Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Zánik Borobuduru v 11. století.

Sanskrtské slovo „mahalapraya“ označuje katastrofu nebývalých rozměrů
 |  5. 4. 2001
 |  Vesmír 80, 196, 2001/4

Již mnohokrát bylo řečeno, že se přírodní a humanitní vědy navzájem potřebují, ale příliš si nerozumějí. Občas se stává, že o jevech stojících na pomezí přírody a lidské společnosti podávají odlišnou výpověď podle toho, na které straně hranice stojí. Protože se bojíme budoucnosti, studujeme katastrofy, etnické migrace a všelijaká zhroucení minulosti. V průběhu posledního desetiletí vzniklo celé vědní odvětví zabývající se interdisciplinárním výzkumem dávných environmentálních krizí. Krize je, když třeba v průběhu třiceti let umře dvacet milionů lidí na nějakou chorobu. Katastrofa je, když například v jednom okamžiku zahyne tisíc lidí v obřím sesuvu. Sdělovací prostředky se zabývají hlavně katastrofami, protože jsou dynamické, týmy záchranářů rychle vyrážejí, psi jsou nedočkaví, a hlavně na většinu katastrof je nějaký lék. Vleklá krize je nudná, každým rokem poušť poskočí o kilometr, každý den umře dvě stě lidí, není o čem psát. Krize jsou navíc chronické a málokdy si s nimi víme rady. Katastrofy se sice týkají smrti, ale také odvahy, heroizmu, zázračné záchrany na poslední chvíli. Krize jsou plné utrpení, ničení hodnot, křivení charakteru, smrti v koutě a ještě jednou utrpení. Jsou dobré jenom k tomu, aby nám zkazily den. V tomto článku se podíváme na významnou krizi, během níž upadla kultura střední Jávy a byl opuštěn chrámový komplex Borobuduru. Uděláme tak z obou stran – z hlediska přírodních věd, zejména geologie, i z hlediska změn sociálních. Nakonec nedojdeme k žádnému rozumně jednoznačnému stanovisku. Nebude to proto, že by se přírodovědci a sociologové neshodli, ale proto, že jsou jevy na pomezí přírody, strachu a společnosti, které nedávají a ani nemohou dávat jednoznačné odpovědi. Přesto jsme povinni je zkoumat, ale měli bychom u toho vědět, že (jak říká historik D. Třeštík) dějiny a minulost jsou dvě různé věci, i když mají mnoho společných bodů.

Opuštěné chrámy

Chrámový komplex Borobuduru, jedna ze skutečně významných památek UNESCO, leží ve střední Jávě v oblasti Kedu, která je obklopena vyhaslými, ale také aktivními vulkány, jako je bouřlivá a periodicky nepříjemně činná sopka Merapi (2911 m n. m.). Borobudur byl budován nejspíš od konce 8. století, a to v několika fázích. Chrámový okrsek, spíš okres, byl z neznámých příčin opuštěn těsně před dokončením, někdy na počátku 11. století. V té době zaniklo významné staré mataramské království. Jeho funkci převzalo nové království, ležící ve východní Jávě. Písemné památky z té doby jsou vzácné a o důvodech náhlé změny geopolitických poměrů mlčí. Borobudur nikdy zcela nezanikl, stejně jako říše západořímská nebyla roku 476 vygumována z povrchu světa. Oba státní celky prošly – řečeno dnešním jazykem – „hlubokou sociální a ekonomickou transformací“, pro kterou se v historické vědě 19. a 20. století vžilo označení „zánik“. V pozdější literatuře, jako je starojavánská kronika Nágarakrtágama, nalézáme zmínky o Borobuduru, ale tím, jak země přijala islámskou víru, upadal celý komplex v zapomnění. Změnil se na pahorek porostlý tropickou vegetací, z níž tu a tam vykukovaly mechem pokryté sochy.

Neklidná země

V roce 1891 popsal holandský archeolog Ijzerman náhlé opuštění několika chrámů na nedaleké pláni Prambanan. Domníval se, že jedna z vulkanických erupcí byla místním obyvatelstvem interpretována jako pomsta bohů, kvůli níž lidé tuto krajinu opustili. Později, v roce 1941, navštívil střední Jávu geolog R. W. van Bemmelen. Na základě studia terénu vyslovil hypotézu, že po obzvlášť ničivém výbuchu sopky Merapi vznikl na jejím boku velký sesuv. Ten údajně stlačil pahorky Gendol ležící na východ od Borobuduru do údolí řeky Progo a částečně zahradit její tok. Výsledkem podle Bemmelena bylo zaplavení centrální planiny Kedu v okolí Borobuduru. Vulkanická hypotéza zániku starého království Mataram pak ovládla literaturu až do nedávných velkých výzkumů.

V letech 1975–83 financoval zvláštní fond podporovaný UNESCO a řadou vlád obrovský projekt záchrany architektonického dědictví střední Jávy. Součástí oprav byl poměrně rozsáhlý výzkum přírodních podmínek i archeologických památek této oblasti. Ve výzkumu se pokračuje dodnes, v posledním desetiletí byl spjat zejména s objevem jižní, mořské části Hedvábné cesty. Během výzkumu byly v inženýrsko-geologických rýhách v těsné blízkosti chrámového komplexu odkryty dvě významné vrstvy – ta první byla tvořena vulkanickým popelem o mocnosti 2–5 cm a překryta mělce ležící písčitou vrstvou mocnou asi 30 cm. Pod vlivem van Bemmelena bylo již připraveno vysvětlení, že nejprve nastal sopečný výbuch, a poté byla buď přehrazena řeka, nebo se daly do pohybu velké bahnotoky, což vyústilo v kombinovanou katastrofu. Království mohlo být zničeno výbuchem a potopou v jednom dni. Bylo by to pěkné vysvětlení, které by vycházelo vstříc požadavku publika po nějaké pořádné katastrofě, ohni, dýmu a záplavě. Mohl by z toho být solidní velkofilm.

Mezitím ale vulkanologové studovali četnost výbuchů místních sopek. V historických pramenech jsou zaznamenány velké výbuchy v letech 1549, 1867, 1937 a v květnu 1961. Každý z těchto výbuchů je doprovázen popelem a bahnotoky. Vždy to vyústí ve velkou paniku, lidé však planinu neopouštějí, anebo se hned vracejí. Vědí, že bohové se zlobí, ale doufají, že každý hněv jednou přejde. Jenže v období zániku Borobuduru k žádnému velkému vulkanickému výbuchu nedošlo. Sesuv sopky Merapi a přehrazení řeky se sice udály, ale mnohem dříve, než se vůbec Borobudur začal stavět. Oblast je opakovaně tektonicky aktivní, protože je zlomovým systémem přímo napojena na hlavní zemětřesnou linii javánského oblouku. Historii jezera je tedy možné posunout (nejméně) o několik tisíc let do minulosti, kdy bylo během poslední velké tektonické fáze odvodněno hluboce zaříznutým říčním korytem.

Vrstva sopečného popela a písku nalezená v rýhách je nově interpretována jako výsledek spíš malého vulkanického výbuchu, který byl doprovázen plošnými splachy půdy. Navíc je podle archeologických pramenů zřejmé, že osídlení pokračovalo i nad polohou popela. Archeologické nálezy obsahují stejný typ výrobků, jaký je charakteristický pro období, které trvalo asi 200 let. Pokud srovnáme geologické profily z okolí Borobuduru s dalšími 207 okolními archeologickými lokalitami, zjistíme, že ani v jednom případě nebyly nějak podstatně pohřbeny chrámy a sídla.

V další fázi prací byl zkoumán samotný Borobudur (viz půdorys stavby na předchozí straně) a jeho poškození historickými zemětřeseními. Ani ta největší zemětřesení posledního tisíciletí se ho příliš nedotkla. Důkazem je skutečnost, že stále stojí, byť s občasnými trhlinami. V tento okamžik by se zdálo, že vulkanická hypotéza zániku Borobuduru musí být opuštěna. Nedávno publikoval G. S. Vartanjan zajímavý článek o geodynamických katastrofách a jejich vztahu k chování společnosti. Odvolává se přímo na střední Jávu a říká, že některé jevy, které předcházejí zemětřesení, zejména uvolňování plynů, mohou působit na nervovou soustavu a podstatně ovlivnit kolektivní chování. Jinými slovy, pokud jsou doprovodné projevy byť slabé vulkanické činnosti dosti intenzivní, mohou vyvolat nepřiměřeně silnou reakci strachu s hodně „velkýma očima“ a možnými dalekosáhlými následky.

Sociální nepokoj a metafyzický trest

Takový strach z přírody či bohů může být zesílen třeba politickým vývojem. Vždyť i Velká francouzská revoluce byla nejspíš výsledkem politických a ekonomických nepořádků, které byly podloženy neúrodou spjatou se změnou klimatu. Podle toho, jak se dodnes lidé rádi baví o počasí a jaký nepokoj i u městských obyvatel budí anomální počasí, je nutné předpokládat, že tisíciletým vývojem v závislosti na klimatických podmínkách jsme s počasím a klimatem na nějaké hodně hluboké, téměř biologické úrovni silně spjati. Že nás znervózňuje i to, co by nám, nejsme-li zemědělci, mohlo být jedno – studené jaro, příliš suché léto. Pozoruji to při rozhovorech náhodných cestujících v autobuse nebo cestou do jídelny. Není to jen nějaká anglická zdvořilost, doprovází nás nepochybný zájem o počasí, a to i ve chvíli, kdy by nám mohlo být lhostejné. A když sucho či vlhko trvá příliš dlouho, není těžké postřehnout jakýsi archaický strach, někdy až náběh ke kolektivní hysterii. Něco podobného, v novověku asi ještě výraznějšího, se děje ve vztahu k politice. V jednom nepostižném momentu něco přeteče, pole převládající apatie je překročeno a lidé se začnou ozývat a jednat. A pokud dáme dohromady oba tyto strachy – z podivných dějů v přírodě a z podezřelých jevů v politice a společnosti – dostaneme neodhadnutelně výbušnou směs. Někde v této iracionálně-racionální oblasti skutečných přírodních změn, společenské či ekonomické nestability a kolektivního strachu se odehrává snad většina společenských krizí. Proto je tak nesnadné postihnout jejich kořeny.

Anály starého království v desetiletích před zánikem Borobuduru podávají vcelku pochmurný obraz série válek o nástupnictví. Jedna z velkých místních válek se odehrávala kolem roku 925 přímo v okolí královského paláce. Palác byl sídlem místního krále, který byl považován za určité vtělení boha, i když tato vazba byla volnější než třeba v pozdějším Tibetu či Kambodži. Přenesení paláce na jiné místo – v tomto případě na východní Jávu – však muselo mít dalekosáhlé společenské důsledky, protože palác byl duchovním středem, sídlem boha a hlavní ochranou království. Ono i dnes by opuštění Svatovítské katedrály a přenesení ostatků svatého Václava třeba do Pelhřimova způsobilo jistý neklid a Praha by už nikdy nebyla tím starým středem království. Což teprve na Jávě v 10. století! V paláci žili s králem kněží, umělci a vlivní obchodníci. Do Pelhřimova bychom tedy museli přestěhovat také burzu, centrální banku, Národní divadlo a Národní galerii i s profesorem Knížákem. Tento krok bychom si nejspíš velmi dobře rozmysleli.

Z hlediska sociálních věd můžeme klidně zapomenout na vulkanickou katastrofu a říct, že se království vyčerpalo ve vzájemných válkách. Můžeme také uvažovat o tom, že se chrámový komplex stavěl příliš dlouho a byl příliš velký, že prvotní náboženské nadšení, jaké známe od stavitelů evropských gotických katedrál, trvá sotva století, pak přichází vystřízlivění, jiná móda nebo přirozená kritická reakce starých časů. Proto bývá osudem mnoha velkých staveb, že nejsou dokončeny.

Změna obchodních a poutnických cest

Musíme mluvit také o ekonomice a podívat se na možnou souvislost mezi ekonomií a geologií. Staré království bylo důležitou zastávkou nedávno objevené jižní, mořské větve Hedvábné cesty, která spojovala Čínu a Japonsko s Cejlonem, Funanem v Khmerském království, severní a jižní Indií včetně helenizované oblasti Gandhara, Blízkým východem a Evropou. Obchod na Hedvábné cestě je zaznamenán na několika reliéfech borobudurské stúpy, jež ukazují velké obchodní lodě. Staré království mělo dva důležité přístavy na severním pobřeží Jávy – v Bergotě poblíž dnešního Semarangu a v ústí řeky Lusi. Vodnaté řeky přinášely velké množství erodovaného materiálu, který byl dál transportován podél pobřeží mořskými proudy. Linie pobřeží u Semarangu tak dnes leží o 6 km dál než před tisícem let a řeka Lusi dokonce spojila ostrov Muria s pevninou. Něco podobného se stalo v Tróji a abychom nechodili od Jávy daleko, tak i vietnamská Hanoj, ležící dnes desítky kilometrů od pobřeží, bývala přístavem. Je to hlavně technický problém – správný přístav leží v zátoce, má skalnatý podklad a hlubší moře zasahuje těsně k pevnině. Na plochém výplavovém kuželu, který je tvořen jen částečně zpevněným bahnem a ovlivňován přílivem a odlivem, bouřemi a proudy, se přístav nedá postavit. Jedinou alternativou bylo přenesení přístavů na východní Jávu. Tím byly odkloněny původní poutnické cesty do náboženských center starého království. Nové přístavy však významu tradičních zastávek Hedvábné cesty nedosáhly.

Geologické procesy a duchovní život společnosti

V této chvíli už máme tři možnosti jak vysvětlit zánik starého království Mataram: 1. vulkanickou erupci a následovnou záplavu, 2. chronickou občanskou válku a 3. změnu obchodních a poutnických cest způsobenou zanesením přístavů. Příběh se slibně komplikuje, pokračujme dál. Nevystačí na dvě stě pokračování televizního seriálu, ale na jedno zamyšlení určitě.

Centrální Jáva procházela složitým duchovním vývojem, ve kterém se střídala období ovlivnění indickou kulturou a oživováním domácích tradic. V 6.–7. století se ve střední Jávě prosadil mahajánový buddhizmus se silnými prvky ezoterických, částečně tantrických nauk. V té době byl jazykem vzdělanců sanskrt. Buddhizmus byl dominantní poměrně krátkou dobu – necelá dvě století. Od devátého století začal byl převrstvován jiným indickým vlivem – hinduizmem. Hinduizmus byl však na Jávě rozšířen dříve než buddhizmus. V 9. století tedy lze mluvit spíše o jeho návratu, i když oba směry existovaly paralelně a obyvatelstvo je nejspíš příliš nerozlišovalo. Šlo hlavně o to, kam se přikloní vládnoucí dynastie. Indické vlivy ale postupně ztrácely dominantní postavení a kultura východní Jávy byla již spjata s novým proudem – s oživením místních tradic a místního jazyka.

A zde se opět ocitáme v oné nezřetelné zóně mezi přírodními a humanitními vědami a jejich hypotézami. Pokud bychom sledovali hmotnou, jednoznačně postižitelnou evidenci geologických věd, tak bychom řekli, že zanesení přístavů bahnem způsobilo nejenom odliv ekonomických aktivit, ale že také touto trasou přestávali putovat mniši, překladatelé, intelektuálové z Číny a Indie, umělci. Izolace od tradičních center vzdělávání pak způsobila rozvoj místních kultur a vlivů, opuštění starých vlivů a kultů včetně rozestavěného Borobuduru, který v nové duchovní, ekonomické a politické situaci přestal být zajímavý, podobně jako plánovaná druhá pražská katedrála – kostel Panny Marie Sněžné. Jenže z historie známe mnoho národních obrození, která nejsou způsobena izolací, ale právě naopak vyvažují expanzi cizí kultury – německé v Čechách, maďarské (a později taky české) na Slovensku. Můžeme dál proti sobě nebo sobě na podporu vršit přírodní, politické, duchovní, ekonomické či národní argumenty. Mnoho dalších vás jistě napadlo již při čtení tohoto neúplného záznamu.

Nechci skončit tím, že nikdy nebudeme pořádně vědět, proč Borobudur zanikl. To bych rovnou mohl říct, že se nedobereme třeba příčin vypuknutí 1. světové války nebo rozpadu Sovětského svazu. U mnoha historických a prehistorických krizí a předělů se pravděpodobně shodneme na seznamu důležitých faktorů zkázy, jako je sucho či politika, budeme však diskutovat o pořadí jejich důležitosti a vzájemných vazbách. Skutečnost asi plně nevyjádříme, ale přiblížíme se jí. Příběh Borobuduru ukazuje, myslím, dvě důležité věci:

  • Pokud někde budete číst, že vědci zjistili, že Sodoma zanikla nebo že mamuti vyhynuli z jednoho určitého, jasného důvodu, tak nejspíš půjde o nepřípustné zjednodušení složité situace, o postižení pouze jednoho faktoru ve hře s několika dominantními hráči a zástupem pomahačů i protivníků.
  • Sociální krize mívají environmentální složku, environmentální krize mívají někdy sociální příčiny, ale vždy sociální následky. Pokud jim chceme rozumět, tak se humanitní a přírodní vědy musí doplňovat. I když je to těžké.

Literatura

Voute C.: Environmental geology, Archaelogy and History – What happened in Central Java (Indonesia) in the 10–11th centuries AD?, Cogeoenvironment News 15, 8–11, 1999, IUGS, Haarlem (Holandsko)

Obrázky

Čtyřicet kilometrů od Yogyakarty, poblíž soutoku řek Progo a Elo, vystupuje z planiny Kedu malý kopec. Jeho vršku vévodí jeden z největších buddhistických chrámů světa, který je dokonce o tři sta let starší než proslulý Angkor Vat v Kambodži. Legenda tvrdí, že Borobudur vystavěl bájný stavitel Gunadharma, a dodnes na chrám shlíží z nedaleké hory Menoreh. Ve skutečnosti stavba pochází někdy z osmého až desátého století, přesné údaje chybějí. Jen zázrakem přečkala dobu, kdy sem pronikl islám. Velkou zásluhu na tom nesou činné sopky, kterých je na Jávě bezpočet. V tomto případě neničily, nýbrž ukryly nádhernou stavbu pod vrstvou sopečného popela. O stavbě se dlouho nevědělo. Teprve počátkem 19. století ji náhodou objevil tehdejší guvernér Jávy sir Stamford Raffles.

Milena Blažková: Poklady Indonésie, Media in, Praha 2000

Při stavbě Borobuduru bylo využito nízkého pahorku, kolem jehož vrcholu tvoří stavba symetrický plášť, který jej opticky zvyšuje. Nad podstavcem s půdorysem čtverce (přesněji třicetišestiúhelníku) vyrůstá pětiposchoďová pyramida s galeriovými ochozy. Střed každé z teras je ze čtyř hlavních světových stran proťat schodištěm. Nad vstupní branou do každé z galerií je vytesána hlava kály – symbol nepomíjejícnosti času. Nad čtvercovými terasami se zvedají další tři kruhové terasy s prolamovanými zvonovitými stúpami. Celá stavba je završena velkou stúpou.

Začátkem 20. století se rekonstrukce Borobuduru ujal holandský archeolog van Erp. Tematicky stavbu rozdělil do tří částí. Čtvercové terasy jsou vyzdobeny reliéfy, a to i spodní terasa, která v současné době tvoří podstavec stavby. Jeho vnější, později přidaná stěna překrývá bohatou, lidskému oku skrytou reliéfní výzdobu, líčící život normálních smrtelníků se všemi radostmi a strastmi všedního života, provázenými někdy i zlými vášněmi. Tuto část nazývá Erp kámadhátu – sféra vášní.

Následují čtyři čtvercové terasy s bohatou epickou výzdobou – rúpadhátu – sféra tvarů. Na první terase, na balustrádách i na spodní části hlavní stěny jsou vytesány výjevy z předchozích Buddhových zrození, na vrchní části je vyobrazena historie Buddhova života až do prvního kázání. Na dalších třech galeriích je ústřední postavou bódhisattva Sudhana, který putuje od učitele k učiteli, aby dosáhl osvícení […]

Třetí část stavby má zcela jiný charakter. Na třech kruhových terasách je umístěno celkem 72 prolamovaných zvonových stúp, uvnitř kterých jsou sedící sochy buddhů. Ústřední nejvyšší stúpa je prázdná – nejvyšší dokonalost již žádný tvar mít nemůže.

Zorica Dubovská: Indonéský Borobudur, Nusantara, Praha 2000

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...