Životní specializace lichenologie

Pavel Kovář: Vaší „životní specializací“ je nauka o lišejnících (lichenologie). Ceněny jsou zejména vaše práce metodologické – zavedení fluorescenční analýzy a mikrochemie. Proč a jak k něčemu podobnému ve vědě dochází?

Zdeněk Černohorský: Určujeme-li lišejníky, všímáme si nejen vnější a vnitřní stavby stélek, nýbrž sledujeme i jejich znaky chemické. Při tom užíváme různé reagencie (zejména vodný roztok louhu draselného či suspenzi chlorového vápna), jež vyvolávají mnohdy na stélkách lišejníků barevné změny. Barevné reakce zavedl do lichenologie už r. 1866 W. Nylander. Pokrokem byly ve třicátých letech práce Japonce Y. Asahiny o rekrystalizačních mikroskopických metodách při určování význačných lišejníkových látek, získaných ze stélek. Látky pak lze určit v mikroskopu podle tvaru a barvy krystalů. Měl jsem štěstí, že jsem Asahinovy práce objevil v knihovně zesnulého prof. J. Suzy, když jsem pořizoval její soupis.

Jindy jsem za úplné tmy ozařoval doma své dvě děti amatérsky zhotoveným horským sluníčkem. Na stole jsem měl rozložené lišejníky a všiml jsem si náhodou, že různě fluoreskují. Po válce, když jsem měl k dispozici dokonalý zdroj ultrafialového záření a zařízeni pro fluorescenční mikroskopii, podrobil jsem zkoumání zástupce dvou rodů, a to i mikroskopickému. Výsledkem byly práce o terčovkách a dutohlávkách, kde jsem dokázal, že použitím dlouhovlnného ultrafialového záření lze podle barvy a intenzity fluorescence určit některé lišejníkové sloučeniny – a tím i lišejníky, aniž jejich stélky nějak poškodíme nebo potřísníme jako při barevných reakcích. A tak jsem díky náhodě položil skromný základ k fluorescenční analýze v lichenologii...

P. K.: Vysokoškolskou učebnici Základy rostlinné morfologie jste vydal r. 1952, kdy jsem se narodil. Ještě za mých studií na Přírodovědecké fakultě UK platila za oblíbenou...

Z. Č.: Musil jsem se vypořádat s didaktickou otázkou, jak pomoci studentům v potížích při přechodu ze všeobecně vzdělávacích škol na školu vysokou.

Kromě domácí a cizí literatury jsem shromáždil bohatý vlastní materiál, získaný studiem rostlin z přírody, z botanické zahrady a ze skleníků Univerzity Karlovy v Praze a později ještě rozmnožený o výsledky pokusů...

P. K.: Zmíněné učebnici předcházela vaše habilitační práce o anatomii a morfologii semen. Měla kromě významu ryze vědeckého nějaký praktický dopad?

Z. Č.: Po jejím vydání jsem býval žádán, abych posloužil jako znalec ve sporech o pravosti osiva. Neminula mě ani povinnost vyjádřit se při zjišťování vraha, který posypal svou oběť mletým pepřem, aby vyřadil z pátrání policejní psy. Spolu s docentem V. Jiráskem jsem dostal prach získaný vyluxováním tepláků podezřelého muže, ale složená škrobová zrnka charakteristická pro pepř jsem v prachu mikroskopicky nezjistil.

Mohl bych jmenovat ještě případ s ovcemi dovezenými z Rumunska. Na jatkách nalezli v podkožních tkáních podlouhlá tělíska vřetenovitého tvaru, jež považovali za parazity. Na řezy tělískem jsem kápl reagencii obsahující jód, a poněvadž se řezy zbarvily intenzivně modře, bylo zřejmé, že tělíska obsahují škrob a jsou tedy rostlinného původu. Šlo o obilky zástupců rodu kavyl (Stipa), které mají pluchu s dlouhou osinou a zavrtaly se do těla ovcí. P. K.: Vím, že jako učitele jste měl za vzor profesora B. Bydžovského a jako osobnosti v botanice jste si vážil profesora B. Němce. Jistě nevzpomínáte jenom na ně...

Z. Č.: Samozřejmě. Když jsem se začal zabývat lišejníky, nemohl mi nikdo na UK odborně poradit. Vydal jsem se proto do Botanického ústavu ČVUT. Tam působil doc. RNDr. Alfred Hilitzer (3. 6. 1899 – 27. 9. 1940). O něm jsem věděl, že studuje mj. tajnosnubné rostliny, zejména lišejníky. Sdělil jsem mu, že bych rád vypracoval z lichenologie státní práci. Zprvu jsem měl dojem, že je mrzout, ale nakonec mi navrhl několik témat a slíbil mi, že jeho knihovna a herbář mi budou k dispozici. Současně mi dal balík s vlastními neurčenými sběry lišejníků z okruhu čeledi Caliciaceae, k tomu herbářový svazek srovnávacího materiálu, a posléze latinskou knihu E. A. Vainio: Lichenographia fennica III. Coniocarpeae (1927). Mým úkolem bylo pomocí uvedené knihy sběry určit; pokud si nebudu vědět rady, mám v herbářovém svazku srovnávací materiál. Z hlediska výchovného jistě vhodný začátek: ukaž, co samostatně umíš!

Hilitzerovým prostřednictvím jsem se seznámil také s prof. PhDr. Karlem Kavinou, který byl přednostou Botanického ústavu ČVUT. Karel Kavina (4. 9. 1890 – 21. 1. 1948) jako žák prof. J. Velenovského se nejdříve zabýval systematikou, ekologií a morfologií mechorostů a rovněž morfologií semenných rostlin. Jeho láskou byla také mykologie. Z jeho knižních publikací jsem jako student užíval hlavně kompendia Botanika zemědělská (1920–1925)...

P. K.: Když známí botanici I. Klášterský a M. Deyl, oba již zesnulí, psali článek k vašim šedesátinám, uvedli jej tím, že přírodní vědy „byly až donedávna takřka okrajovou záležitostí kulturního povědomí, spíš blahovolně trpěnou hříčkou než jeho základní [...] složkou“. Vidíte nějak nově postavení zmíněných věd dnes, v kontextu obecné kultury? Cítíte uspokojivě výsledky svého usilování v takových souvislostech?

Z. Č.: Autorem pasáže je s největší pravděpodobností Ivan Klášterský, syn Antonína Klášterského, známého básníka. Snad to tak kdysi cítil v kruhu básníků – vrstevníků svého otce. Já to tak necítím. Ostatně za svého působení na Pedagogické fakultě UK jsem měl přátele mezi jazykovědci a literárními vědci, stejně jako mezi výtvarnými umělci. Z jazykovědců vzpomínám na přátelství prof. Q. Hodury a prof. A. Jedličky, z literárních vědců mi byl lidsky blízký prof. F. Vodička. Z výtvarných umělců jsem si rozuměl s prof. K. Lidickým a prof. C. Boudou. Do styku s výtvarníky jsem však přicházel i mimo fakultu (L. Jiřincová, O. Ušák, B. Vejrychová). Nikdo z nich se nade mě nevyvyšoval. Proto jsem vždycky cítil, že pro botaniku – stejně jako pro další přírodní vědy – je v oblasti obecné kultury dost místa.

P. K.: Na závěr vás prosím o poselství, které byste určil laickému čtenáři…

Z. Č.: Jako starý člověk si snáze vybavuji osoby, věci a události z mládí a středního věku. Navíc, pokud jde o vzpomínky, musím poznamenat s H. Rochefortem, že „každý vidí, co se jeho týká, zvětšujícím sklem“. Pokud jsem se této chyby dopustil, i když jsem se snažil být maximálně skromný, prosím čtenáře o pochopení a omlouvám se mu.

Jinak považuji za svou povinnost srdečně poděkovat všem svým přátelům a spolupracovníkům za vše, co mi prokázali, stejně jako svým bývalým studentům za jejich vděčnost: „Těla stárnou, myšlenky jsou věčné a naše přátelství bylo založeno na myšlenkách.“ (A. Maurois). ¹⁾