Za houbami v srpnu

Vyvede-li se srpnové počasí – je-li přiměřeně teplo a dostatečně vlhko – mají houbaři své žně. Roste tolik jedlých hub, že si jich každý při nevelké námaze může nasbírat nejen k okamžité spotřebě, ale i pro naložení do octa a k sušení. Při sběru jedlých hub však musíme být vždy opatrní, neboť rostou také druhy jedovaté včetně nejnebezpečnější z nich, jíž se dnes věnujeme na prvním místě.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je smrtelně jedovatá, takže je třeba dobře ji znát a při sběru hub k jídlu se jí vždy vyhnout. Je to elegantní lupenatá houba s kloboukem 5–12 cm širokým, zprvu polokulovitým, později sklenutým až skoro ploše rozloženým, žlutozeleně nebo olivově zbarveným (výjimečně i zcela bílým), načernale vláknitým, hladkým, bez bradavek, naspodu s bílými hustými lupeny. Příčně zelenavě žíhaný, 6–15 cm dlouhý a 1,5–2,5 cm široký třeň má nahoře bílý tenký prsten, dole je zduřelý a sedí v bílé cípaté pochvě (ta v raném mládí obaluje pod zemí celou plodnici, vypadající jako vajíčko). Roste místy dosti hojně, někdy již od konce června nebo od července až do října, a to od nížiny do podhůří, spíše v teplejších oblastech v listnatých a smíšených lesích, zejména pod duby, habry a buky. Nezkušení houbaři považují muchomůrku zelenou nejčastěji za nějaký nazelenalý druh pečárky (žampionu), jenže pečárky nemají naspodu třeně pochvu a lupeny jsou záhy růžové, později až čokoládově hnědé.

V srpnu roste i mnoho oblíbených hřibovitých hub, z nichž si dnes všimneme alespoň dvou. Chutného kozáka březového (Leccinum scabrum) sebere každý rád, hlavně mladší plodnice, starší bohužel brzy měknou (viz Vesmír 78, 458, 1999/8). Klobouk je 5–15 cm široký, v mládí polokulovitý, v dospělosti až rozložený, masitý, šedohnědý nebo hnědý, naspodu se šedavě okrovými póry. Třeň je tuhý, ve stáří až dřevnatý, 6–18 cm dlouhý, 1–3 cm široký, a hustě jej pokrývají černavé šupinky. Dužnina v celé plodnici je bělavá, neměnná. Kozák březový vyrůstá od června do října až listopadu hojně v lesích všeho druhu, dokonce i mimo les v zahradách, parcích a stromořadích. Najdeme ho od nížiny do hor, vždy však pod břízami nebo blízko nich, neboť s jejich kořeny tvoří mykorizu.

V měsíci srpnu také nacházíme různé druhy klouzků. Barevně nejpěknější – jak říká už jeho jméno – je klouzek sličný (Suillus grevillei = S. elegans), mykoriticky vázaný na modřín. Klobouk má 4–10 cm široký, zprvu polokulovitý, záhy sklenutý až rozložený, žlutý nebo častěji žlutooranžový, slabě slizký, naspodu s až zlatožlutými drobnými póry; třeň je 5–12 cm dlouhý a 0,5–2 cm široký, nesoucí žlutooranžový, poněkud hlenovitý prsten. Roste místy velmi hojně od června do listopadu od nížiny do hor ve všech lesích, ale vždy pouze pod modříny nebo v jejich blízkosti; s jejich výsadbou se k nám klouzek sličný totiž rozšířil. Tento klouzek je po kuchyňské úpravě chutný, a navíc nás potěší i svým živým zbarvením.

Není snad člověka, kterého by nepotěšil nález ryzce syrovinky (Lactarius volemus), někde zvaného kravička, neboť po poranění roní husté bílé mléko. Klobouk má 5–15 cm široký, v mládí sklenutý, později rozložený až prohloubený, zcela lysý, okrově oranžový nebo červenavě hnědý, naspodu s krémově zbarvenými lupeny, které poraněním mléčí a záhy rezavějí. Třeň je tuhý, pevný, oranžově hnědavý, 5–12 cm dlouhý a 1,5–3 cm široký. Houba voní příjemně slanečkově a bílé mléko později rezaví až hnědne. Ryzec syrovinka roste spíše nehojně (místy vzácně) od července do října pod jehličnany i listnáči, nejčastěji pod borovicemi, ale i pod smrky, duby ad., a to od pahorkatiny do podhůří.

Kdysi u nás rostly syrovinky velmi hojně, avšak v šedesátých až osmdesátých letech minulého století se staly téměř vzácnými; v posledním desetiletí však je na štěstí opět nacházíme častěji. Syrovinka – jak již naznačuje její jméno – patří k těm velmi málo houbám, které můžeme bez obav jíst syrové. Chutnější ovšem jsou po osolení opékané buď na plátech plotny, nebo lépe na pánvi na troše tuku – tím se zvýrazní jejich chuť i vůně.