Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Krajiny ve znamení žuly

Kamenní strážci bezpečí
 |  9. 8. 2007
 |  Vesmír 86, 496, 2007/8

Nedaleko Suchého dolu se nacházejí dva obrovité balvany opředené legendami. Za dávných časů prý sloužily našim pohanským předkům jako obětiště. V obou je vydlabán velký dolík – tak velký, že se v něm lehce schová člověk. Jeden z kamenů se jmenuje Trkal, druhý Babka. Trkal byl dříve pohyblivý: když na něj vstoupili pasáci a rozhoupali ho, mohli se na něm kolébat sem a tam. Kámen zvaný Babka vypadá jako dva obrovské bochníky chleba položené na sebe. Je vysoký pět šest metrů.

Rozmary matky přírody jsou někdy opravdu nevyzpytatelné…

Vlasta Javořická: Potok (2002)

Granitoidy jsou hlubinné horniny žulového až křemeno-dioritového složení. Lze se s nimi setkat jak v pahorkatinách, tak v horském výškovém stupni (viz tabulku „Žula v České republice“ v pdf příloze).

Žulové krajiny mají osobitý ráz, jehož podstatou je geologicky, a tedy i pedologicky podmíněná biodiverzita, a především morfologická jedinečnost terénních tvarů: pro fyzikální zvětrávání granitoidů je příznačný vznik velkých izolovaných kamenů, nejrůznějších rázovitých seskupení mohutných balvanů, skalních bloků, hradeb, hřibů, komínů, ba celých skalních měst, z nichž některá si půvabem nezadají s pískovcovými útvary české křídové tabule.

Každé seskupení balvanů, skalních bloků a rozpadlých skal představuje originální přírodní výtvor. Jejich rozměry a prostorové uspořádání silně působí na smysly a často budí překvapivé asociace. Profesor VŠZ v Praze František Hron, který pocházel z Valtínova na Jindřichohradecku, rád v této souvislosti vzpomínal: V dětství ve volných chvílích k mým nejvzrušivějším nezapomenutelným prožitkům náležely moje „objevitelské cesty“ do kamenných zahrad, hájů, žulových svatyní, chrámů a skalních měst (tak se totiž u nás výstižně říkalo různým seskupením velkých žulových balvanů, balvanišť a skalních bloků) a poznávat v nich a obdivovat skalní hřiby, kamenné hlavy, homole, kupy, bochníky, žoky, želvy, ještěry, zdi, sruby, hradby, věže, rozhledny, kamenné ohňové plameny a štíty, jeskyně, dutiny, výklenky, desky, klenby, obětní mísy, kotle, žlaby… a připadal jsem si zde jako v jiném, neskutečném, nadpozemsky idylickém světě – jako v pohádce.

Toto všechno tobě dám, jen Kunžak a Strmilov si nechám…

Granitové krajiny ve svých některých částech připomínají kamenné galerie nejroztodivnějších uměleckých výtvorů. Jen matka příroda je schopna stylizovat s tak bezbřehou fantazií a zároveň samozřejmou zběhlostí divy kamenných zahrad, svatyní a skalních chrámů. Někde pro různě přeházené a vzájemně propletené balvany neprojdeš, jinde jako by mezi mohutnými kamennými bloky pánbú schválně zanechal prostornou cestu, rovnou, jako by byla střižena podle pravítka. Potkáváš zde kamenné stádo (Pasáka s ovcemi), tři krále, 12 apoštolů, knížete, obra, sedláka se selkou (U lesního sedláka), starce, babu, rozeklané kamenné štíty, kamenné sestavy připomínající dolmeny, balvany s tvářemi skřítků a zvířat (např. u Nového světa), rozhlednu, oltáře, kazatelny (nejznámější je snad ta Husova na Sedlčansku), ještěry (jako je tan landštejnský), žáby, hřiby (na šumavském Perníkovém vrchu), hrušky, džbány, homole, pařez, žernovy, bochany, boule, hlavy, čepice, hráze, zdi (ve Stodůlkách), jeskyně, pece, komíny, kostky, žoky (Moučné pytle u Horního Slavkova), lavice, pevnosti, valy, věže, viklany a dvouviklany, sruby. Ve Svatošských skalách na Karlovarsku mají dokonce Cimbuří a Zkamenělý zámek. Někde najdete Obří postele (v Železných horách), jinde zas Čertův hrádek (u Rohozné), Čertovy šlápoty, Pekelec či celé Peklo.

Snad již jako pětiletý jsem od otce slyšel místní lidové vyprávění, které je obměnou známého biblického příběhu o třech pokušeních Ježíše Krista: Satan vyvedl Ježíše Krista na jeden z těch monumentálních žulových balvanů a rozhlížeje se s ním vůkol po kamenné kráse nejfantastičtějších skalních útvarů dole v krajině, promlouval k němu: „Toto všechno tobě dám, jen Kunžak a Strmilov si nechám.“ A řeknu vám, musilo jít o pokušení vskutku ďábelské!

Zatmělo-li se již na mezích, do měsíce se zatmí i ve stodole

Zvětraliny žul jsou zpravidla písčitého rázu, s dostatkem alkálií, ale s nedostatkem alkalických zemin. Vznikají na nich silně štěrkovité až kamenité půdy s vyšším obsahem hrubého písku (grusu), středně hluboké a značně vodopropustné, celkově slabé minerální síly. Typologicky se řadí především do kambizemí modálních až kambizemí dystrických (Vesmír 83, 684, 2004/12). Podprůměrná je i bonitační hodnota těchto půd.

Nízká úrodnost předurčovala tuto krajinu k pěstování nenáročných plodin, ponejvíce ovsa, žita a brambor. Vlastnosti půdy (nízký obsah humusu, převládající slabě kyselá až kyselá půdní reakce a nízká až střední sorpční kapacita) způsobují, že se od dob kolonizace uchovaly dodnes na mezích a na svazích cest či na jejich středových pásech lesní porosty vřesu, borůvek, jalovců, janovců či brusiní, které nezřídka pronikají až do návsí. Ještě na počátku druhé poloviny minulého století se u nás chodilo na borůvky nejen do lesa, ale i na vysoké meze do polí, mezi políčka žitnišťat a jetelišťat, jak jsme říkávali. Někdy počátkem července se to tu zrajícími plody borůvek jenom tmělo. A odtud také pochází lidová fenologická předpověď počátku žní: Zatmělo-li se již na mezích, do měsíce se zatmí i ve stodole.

Žuloví mučedníci

Již od 12.–13. století, od počátku období, o kterém se mluví jako o první agrární revoluci a také o době zakládání měst, se datuje soustavný lidský atak na drobné útvary kamenného reliéfu granitových krajin. Ve stovkách našich vesnic potvrzuje zdivo starých kamenných staveb, chalup, nádvorních a návesních zdí a zídek a zpevňované polní cesty, co dlouhodobě bylo levným zdrojem potřebného stavebního kamene. Ani pro trojlodní baziliku svatého Prokopa v Třebíči (tu, která byla r. 2003 zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO) se rozhodující množství kvalitního stavebního kamene nedobývalo v lomech, ale získávalo se „povrchovým sběrem“. Teprve na staveništi se kámen opracovával a upravoval do kvádrů potřebného tvaru i velikosti.

Přibližně od poloviny 19. století, v souvislosti se všeobecným opouštěním extenzivních úhorových soustav hospodaření (Vesmír 74, 313, 1995/6), dochází k další velké vlně odstraňování velkých kamenů a balvanů ze zemědělské půdy. Střídavé hospodaření se již obešlo bez druhu pozemků doposud využívaných jako „pastviny“, kde tito dekorativní mlčenliví nositelé krajinného rázu nepřekáželi, a mohli být proto trpěni.

A vůbec se dnes již nedá rekonstruovat, jakou pohromu představovala snadná těžba povrchově přístupného kamene na stavby silnic, železnic, říčních regulací a rozrůstajících se měst. Tak např. na Kralovicku dříve existovala 6 m vysoká izolovaná skalka Baba, ale v roce 1913 byla celá zpracována na stavební kámen pro potřeby města Plzně. I Zkamenělý ovčák hojně navštěvované přírodní památky Klepec u Českého Brodu přišel při stavbě císařské silnice z Prahy do Kolína o stádo ovcí (tak se říkalo menším balvanům z říčanské žuly, jimiž byl obklopen). Poslední etapa velkého masového „vyprazdňování“ našich žulových krajin je spojena s etapovitě na sebe navazujícím uskutečňováním projektů kolektivizačních pozemkových úprav, jimž zpravidla předcházely takzvané meliorační úpravy (viz též Vesmír 62, 329, 1983/11; 69, 377, 1990/7; 70, 394, 1991/7; 71, 277, 1992/5). Ničení přírodních hodnot krajiny a odstraňování rozmanitosti v této fázi vyvrcholilo náhradními rekultivacemi, které se od r. 1976 uskutečňovaly dokonce podle tehdejších závazných legislativních předpisů.

Granitoidové balvany a drobná skaliska se zakopávaly, odtahovaly, lámaly, drtily, odstřelovaly, těžily, odhrnovaly a zase zahrnovaly, v poslední uvedené etapě již výkonnou těžkou mechanizací. To byl poslední předobraz zániku rázovitých kamenných zahrad a skalních miniměst našich granitových krajin. Předobraz infekčně se rozšiřujících beztvarých ploch, jejichž společným znakem je denaturalizace, uniformita, bezobsažnost, fádnost, bezejmennost, odcizení. Tak byl často původní krajinný ráz rozdroben v ostrůvky s pozůstatky mlčenlivých kamenných pamětníků, nezřídka zmrzačených odtěžením a proděravělých vrty pro odstřel.

Žuloví ochránci

Působivé sestavy žulových kamenů, balvanů a torů odedávna člověka přitahovaly svou velkolepostí. V lepším případě se k nim přidružovala venkovská stavení nebo sakrální stavby, nejčastěji boží muka, kříže, kapličky, někdy i celé kostely. V horším případě chatová zástavba či pionýrský, popř. skautský tábor „Pod skalou“.

Kontakt s „kamennými obry“ míval vliv i na vnitřní život člověka. Měl-li kdo chalupu pevně přimknutou k masivnímu kamennému bloku, dodávalo mu to pocit bezpečí. Musíme si uvědomit, že dřívějšímu zemědělci šlo často o holou existenci a tu bylo záhodno zajišťovat jak v rovině materiální, tak v rovině psychické, třeba i vírou v pomoc kamenných obrů a v nepřemožitelnost matky Země. Žulový gigant byl pokládán nejen za součást hospodářství, ale i za strážce lidí, jejich životů a víry. Pro dnešního člověka jsou možná již tyto vzory jednání obtížně pochopitelné. Proces zesvětštění tato silná pouta postupně snímal poněkud neomaleným vytěsňováním z pomyslného ráje pocitového bezpečí. Ze života ponenáhlu mizelo nejen folklorní vzývání posvátných sil, které vystupovaly jako vlídní pomocníci a podřízení Boha a jistily činnosti člověka, ale i obřadnost, mysticizmus a uklidňující pocit bezpečí. Život byl stále logičtější, uspořádanější a ovlivnitelnější. Zároveň však byl emociálně chudší a tíhou vlastní odpovědnosti tvrdší. Vyprávěl mi kdysi jeden stařík: Celý náš rod, někde už do 16. století, je českobratrský. A když se podíváš na humno mé chalupy, pochopíš. Do zdiva vrůstá obrovitý pololežící a polostojící balvan. Je to odvěký ochránce našeho domu. Z jeho síly po staletí čerpáme životní jistotu, překonáváme pomíjivost času, vlád, názorů a čerpáme naději do dnů budoucích. Hned po tolerančním patentu se moji předkové přihlásili k své staré víře. A myslíš, že mohli jednat jinak, když z humenního traktu chalupy na nás dozírá náš mohutný žulový ochránce?

Při podrobných pedologických průzkumech v žulových krajinách jsem se mohl dostatečně hluboce přesvědčit, jaký vliv mají horniny na vlastnosti půdotvorných substrátů a poznat zákonitou spojitost s genezí půdních druhů a půdních typů. Je známo, že diverzita půdy do značné míry ovlivňuje biologickou diverzitu celé krajiny – existují zde jiná rostlinná i zoologická společenstva než v okolním „nežulovém světě“. A bezesporu zde žili i jiní lidé. Potvrzují to ostatně i zdejší poklidné hřbitůvky, zaplněné hroby, jejichž náhrobní kameny jsou všechny označeny hrdými kalichy.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944 – †2019) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem aj. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...