Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Chuť tónu, barva čísla; Synestezie – dar, o němž se moc nemluví

Smysly neoddělitelně propojené
 |  10. 12. 2009
 |  Vesmír 88, 780, 2009/12

A čerň, E běl, I nach,

O modř, U zeleň

hlásek,já jednou vypovím

váš různý vznik

a druh…

Arthur Rimbaud: Samohlásky

„Odmalička vidím všechny dvojky žluté a šestky červené a myslel jsem, že to tak vidí i ostatní. Když jsem se jednou o tom zmínil, začali se na mě dívat jako na šílence a také se ptali, jak dlouho už jedu na drogách. Asi po roce jsem se rozhodl, že se s tím svěřím doma. Můj otec jen nevrle zabručel, že to zná také, ale že se o tom bavit nehodlá. Začal jsem mít strach, jestli se nejedná o nějaké dědičné šílenství, a tak jsem se obrátil na vás…“

Měl jsem pochopení jak pro Karla, tak pro jeho okolí; během pokusné intoxikace LSD, kterou jsem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém prožil v roce 1962, jsem měl zážitek, který jsem jen těžko tlumočil. Slyšel jsem jedním ze svých špičáků (tenkrát jsem měl ještě všechny svoje) modrou barvu. Jak jsem se poučil později, byla to „synestezie nepravá“, vyvolaná halucinatorní látkou. Vedle ní však existují – a ne tak vzácně – synestezie pravé, které jsou ve většině případů dědičné.

To kuře nemá dost ostnů

Synestezie je složeninou řeckého σύν (syn) – spolu a αἴσθησις (aisthēsis) – počitek, vjem. Běžně lidé jednotlivé kvality svého vnímání ostře odlišují, tvar vnímají jako tvar, chuť jako chuť a barvu něčeho jako barvu. Synestetik (a údajně je to jeden člověk z 240) má některé kvality vjemů neoddělitelně spojené. Nejčastěji vidí barevně některé číslovky nebo písmena, popřípadě vidí barvy při vnímání některých tónů. Jsou však spojení kurióznější, například hmatový pocit při ochutnání jídla („to kuře ještě nemá dost ostnů“), pocit určitého konkrétního prostoru při vyslovení nebo přečtení jména měsíce v roce, barevnou auru kolem postav lidí a zvířat či chuťový vjem při vyslovení některých slov („když slyším ,město‘, pociťuji v ústech chuť párku“), popřípadě pocit prostoru („devítka je ode mne dál než dvojka, leden je ode mne nalevo“).

První vědec, který tuto kuriozitu přesně popsal, byl Darwinův synovec sir Francis Galton ve svém článku Visualized Numerals otištěném v časopisu Nature 15. ledna 1880. Označil ji tehdy jako peculiar habit of mind (podivuhodná schopnost duše) a upozornil na její dědičnou složku. Nicméně jeho pozorování vyvolalo mírný ohlas trvající jen několik desetiletí, nebylo výrazněji dále rozvíjeno a zůstalo až do konce druhého tisíciletí na okraji zájmu seriózní vědy. Teprve na přelomu milénia se znovu dostává do zorného pole vědců a počet publikací na toto téma raketově narůstá.

Příčin vědeckého nezájmu bylo několik. Osobám referujícím tyto zážitky se příliš nevěřilo, pokud však přece jen se jevily důvěryhodné, byla jejich symptomatologie pokládána za pouhou vzpomínku z dětství (viděl někde trojku namalovanou modře, a tak si to pamatuje), k čemuž přispívaly i nejasné výpovědi synestetiků samotných („vidím to jasně, ta čísla jsou červená, ale já zároveň vím, že jsou černá, takže nemohu vyloučit, že jde o jakousi vzpomínku“). Některé fenomény byly natolik vzdáleny běžné realitě, že se jevily jako výplod chorého mozku především samotným nositelům této anomálie, takže své vjemy ani nesdělovali okolí. Nakonec i dnes je jeden z klíčových článků otištěn v seriózním časopise v rubrice „neschizofrenické psychotické problémy“, ačkoli jasně patří do oblasti neurologie.

Nejde o vzpomínky

Je jednoznačně prokázáno (nejen „selským rozumem“), že nejde o vzpomínky. Všichni jsme viděli barevné abecedy a praví synestetici se z nás nestali. Pojem synestezie dostal své konotace také v uměleckém světě (kde tento dar mělo mnoho tvůrců – viz motto – a Rimbaud k nim nesporně patřil; připomeňme si krásnou synestezii v jeho Komedii ve třech polibcích. Když jsem ji líbal na košilku / tu zazněl její lstivý smích / a rozsypal se v tisíc trylků / jak zmrzlý sníh, jak zmrzlý sníh…) a za synestezii byly označeny jevy označující spíše asociativní umělecké vidění než zde popisovanou situaci. Slovenský kulturní historik píše: „Baudelairovo dielo ovplyvnilo vývin modernej najmä symbolistickej poézie požiadavkou synestézie, t.j. miešaním vnemov rôzneho zmyslového pôvodu a vyhľadávaním analógií medzi nimi.“ Ale to není pravá synestezie, to už je její přenesený význam, stejně jako různé typy barevné hudby, kdy současně s tónem je do prostoru promítnuto barevné světlo. Mezi synestezie se také neřadí metafory používané v každodenním životě, jako je např. ostrá hořčice, sladký pohled, kyselý úsměv nebo žár vášně, ani jiné asociace či rozlišení obrazců na základě barvocitu, které jsou zachyceny na obr. 1.

Pravý synestetik vidí svá písmena nebo číslovky v jiné barvě, čehož se využívá v diagnostickém testu. Pohlédne-li člověk bez tohoto daru na obrázek, nerozliší ve změti pětek a dvojek nic podstatného, zatímco synestetik okamžitě rozliší trojúhelník tvořený jinak zbarvenými číslicemi (viz obr. 2).

Synestezie pravé a nepravé

Nejčastějšími synesteziemi jsou barevně zbarvená písmena, číslovky a další jednotky naučených posloupností, jakými jsou dny v týdnu, měsíce v roce nebo letopočty. Čím kontrastněji vystupují tyto grafické prvky oproti podkladu, tím zřetelnější jsou také synestezie; pokud je kontrast malý, klesá i intenzita barvy. Jsou-li podnětem k barevnému vidění větší celky kombinací písmen, třeba fonémy nebo slova, vnímá je synestetik s příslušným doprovodem (barevně, chuťově, sluchově, taktilně), ať jsou použity v jakémkoli kontextu. Například spojení substantiva „pila“ s vjemem modré barvy se objeví i v případě, že jde o homonymum (srna pila ze studánky) nebo část většího celku (Eva Pilarová, kapilaroskop).

Zajímavým způsobem se projeví, zaměří-li se synestetik při sledování komplexního složeného obrazce na detail nebo na celek: jestliže vytvoříme jedničku ze samých pětek, bude ji vnímat člověk, který vidí jedničky modré a pětky červené, dvěma možnými způsoby: jako modrou při celkovém vjemu, ale jako červenou, zaostří-li na pětky (viz obr. 3).

Synestezie grafémů a barev patří mezi nejčastější. Po ní následují synestezie časových jednotek (hodin, dnů, roků) a barev, dále pak synestezie tónů a barev (viz tab. I).

Vědci v oblasti synestezií rozlišují synestezie pravé a nepravé. Nepravé jsou podle nich vyvolány patologickými či arteficiálními podněty, např. intoxikací psychotropní látkou, migrénou, epilepsií, cévní mozkovou příhodou nebo nádorem (mezi ně patří popsaná synestezie barev a tónů hudebního skladatele Maurice Ravella). Pravé synestezie jsou naopak trvalé, z velké části dědičné a nelze je řadit mezi chorobné procesy. Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Vincent van Gogh, Vasilij Kandinský, Vladimír Nabokov, Edgar A. Poe, Charles Baudelaire, Ferenc Liszt, Franz Schubert, Ludwig Beethoven a další umělci byli podle současných badatelů touto schopností obdařeni.

Synestezie se podle epidemiologických studií projevuje asi šestkrát častěji u žen, takže úvaha o vazbě na chromozom X byla od počátku srozumitelná. Současné genetické výzkumy to potvrzují, a dokonce se vyskytují úvahy, že pokud by se objevil gen pro synestezii u plodů mužského pohlaví, mohl by být spojen s dalšími poruchami, které vedou k jeho časnému odumření a potratu. Nejvíce stop míří k chromozomu 16, přičemž genotyp se nemusí vždy „prosadit“, jak ukazují studie na jednovaječných dvojčatech.

Možné příčiny smíšení signálů

Neurofyziologickým podkladem synestezií jsou s největší pravděpodobností určité odlišnosti v mozkových oblastech, které zpracovávají smyslové podněty. Sledujeme-li cestu vnímání barvy, můžeme konstatovat, že její barevná vlnová délka je zachycena receptory (čípky) na sítnici a odtud signál putuje zrakovým nervem do týlního laloku, přesně do oblasti V 1 (nazývané též Brodmanova area 17). Ta představuje primární zrakové centrum a zachycuje základní prvky: barvu, tvar, hloubku, pohyb. Odtud signál pokračuje do spánkového laloku do oblasti poblíž gyrus fusiformis označené jako oblast V 4, pak do laloku temenního, kde se poblíž gyrus angularis nachází „křižovatka“ drah z týlního, spánkového a temenního laloku (TST). V případě barvy má tato oblast již sofistikovanější způsoby zpracování než obě předešlé. Například zajišťuje, že zelenou barvu listu vnímáme jako zelenou v poledne i navečer, přestože je sluneční osvit odlišný a polední zelená nemá tutéž vlnovou délku jako ta večerní (viz obr. 4).

Pokud jde o oblast V 4, doputují do ní také další (v týlním laloku již jednou zpracované) zrakové vjemy, například tvary číslovek nebo písmen. Tam je první místo, kde se signály z jedné smyslové dráhy mohou smísit se signály jinými. Dalším takovým místem je křižovatka TST. Příčiny smíšení signálů mohou být podle vědců různé a navzájem se nevylučují.

Jedna hypotéza vychází z předpokladu, že oblasti pro jednotlivé kvality vjemů jsou před narozením a časně po něm propojeny více než v dospělosti (odtud i ta reminiscence na možnou vzpomínku) a že během vývoje dochází k „prostříhání“ (prunning) spojujících neuronů, což se působením „genu pro synestezii“ nestane. Zůstanou tak spoje, které další lidé nemají. Druhá, stejně validní představa předpokládá, že „prostříhání“ sice proběhne tak, jak má, ale odlišnost je jen na funkční úrovni: nabuzení určitých center nejenže včas nevyhasíná, ale nabuzuje ještě centra další. Poslední úvaha – navázaná na účinky psychotropně působící látky – předpokládá nerovnováhu některých neurotransmiterů v této oblasti.

Navzdory všem těmto odchylkám není synestezie hodnocena jako psychická porucha, ale spíše jako dar (přesto se tímto darem mnoho nositelů nechlubí).1) Míru její psychopatologie bych hodnotil asi stejně jako leváctví a možná bych synestetikům i trochu záviděl.

Literatura

Cytowic R. E., Eagleman D. M.: Wednesday is indigo blue, MIT 2009

edhubbard.googlepages.com

Vesmír 85, 590, 2006/10

Poznámky

1) Prosím všechny, kdo s tímto jevem mají jakoukoli zkušenost, aby mi napsali na psychosom@seznam.cz, a pokud snad znají někoho s tímto darem a mají na něj sebemenší vliv, aby ho přinutili napsat mi něco o svých zkušenostech. Děkuji mnohokrát.

Radkin Honzák

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorovi

Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK a v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny. Vydal mj. knihy Jak přežít léčení, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Psychosomatická prvouka, Čas psychopatů.
Honzák Radkin

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...