Vyvolenci bohů a oblíbenci kostelníků

Příroda nezná pojem spravedlnost – alespoň ne v našem lidském, sociálním smyslu toho slova, kdy je deklarována rovnost příležitostí, rovnost před zákonem, rovnost v právu na štěstí. Vzato statisticky, příroda provádí cosi jako průměrování v čase (každému z nás střídá porce dobrého s porcemi zlého, ukazuje se nám tu z lepší, tu zase z horší stránky), ale také průměrování přes soubor (vyrovnává lepší i horší v kolektivech rodin, etnik, národů a ras).

V takovém slova smyslu i příroda jeví jakousi tendenci k spravedlnosti. Podobně jako sociální koncept spravedlnosti vykazuje obrovské disproporce mezi tím, co hlásají pravidla hry formou zákonů a mravních principů na jedné straně a co se doopravdy v životě děje na straně druhé, také příroda ve svých biologických zákonech projevuje lhostejnost vůči rovnováze darů, které poskytuje svým jednotlivým dětem. Jednomu zdraví, jinému nemoc. Jedněm talent či dovednost, jiným myšlení s využitím nižších převodových stupňů či nešikovnost. Některým silné tělo a pěkný obličej, jiným ochablost a křivé nohy. Naštěstí je kvalita lidského jedince vymezena v mnohodimenzionálním prostoru, takže se většinou nedostatek v jednom směru kompenzuje ve směru jiném a převážná většina z nás si vcelku bez problémů nachází svou sociální niku a v ní své solidní životní uplatnění.

Nicméně i tak jsou někteří z nás svými bližními považováni za jakési vyvolence bohů. Ani v tom hodnocení však nepanuje úplná jednota; zatímco někteří považujeme za vyvolence bohů zpěváky pop muzic, jiní za ně považují vrcholové sportovce. Dost obecně je kritériem takového hodnocení dosahovaný příjem a objem veřejné popularity. Proto bývají jako vyvolenci bohů vnímáni i jedinci, kteří dosáhli bohatství (v podstatě bez ohledu na způsob, jímž ho dosáhli). Někdy i náhodná výhra vysoké peněžní hodnoty je chápána jako projev přízně bohyně Štěstěny. Spíše jen výjimečně jsou za vyvolence bohů považováni jedinci, kterým osud a životní okolnosti umožnily vyniknout vědeckým objevem nebo uměleckým výkonem. Albert Einstein a Wolfgang Amadeus Mozart. William Shakespeare a Vincent van Gogh. Příklady za mnohé jiné.

Nechci teď mluvit o tom, že i tito velikáni ducha, talentu a nezměrného úsilí za svůj dar bohům platili. Ta daň měla v různých případech rozdílnou podobu; stačí zalistovat stránkami jejich biografií. Chtěl bych si všimnout jiného jevu, který vyvolenci bohů svou existencí vyvolávají. Stejně jako výherce v loterii také výherce talentu, a zejména člověk, který svůj talent dokázal zhodnotit až ke společenskému uznání, vyvolává nepřejícnost a závist. V této souvislosti je zajímavé, že člověk nesporně nadaný, který svůj biologický dar takto zhodnotit nedokázal, nebo ho dokonce promarnil, předmětem závisti nebývá. Lidé ho dokonce rádi politují, zejména je-li zřejmé, že ono zmarnění bylo definitivní a už ho nelze napravit.

Závist vůči vyvolencům bohů jejich bližní sdružuje do houfu, v němž svou křivdu mohou společně rozfoukávat, aby nepohasla. Dost často z oné jiskry pocitu nespravedlnosti zaplane ohníčkem, na němž se sice nedá přinášet bohům oběť zápalná, dá se jím však podkuřovat svým vlastním, podomácku vyrobeným bůžkům. Bohům se do přízně vlichotit nelze – proto se za vděk bere i zájmem kostelníků, protože ti jsou méně nároční. Stát se oblíbencem kostelníků nemusí být k zahození už proto, že i na nich se odráží boží velikost, podobně jako měsíční svit je odrazem slunečního světla – a jako takový je i on schopen posvítit za zvlášť příznivých meteorologických poměrů.