Objektivní hodnocení a subjektivní odpovědnost

Přednesl jsem ve Vídni v Atomové agentuře naše výsledky studia mutací vyvolaných rozpadem radioaktivního fosforu, večer jsme diskutovali s profesorem Leroyem Augensteinem o dalších otázkách radiobiologie a ráno jsme se dohodli, že mne zve na rok na Michiganskou státní univerzitu, kde má založit ústav biofyziky. Placeno Atomovou agenturou. Žádné hodnocení impaktfaktoru, žádný konkurz. Řešitel má právo si vybrat, ovšem nese odpovědnost za to, koho si pozve k řešení. Také má právo určit mu plat. Nikoli podle „objektivních“ mzdových tarifů, ale podle kvality vědce (plat přímo úměrný) a renomé univerzity (nepřímo úměrný). Jestliže si řešitel najme hlupáka, je to jeho škoda, jen si zhorší podmínky práce. Žádný úředník ho nekárá.

Jak pozná kvalitu vědce bez impakt-faktorů a dalších „objektivních“ ukazatelů? Jelikož zná literaturu oboru, zná i práce různých autorů, popřípadě si s nimi dopisuje. Potkává je osobně na konferencích, pohovoří, udělá si názor. Proto je pro mladé výzkumníky důležité zúčastnit se vědeckých setkání a mít tam alespoň malý příspěvek. Pravda je, že se také „kádruje“. Lidé z oboru se znají. Mám-li kolegu, kterého si vážím po odborné i lidské stránce, pak dám na jeho názor, jestliže mi doporučí někoho ze svých studentů nebo spolupracovníků. Poskytnout neodpovídající doporučení je jako vydat nekrytý šek. Když mi vypršel rok na MSU, vzal šéf na mé místo kolegu z Brna, kterého jsem mu doporučil.

Při řešení kontraktu DOD (ministerstva obrany) na hodnocení biologických vlivů vyzařování radaru (u nás je to aktuální dnes, tam to byl rok 1962) jsme jako vedlejší produkt s kolektivem profesora Rosenberga objevili protinádorové účinky komplexů platiny. Start výzkumu platila firma International Nickel, když vyšly nadějně testy na zvířatech, převzala financování farmaceutická firma Bristol Meyers. Žádné státní nebo federální peníze. Firmě se čtvrtletně podávaly důkladné zprávy a na nich byla závislá další podpora. „Státe, dávej!“ je spíše náš zvyk.

Při nákupu drahých přístrojů neprobíhalo žádné výběrové řízení. Opět bylo rozhodující doporučení kolegů, kteří s nimi nebo s podobnými od stejné firmy měli zkušenosti. A také platilo, že zakoupení horšího přístroje znamená pomalejší a méně kvalitní práci, což se může projevit nejen v hodnocení zprávy posílané kontraktoru, ale i v oponentských posudcích publikací. Horší vybavení není dobrou vizitkou pro získání kvalitních studentů či spolupracovníků.

Pověst univerzity, pracoviště a vedoucího je valuta velké ceny. Zvyšuje atraktivnost pro zadávání výhodných kontraktů a pravděpodobnost udělení grantu. Za ní jsou studenti ochotni se přestěhovat na druhý konec USA, popřípadě platit vyšší školné. A naopak vedoucí projektu věnuje značné prostředky, aby získal spolupracovníka, o jehož kvalitách je přesvědčen. Něco, co je běžné ve sportbyznysu. Je to projekce amerického pohledu: jednotlivec má velkou volnost v rozhodování, ale je za ně tvrdě odpovědný. Úředníci ho kontrolují minimálně, ale neposkytují mu záchrannou síť, když neuspěje.

U nás máme raději „životní jistoty“. Impakt-faktory jsou jedním z jejich božstev.