Otto Jírovec a rozvoj české parazitologie

Parazitologie se u nás stala samostatným vědním oborem zásluhou O. Jírovce. Spolupracoval s mnoha lékaři a díky tomu zmapoval rozšíření parazitů člověka v podmínkách našeho klimatu. Začátkem 20. století se parazitologie formovala na základě zoologických poznatků a klinických pozorování shromažďovaných od konce 17. století. Vzpomeňme alespoň Jana Evangelistu Purkyně, který se r. 1835 podílel na objevu protozoárních endokomenzálů ze střeva žab opalinek (rod Opalina), nebo lékaře Dušana Lambla (přítele Boženy Němcové), jenž r. 1859 objevil u lidí střevního bičíkovce Giardia intestinalis. Z české rodiny pocházel též Stanislav von Prowazek, který r. 1915 zemřel při výzkumu skvrnivky (její původce byl pojmenován Rickettsia prowazeki). Po 1. světové válce ještě doznívala průkopnická doba objevů důležitých parazitů (Toxoplasma gondii r. 1908, Pneumocystis carinii r. 1912). Výzkumu parazitů se u nás věnovalo jen pár vědců. Jedním z nich byl Václav Breindl, který Jírovcovi umožnil práci v laboratoři a půjčoval mu parazitologická periodika. Brzy si Jírovec osvojil přehled, jaký dnes má málokdo.

Parazitologie v medicíně

Prof. Jírovec měl cit pro výběr aktuálních vědeckých problémů. Z témat předválečné doby to byly mikrosporidie, skupina prvoků parazitujících uvnitř buněk nejrůznějších hostitelů (viz Vesmír 72, 578, 1993/10 a 78, 203, 1999/4). Mikrosporidie jsou jedni z nejzajímavějších eukaryontů vůbec. Jírovec objasnil jaderné po měry jejich spor, objevil mnoho druhů z bezobratlých a ryb a založil vlastně to, čemu se v zahraničí říkalo česká mikrosporidiologická škola. Na ni navázal Jaroslav Weiser a další. Pro objasňování vzniku parazitizmu byla významná Jírovcova práce o fakultativním parazitizmu volně žijících prvoků vodního prostředí, schopných v něm za určitých podmínek napadat nejrůznější náhodné hostitele. Na tento směr navázaly práce o nebezpečných infikováních člověka při koupání ve vodě volně žijícími měňavkami rodů Naegleria a Acanthamoeba. Hlavním zájmem pana profesora v lékařské parazitologii byla tři témata:

• Trichomonády. Cizopasní bičíkovci rodu Trichomonas, zejména T. vaginalis, napadající urogenitální systém člověka. Dlouho se o rozšíření této trichomonády, o její epidemiologii a klinickém významu u nás nevědělo skoro nic. O. Jírovec zapojil do výzkumu lékaře a spolu s gynekologem R. Petrem a mikrobiologem I. Málkem vypracovali pro diagnostiku mikrobní obrazy poševní a k léčbě trichomonózy navrhli třísložkový preparát triflocid, který byl na tehdejší dobu (před objevem metronidazolu) vynikající. Jejich výsledky jsou již zavedeny v lékařské praxi. Trichomonády jsou jedním z hlavních experimentálních modelů v parazitologii a pokračuje se v objasňování jejich metabolizmu a biochemie.
• Pneumonie novorozenců. R. 1953 dostal O. Jírovec spolu s patologem J. Vaňkem státní cenu za identifikaci parazita Pneumocystis carinii jako původce pneumonií novorozenců, končících tehdy až v 60 % smrtí. Tento jednobuněčný organizmus, v té době ještě neurčitého postavení v systému a nyní řazený k houbám, byl znám původně z plic morčete a dalších hlodavců, později ojediněle i člověka, aniž se co vědělo o jeho vlivu na hostitele. V padesátých letech u nás proběhlo několik endemií v kojeneckých ústavech. Nečekané pokračování našla Jírovcova práce v současné době, kdy se pneumocystóza stává příčinou velkého procenta úmrtí pacientů s klinickým aidsem.
• Toxoplazmóza. Jírovec se nevěnoval biologii jejího původce, prvoka Toxoplasma gondii (identita tohoto prvoka byla záhadou až do začátku sedmdesátých let, kdy byl určen jako kokcidie střídající ve svém vývojovém cyklu mezihostitele a definitivního hostitele). Zato mnoho let sledoval onemocnění působená toxoplazmou; společně s lékaři mnoha specializací prokázal obrovské rozšíření toxoplazmózy v naší populaci, propracovali diagnostiku a objasnili patologické působení a klinické projevy.

V posluchárně i v terénu

Na jeho oddělení mne přitáhly jeho poutavé přednášky a výsledky výzkumu. Byl tehdy na vrcholu tvůrčí síly. Řídil velké oddělení, které hostilo několik spolupracujících mimofakultních institucí a bylo v něm velmi živo: Kromě mnoha diplomantů a doktorandů tam byli vždy nějací stážisté, domácí nebo zahraniční. Vzhledem k spoustě práce a povinností pan profesor laboratořemi jen kmital, ale nikdy nejevil známky stresu a stačil vyřizovat mnoho věcí najednou. Semináře využíval k tomu, aby nám vštípil zásady vědecké práce, nechápal, že by se vědec měl rozptylovat např. politickou činností.

Témata dizertací zadával po důkladné úvaze o schopnostech a zájmech dotyčného, v rozsahu dnes těžko představitelném. Nebyl zastáncem vodění za ručičku – ač byl kdykoli ochoten poradit, pracovat musel každý sám. Kontroly nebyly časté, zato důkladné. Při chabých výsledcích se pan profesor nerozčiloval, stačilo blýsknutí očí za silnými skly.

Na fakultě byl od nás oddělen svou profesorskou autoritou, ale na celotýdenních studentských exkurzích v terénu se vždy proměnil. Oblečen v kraťasech, na hlavě s kapesníkem proti slunci, podnikal s námi dlouhé pochody po krajině kolem lnářských či lednických rybníků nebo po Šumavě. Sbírali jsme různé živočichy, a pak v laboratoři na stanici studovali jejich parazity. Bavilo ho ověřovat si naše vědomosti i vlastnosti a oplátkou nám dával vědět ledacos o sobě a svých názorech na život. Velice ho přitahovaly filozofické otázky, třeba v čem vidíme naplnění lidského života. Když se debata protáhla dlouho přes půlnoc, ráno jsme vyspávali. On ale nikdy. Ještě před snídaní se vrhl na uklízení a čištění mikroskopovacího náčiní.

Žil vědou a prací, dokonce i svatební cestu strávili Jírovcovi na terénní stanici v Blatné. Měl mile starosvětské názory na manželství; blahopřál-li někomu k svatbě, vždycky říkal „vydržte!“. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že míní v manželství. Nebyl ale suchar, vedl společenský život, ve své vilce v Hodkovičkách hostil kolegy domácí či zahraniční, žáky z fakulty. Při neustálém shonu však zanedbával zdraví. Oběd odbýval v pracovně něčím nahonem koupeným, salátem nebo kyselou rybičkou. Léta trpěl astmatem, posléze i cukrovkou. V r. 1967 byl hospitalizován s vážnou plicní embolií. Přidaly se potíže s nohou, opakované embolie vedly k amputaci. Jeho bohatý život skončil předčasně, nežil však nadarmo. Jeho práce staré více než čtvrt století jsou dosud pravidelně citovány.