Temelín: odborný, nebo politický problém?

Z politologického hlediska je Temelín klasickým případem postupné „expertizace politiky“, kdy v moderní době je demokraticky zvolený politik o řadě celospolečensky důležitých otázek (včetně těch, které s sebou nesou bezpečnostní rizika) nucen rozhodovat pouze na základě důvěry v názory úzce zaměřených specialistů. Hlasité protesty proti bezpečnosti elektrárny se však paradoxně často ozývají od osob, které si obrazně řečeno „doma neumějí vyměnit žárovku“. Temelín se současně stal symbolem – byť pro jednotlivé dotčené subjekty má odlišný význam. Role symbolismu v politice, zvláště v kontextu zjednodušování současných masmédií, je přitom mimořádná a pro vytváření veřejného mínění de facto určující. [...]

Od konce „Kreiského éry“ se rakouská vnitřní i zahraniční politika vyznačuje „zeleným populismem“, v jehož rámci se staví do čela evropského boje za „zdravé životní prostředí“. Stanovování hodnot a cílů v rámci tohoto boje je mnohdy velmi sporné. Všechny politické strany (především pak FPÖ a zelení) se snaží na radikálních ekologických vyjádřeních získávat politické body. Řada Rakušanů začala na některé sousední státy, především Československo a z jeho následníků hlavně na Českou republiku nahlížet jako na „ekoagresory“. Rakouské státní orgány pod vlivem veřejného tlaku (který je podporován i mediálními kampaněmi) stále více ustupují požadavkům extrémně zelených skupin.

Nejmarkantnějším symbolem boje se stal Temelín. Rakušané sice protestovali proti slovinské elektrárně v Kršku, zastarávajícím slovenským Jaslovským Bohunicím i českým Dukovanům postaveným dle sovětských vzorů, avšak Temelín je jednoznačně na prvním místě rakouského odporu.

S úsilím o jeho zastavení spojila svůj osud celá generace rakouských politiků, a to na celostátní i regionální úrovni. Hornorakouský hejtman Josef Pühringer, jeho pověřenec pro příhraniční jaderná zařízení Radko Pavlovec a další osoby jsou díky temelínské kauze v centru zájmu médií. Odborné argumenty již nemají příliš velkou váhu, jak ukázala i nulová reakce na závěry specialistů z rakouského jaderného ústavu, které byly k Temelínu příznivé. Ostatně – ať již přijde příznivé vyjádření odkudkoliv, ihned je označeno (s patřičným mediálním efektem) za nesprávné či dokonce záměrně zmanipulované. Mediální image je rozhodující v boji o veřejnost, která je strašena katastrofickými vizemi. Na blamáž s objednáním proslulého amerického právníka Fagana se rychle zapomnělo, byť svůj účel – rozvířit debatu o elektrárně a dostat příslušné osoby na první stránky novin a na úvod televizních zpráv – tato akce splnila.

Rakousko do problematiky Temelínu alespoň skrytě promítá další problematické body česko-rakouských vztahů i vnitřní politiky. I když to na počátku jedenadvacátého století zní až komicky, u části rakouské elity přetrvávají averze k Čechům jako k těm, kdo rozbili Rakousko-Uhersko. Transformace obrazu Čechů do zlých „škůdců“, kteří jsou jaksi samozřejmě neschopni postavit a provozovat bezpečnou elektrárnu, je mj. důsledkem předchozího postoje. [...]

Radikálně se na odporu proti Temelínu profilovalo především široké spektrum hnutí ochránců životního prostředí. Z šířeji zaměřených organizací lze v tomto směru zmínit především Hnutí DUHA, v zásadě „jednobodově“ se na zrušení jaderné elektrárny Temelín orientují „Jihočeské matky“. Příspěvky od Hornorakouské platformy proti jadernému nebezpečí činily např. v roce 1999 nemalou část příjmů Hnutí DUHA (v tomto roce poskytli Rakušané 1 357 000 Kč). Českým ekologickým organizacím přitom hrozí nebezpečí, že při uvedení Temelína do standardního provozu by mohly tyto zdroje vyschnout. [...]

Politizace a prosazování skrytých politických zájmů v kauze Temelín přispívají k vyhrocování vnitropolitických i mezinárodněpolitických sporů. Snaha řady subjektů „viditelně“ se angažovat v mediálně sledovaném problému znevažuje odborné přístupy a diskuse o tématu. Konflikt různých expertních i quasiexpertních posudků, ze kterých je mnohdy patrná politická objednávka, vede k relativizaci kritérií bezpečnosti technologicky náročných zařízení v evropském prostoru, což není přínosné ani pro další technický rozvoj, ani pro postoje veřejnosti k němu.

Analýzy & studie, bull. Ústavu strategických studií MU Brno, roč. III (2001), číslo 7, s. 9–10