebylo ani proč, National Science Foundation spustila linku, po které mohli počítačoví maniaci z univerzitních kampusů posílat balíky dat k vzdálenému počítači. Jenže pak začal internet nabízet ještě jiné služby, hlavně posílání elektronické pošty, a na linkách začalo být husto – zatím pořád spíš mezi vědci, nesměle se ale už přidávalo pár dalších institucí. Letos, dokonce právě v dubnu, slavíme půlkulaté výročí události, která pak odstartovala explozi – dostala internet z uzavřeného světa vědy do každé firmy, čím dál víc domácností a každé zapadlé vesničky, která nechce zmizet z mapy. Před patnácti lety totiž Středisko jaderného výzkumu CERN u Ženevy uvolnilo zdarma pro veřejnost svůj vynález – web, přesně „world wide web“, pavučinu, na kterou spoléhá čím dál víc lidí. Kapacity páteřních linek už se neměří v kilobitech, ale v desítkách gigabitů, a ještě není všemu konec.

Poměrně brzy po vzniku internetu (a tím spíš po vzniku webu) se, jak už to ani jinak nebývá, vynořili pesimisté i optimisté z celé šíře svých spekter. Pesimisté měli hlavně tu klasickou Švejkovu obavu – „Když budou všichni chytrý, tak se toho bude za chvíli vědět tolik, že z toho bude polovina lidí úplně pitomejch“ – částečně kombinovanou s varováním onoho anonymního mnicha, který po vynálezu knihtisku napsal, že teď se dostane učenost každému hříšníkovi, třeba (nedej Bože!) dokonce i ženským, a kde to celé skončí?

Optimisti se těšili na dostupnost všeho, co se musí dosud pracně hledat po knihovnách (a obvykle se to tam nenajde), na svobodnou a neomezenou výměnu nejen faktů, ale i názorů a nápadů, na „kooperativní chaos“ typický pro internet. Věděli, že dostupnost informací na „trhu“ ohromně vzroste, a vcelku tušili, že všechny nebudou kvalitní nebo dobře míněné a některé mohou být i nebezpečné. Věřili ale ve schopnost uživatelů vybírat si mezi informacemi a v autoregulační mechanizmy tak ohromného a složitě propojeného „organizmu“, jakým internetová síť je. Musím se přiznat, že jsem patřil mezi ně.

Jak už to tak bývá, nevyšlo to jedněm ani druhým. Lidé se v záplavě informací neutopili, sahají totiž jen po těch, které je zajímají. Nezafungovaly ale ani autoregulační mechanizmy – také proto, že lidé na internetu sahají po tom, co je zajímá, a pokaždé to nebývá to nejrozumnější. Navíc značná anonymita internetu umožňuje poměrně bezpečně obtěžovat davy lidí něčím, o co vůbec nestojí. V článku o spamu, který najdete v tomto čísle na s. 220, se o tom můžete dočíst.

Nejkrásnější a nejpřitažlivější vlastnosti internetu – jeho svoboda, globální dosah a rychlá dostupnost aktuálních informací –, které tak přivítali první nadšenci, se nakonec staly tím, co nejvíc usnadňuje i jeho zneužívání. A právě ti, kterým na internetu nejvíc záleží, aby teď hledali, jak ho chránit. A byl to takový krásný sen.