Motýli a klimatické změny

Závažnou otázkou související s globálním oteplováním klimatu je, jakých změn dozná rozšíření rostlin a živočichů. Přirozeně lze předpokládat, že se teplomilné druhy rozšíří dále na sever a chladnomilné druhy z jižních šířek se stáhnou. Test tohoto předpokladu není možný bez dlouhodobých, dostatečně podrobných a jakžtakž standardních údajů o rozšíření velkého počtu druhů. Denní motýli jsou jednou z mála skupin živočichů, pro něž jsou takové údaje alespoň v některých částech Evropy (např. ve Velké Británii) k dispozici a u nichž zároveň lze očekávat citlivější reakce na změny klimatu než například u ptáků.

Před třemi lety uveřejnil časopis Nature (399, 579, 1999) analýzu změn areálů denních motýlů v sedmi dobře prozkoumaných oblastech – severozápadní Africe, Estonsku, jižním Finsku, jihozápadní Francii, Katalánsku, jižním Švédsku a Velké Británii. Ukázalo se, že z 52 analyzovaných druhů se jich v posledních desetiletích asi 34 rozšířilo k severu, zhruba u 17 druhů se severní hranice neposunula a pouze 1 druh postoupil k jihu. Obdobně dopadly analýzy změn jižních hranic i celého rozšíření. Výsledky pro jednotlivé druhy byly v různých regionech odpovídající, šlo o posuny o 35–240 km. Z analýz byli předem vyloučeni motýli s extrémními biotopovými nároky, u nichž byl důvod předpokládat, že o změnách areálu rozhodují jiné než klimatické faktory (rozsáhlý úbytek stanovišť zaviněný lidskou činností, omezené rozšíření živné rostliny apod.). Protože změny nelze vysvětlit například zlepšenou nabídkou biotopů a protože obdobný trend byl pozorován i v Severní Americe – zde ovšem jen na jediném druhu motýla, hnědáskovi Euphydryas editha (Nature 382, 765, 1996) – lze konstatovat, že i mírné zvýšení teploty prokázané v tomto století (o 0,8 °C) se do rozšíření denních motýlů promítlo.

To by ještě nebyla žádná tragédie – areály druhů se prostě o kus posunuly. Toto optimistické zjištění – alespoň pro entomology a sběratele – však poněkud kalí výsledky novější studie (Nature 414, 65, 2001). Ta na základě nejrozsáhlejšího průzkumu denních motýlů všech dob (1 600 000 údajů zpracovaných v novém síťovém atlasu motýlů Británie a Irska) srovnává, jak na oteplování reagují druhy s různými biotopovými nároky. Ze 46 motýlů, kteří v Británii dosahují severní hranice rozšíření, se areály 34 z nich zmenšily navzdory příhodnějším klimatickým podmínkám. Vesměs šlo o druhy s vyhraněnými nároky, mezi nimiž převažovali obyvatelé stanovišť s minimálním vegetačním pokryvem nebo nízkostébelných stepních trávníků. K severu se naopak posunuly areály biotopových generalistů. Autoři tyto protichůdné vlivy klimatu a stanovišť detailně ilustrují na třech druzích. Šíření nenáročné babočky bílé C (Polygonia c-album) přesně kopíruje současné oteplení (posun k severu o 220 km); okáč pýrový (Pararge aegeria) se rovněž šíří (o 50 km), ale jako obyvatel lesů nedokázal obsadit málo zalesněné kraje severní Anglie. Naopak areál modráska černolemého (Plebejus argus), obyvatele nezapojených krátkostébelných trávníků a teplých vřesovišť, se zmenšil, přestože se zvětšila oblast s vhodným klimatem. Podobně jako 34 dalších britských motýlů nedokáže tento modrásek z výhod teplejšího klimatu těžit, protože intenzivní hospodaření v krajině izolovalo jeho stanoviště do té míry, že migrující jedinci nemají šanci překonat vzdálenosti mezi nimi.

Obdobný vývoj je možné pozorovat i u nás. Na Moravě, kde je oproti Čechám výrazně patrný přechod klimatu a vegetačních podmínek směrem od jihu na sever, se k severu posunují areály ohniváčka černočárého (Lycaena dispar), modráska štírovníkového (Cupido argiades) a modráska tmavohnědého (Aricia agestis). Jsou to vesměs motýli, kteří dokážou osídlovat zarůstající nelesní stanoviště včetně vysloveně rumištních ploch. A to záměrně pomíjíme „polního“ žluťáska tolicového (Colias erate), který se v 90. letech dostal z Balkánu do většiny střední Evropy. Naopak řada jejich souputníků, kteří jsou závislí na specifických typech hospodaření na lokalitách, se navzdory klimatickým změnám nehýbe z místa, nebo dokonce ustupuje. Některé z těchto změn jsou patrné v předběžném atlasu rozšíření českých motýlů (Oedippus 8, 1–137, 1994), mnohem ucelenější údaje včetně zpracování historických literárních pramenů a analýz bude obsahovat definitivní verze atlasu, jehož vydání připravuje Společnost pro ochranu motýlů ČR.

Protichůdné vlivy zániku biotopů a globálního oteplení tak mohou způsobit, že se k severu budou šířit pouze nenáročné druhy, schopné osídlovat stanoviště rumištního charakteru apod., kdežto druhy, jež v minulosti obývaly pastviny, úhory a obdobná místa, zůstanou omezeny na svá stále se zmenšující útočiště, ohrožená zárůstem křovin, zalesňováním a dalšími změnami. Tento pesimistický trend by samozřejmě bylo možné zvrátit, a to cílenou ochranou stanovišť mizejících druhů a jejich aktivním vytvářením tam, kde z krajiny zmizela. To bychom ovšem nejdřív museli chtít.