Návraty, vytrvalost, nezdolnost

Je nesmírně dobře, když pamětníci podlehnou prosbám a nechají se přemluvit ke vzpomínání. To ovšem platí jen tehdy, když jsou jejich osudy výjimečné a když oni sami mají za sebou dílo, které zaslouží uznání. Ota Gregor mezi takové pamětníky patří. Čtení jeho vzpomínek, vtipně a decentně vyvolávaných Jaroslavem Hořejším, mě přivedlo k pochopení toho, že někdo, koho jsem bral jako normálního a pracovitého, schopného a úspěšného profesora na naší univerzitě, to vůbec neměl snadné. Prodělal více, než by mne kdy při tom, jak jsem ho potkával (veselého a spokojeného, vždy v dobré psychické i fyzické kondici), napadlo. Za války v československé armádě na Západě, rodinné ztráty v nacistických koncentrácích, úspěšná lékařská kariéra po roce 1945, vysoká vyznamenání, uznání, ale i (jen diskrétně naznačené) křivdy a ústrky – to vše byl život Oty Gregora. Je dobře, že nám o něm dává zprávu. Přečteme si o jeho vztazích s významnými osobnostmi naší medicíny, o širokém okruhu lidí sdružujících se v Klub přátel Oty Gregora (KPOG), kteří i v dnešní uspěchané době na sebe občas mají čas. A pak se ovšem dozvíme moudra zkušeného lékaře a člověka – nikoliv nějaká staromilská a pouze vzpomínková, ale aktuální, mířící do současnosti, informující ty, kdo jsou schopni přijmout poučení o vztazích lékaře a pacientů, o stresu zdravotníků, dobře známém všem klinikům, o tom, jak se v medicíně prolínají věda, umění a technologie a co s tím vším dnes. Ota Gregor má právo, a dokonce povinnost dávat rady: o kvalitě stárnutí (to se mu podařilo), o umění dialogu (když je s kým ho vést) a o mnoha dalších aspektech dlouhého, úspěšného a produktivního života. Díky za ně.