Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Debanalizace banality

 |  5. 2. 2000
 |  Vesmír 79, 118, 2000/2

Na některé věci jsme si tak zvykli, že je pokládáme za samozřejmé. Jenže argument „To je přece samozřejmé“’ je velmi iracionální, neboť se používá jako ekvivalent „Tak tomu je, je to pravda“. A jestliže se pak na otázku „Proč je to samozřejmé?“ odpoví „To přece každý musí vidět, nelze si ani představit, že by tomu mohlo být jinak“, je cesta k poznání definitivně zablokována.

Budu psát o tom, jak obrazy Ivany Lomové jsou hned dvojí příležitostí uvědomit si nesamozřejmost samozřejmého. A dokonce jednoduše: je to prostě „vidět“. Začnu ale jiným příběhem o nesamozřejmosti samozřejmého.

Před několika lety jsem byl v Maďarském kulturním středisku přítomen představení skupiny mladých umělců; myslím, že si říkali Březnová mládež. Předváděli televizní klipy – jenže filozofické. Moderními reklamními vyjadřovacími prostředky prezentovali vždy jednu myšlenku, jednu větu některého z velkých filozofů. Nápad to byl hezký a cílem mělo asi být, aby se tato myšlenka vryla do paměti podobně jako název toho správného pracího prášku. Nevím, jak s tím uspěli, myslím si, že je nakonec vyhnala jako narušitele ta pravá konzumní reklama: tohle do reklamy nepatří, to je samozřejmé. Možná chtěli poukázat na nesamozřejmost reklamy a absurditu její ideologie (reklama = svoboda). Součástí toho večera byl i delší film, v němž se promítaly vybrané věty z Wittgensteinova Tractatu na pozadí úryvků ze starých amatérských osmimilimetrových rodinných filmů. Představte si: volci táhnou žebřiňák, tatínek skotačí na zahradě se synkem a přes to jdou Wittgensteinovy věty jako „Svět je celkem faktů a nikoli věcí“, „Pro věc je podstatné, že může být součástí stavů věcí“.

Závidím jim nápad (a především jeho realizaci) shromáždit tyto nejvšednější dobové dokumenty a sestavit z nich osmidílný televizní film Privátní Maďarsko, který v pozdních nočních hodinách v létě 1998 odvysílala i naše ČT2. Domácí záběry rodinných i rodin se dotýkajících událostí: narozeniny, svatby, pohřby, výlety, ale i vjezd Horthyho do Košic, konec války, průvod na počest Stalinovi, obchůdek s potravinami a jeho znárodnění... Řeklo by se „banální“. Jenže tyto záběry možná vypovídají o historii víc než události „oficiální“. Ostatně, nejsou banální právě ty dokumenty, které zaznamenávají vítání delegací a loučení se s nimi, zasedání všelijakých výborů, stran, sněmoven, schůzky politiků a jejich řeči? Že je to téma velice obtížné, je vidět z toho, že většina vědeckých, ne uměleckých, prací o banalitě či triviální literatuře je banální nebo triviální.

Ivana Lomová pracuje záměrně s amatérskou fotografií z rodinných alb. Mám-li si vymyslet nové slovo, pak je „debanalizuje“, udělá z nich velký obraz, „ozvláštní je“ – jak říkali v Pražském lingvistickém kroužku, když chtěli vyjádřit proces, v němž to, co jsme tisíckrát viděli, začneme vidět poprvé. Je to jakási „dekonstrukce“ banality.

Ivana Lomová provedla ještě jednu „dekonstrukci“ a přiznám se, že nic takového jsem ještě neviděl (což nemusí až tak moc znamenat). Ozvláštnila a tím rozrušila jeden z prastarých kulturně-sociálních vzorců: mužské zobrazování ženy. Ponechala způsob zobrazování, ale přehodila role. Na obrazech odkazujících k mánesovskému Jitru a Večeru maluje mužské postavy v pózách, ve kterých jsou výhradně zobrazovány ženy. Oblé akty mužů ladně spočívají na měkce řasených drapériích, „Josefín“ odvážně i cudně odhaluje poprsí, téměř Puvis de Chavannovská kompozice na obraze „Tygříci“ je namísto ženskými figurami něžně splývajícími s přírodou zaplněna muži ve Venušiných pózách. (Milena Slavická v katalogu výstavy ve Špálově galerii).

Neříkám, že pokud se nám podaří spatřit nesamozřejmost samozřejmého, máme to staré samozřejmé zahodit. Stačí jen, když si uvědomíme, co to vlastně děláme, a přestaneme naše samozřejmosti vnucovat sobě i jiným.

Obrázky

Muž napůl žena

Žena napůl muž

A ti dva propletení navzájem

androgynní v každém z nás

ruce a nohy jednoho

objímají a svírají

ruce a nohy toho druhého

má prsa mé bradavky jsou stopy

po tobě

srdce ta škeble o dvou skořápkách

lapá po dechu v jeskyni moře

(chlemtavý zvuk mořských vln)

sperma mořská pěna chrstnutá

do lůn jeskyní

vytrysklá

z těla bytí

ze zpívajících úst moře

(zamlklí mořští ptáci se nad tím vznášejí)

A moře je brunátné krví

když Pašije svatého Matouše

zpívané slepcem

vysílá rozhlas v neděli ráno

A já jsem tu sám

ale i kdybychom tu byli dva

řekl bych

Jen jeden tu je

na konci jako na počátku

jedno tělo které dýchá

jedno tělo které zpívá

A to tělo to tělo jsme my

to tělo jsou naše já

a já jsem ty

Lawrence Ferlinghetti: Čtu báseň, která nekončí, Československý spisovatel, Praha 1984, přeložil Jan Zábrana

Ke stažení

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...