Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Vesnice v rámci konkrétní krajiny

Příklad Kokořínska
 |  5. 9. 1996
 |  Vesmír 75, 513, 1996/9

O úpadku dnešní české krajiny vůbec a vesnice zvlášť psal V. Cílek (Vesmír 75, 97, 1996/2). Neduhy vesnic, na které v tom článku ukázal, jsou evidentní. Pokusme se dostat o další krůček dál tím, že se budeme snažit pochopit to hezké a cenné. Co by mělo z vesnic zmizet, to víme nebo aspoň tušíme. Ale co všechno v nich naopak chránit a podporovat?

Není to tak triviální. Asi se většinou shodneme na nutnosti zachovat barokní kapličku. Dnes. Ale ještě začátkem století se stejně obecně drželo za velmi kulturní čin ji zbořit a postavit novou, větší a pokud možno gotickou. V názoru na kulturní památky jsme dneska dál. Ale co husy na blátě, rybníček (zažabincovaný) na návsi a bezinky úplně všude?

Tradičně se díváme na vsi jako na objekt kulturní. Výrazem toho je instituce ochrany památek a péče památkářů. Ale věc má i biologickou stránku, a ta je dosud skoro zcela mimo zájem. Do specifického rázu vesnice zkrátka patří nejen to selské stavení, ale i plácek s mochnou husí před ním (a k tomu jsou potřeba ty husy, aby ji oštipovaly) a kopřiviště za ním. Jenže makovec nové éry (a přitom opět jistě z gruntu hodný člověk) pečlivě ochrání statek, ba i chlív, ba i plot zůstane plaňkový, a pak si to celé načančá stříbrnými smrčky a golfovým trávníkem z dovozu. A rybníček zasypat; je to přežitek a smrdí.

Aby se genius loci české vesnice tak snadno nedebilizoval, aby vsi nadobro nezestejněly, bude snad potřeba líp si vesnic všímat. A naučit se všímat si jich. Je to složitější o to, že nic neplatí pro všechny vsi obecně. Není totiž Lhota jako Lhota. Každý krajinný celek má osobitý ráz vesnic, a navíc každá ves je individualita.

Jaká tedy jsou specifika vesnic v rámci nějaké konkrétní krajiny? Zkusme příklad: vsi na Kokořínsku (tedy zhruba mezi Dubou, Mšenem, Mělníkem a Úštěkem), a to právě ne v ohledu architektonickém (což by se asi nabízelo na prvním místě), ale v ohledu botanickém. Zároveň půjde také o čtení krajiny – o to, co si z vlastností vesnice vybírají rostliny tím, zda a kde v té vsi rostou. A co si z těch vlastností vybírám třeba já, když to celé chci popsat.

Většina těch vesnic, a navíc i městečka Mšeno a Dubá, jsou velmi specifické jak kulturně, tak biologicky, a přestože mnoho vesnic je z valné části kolonizováno jen chalupáři, tradiční génius loci tu zcela nezanikl ani nemetamorfoval.

Poslední stavení dlouhé řadové vesnice sledující potok v údolí, u branky stará túje. Večer, devětsilové lupeny lezou do cesty, páchne mokré seno a kopřivy. První poutníkův dojem je, že je to někde v pohraničí – přitom jsme na dohled od Řípu. Celkový ráz vsí i spousta konkrétních detailů ukazují, že tu jde o určitý průnik podhorské vesnice do nižších nadmořských výšek v nitru české kotliny. A navíc ve velmi specifickém členitém terénu pískovcových kaňonovitých údolí – ale nesvádějme vše jen na vliv geomorfologických či klimatických podmínek – krajina je i přes svou dynamiku zároveň synchronním systémem s rovnováhou všech složek a nemá smysl hledat v ní nějakého Odpovědného Prvního Hybatele.

Z hlediska, které tady sledujeme, se tyto vsi vyznačují následujícími rysy:

  • Celková organizace vsí, stanoviště: Většina vsí nebo aspoň jejich částí leží v pestrém reliéfu na úpatí svahů v údolích nebo naopak na jejich horních hranách. Proto je pro obce velmi typický silně členitý terén se svahy, roklemi, skalami, s plošinami krytými mělkou půdou a ostře ohraničenými skalním srázem apod. V důsledku toho zde bývá zvláštní, nepravidelné uspořádání mozaiky budov, soukromých pozemků, cest a prostranství: v obrazu vesnice mají velkou roli zdi, terasy, ploty (tradiční jsou zde nízké plaňkové ploty), skalní plochy, schody, úvozy a cesty tesané do skály, úzké pěšiny a cesty se zákruty. Tyto prvky zpestřují i jinak fádní řadové vsi v údolích. Na periferii některých vsí se zachovaly fragmenty obecního palouku se vzácnou polopřirozenou vegetací. Obvod vsi bývá členitý, často tvoří výběžky a je přerušován prolukami zemědělské krajiny: vsi mívají laločnatý půdorys nebo jsou tvořeny nesouvislými skupinami domů, oddělenými poli a loukami (obdoba lazů).

    V důsledku toho se zde hojně vyskytují stanoviště, která jsou v našich vsích celkově vzácnější (obvykle jsou na ústupu), a to stanoviště jak synantropní, tj. vyskytující se blízko lidských sídlišť (např. výběhy drůbeže na suchých skalnatých místech), tak přirozená, přesahující sem z okolní krajiny. Proto se tu často vyskytují vzácnější druhy a společenstva. Vegetační mozaika je zde mnohem pestřejší než ve vsích na obyčejném, mírnějším terénu. Často sousedí společenstva se zcela odlišnými stanovištními nároky (vřes a osladič na skále, kopřivy pod ní). Venkovská luční a hajní vegetace běžně proniká až do samého středu obcí.

  • Rostlinstvo pěstované a zplanělé: Velká část vsí měla značný podíl německého obyvatelstva a to se odrazilo i na jejich vývoji poválečném (např. ta chalupářská kolonizace, ale také vzácnost hospod). Němci měli jednak trochu jiný management, jednak pěstovali některé jiné druhy a kulturní odrůdy než Češi. Něco z toho se zde dosud pěstuje nebo to tu zplaňuje. Příznačný je výskyt zplanělých „utečenců“ ze zahrad.

    Pěstované okrasné i užitkové rostliny totiž vůbec rády zplaňují. Navíc k silnému zplaňování dochází na náhle opuštěných místech, kde jsou k dispozici volná, snadno osídlitelná stanoviště, dosud neobsazená jinými, konkurenčně silnějšími druhy. A to byl právě případ mnoha usedlostí Kokořínska. Když je první „výsadek“ úspěšný, vytvoří se silná populace, která se pak může šířit na další stanoviště. Takhle např. začala ve Slavkovském lese expanze bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum).

    Soubor druhů ze vsí Kokořínska se podobá druhovým souborům v pohraničním „sudetských“ částech Čech. Je to proto, že tu byla zároveň podobná pěstovaná garnitura druhů, podobný osud zahrad i podobné půdní a klimatické podmínky pro zplanění. Na Kokořínsku najdeme druhy, jako jsou „noční fiala“ večernice vonná (Hesperis matronalis), která je tu skoro v každé vsi, vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata), východokarpatská „kopretina“ kolotočník (Telekia speciosa), modrá chrpa horská (Centaurea montana), růžový svlačcovitý opletník sličný (Calystegia pulchra), strakatý kultivar trávy lesknice rákosovité (Phalaris arundinacea cv. picta), orlíček (Aquilegia vulgaris), řebříček bertrám (Achillea ptarmica), a z keřů růže májová (Rosa majalis) nebo pnoucí zimolezy Lonicera periclymenumL. caprifolium. Tyto druhy jsou sice nepůvodní, ale když už v těchto vsích zdomácněly, měly by být zachovány jako součást kulturního svědectví o minulosti vsí, a tak je třeba je propagovat pro další pěstování.

    Všude v obcích bývá plno křoví. Význačné jsou husté křoviny šeříku (Syringa vulgaris) na skalních hranách kvádrových pískovců, v podrostu často s osladičem (Polypodium vulgare). Velmi časté jsou bujné živé ploty z pámelníku (Syphoricarpos rivularis), to je to křoví s bílými „polystyrénovými“ kuličkami plodů). Jde opět o projev německého kulturního vlivu. Výsadbu živých plotů u selských stavení se dnes památkáři snaží omezovat, ale vida – nesmí to být paušální. V jižních Čechách byla před polovinou tohoto století móda vysazovat na návsích plazivé jalovce a túje. Dodnes to působí jako pěst na oko. Ale ke vsím německé kulturní tradice náleží zdánlivě nepatřičné secesní vilky i parkový vegetační doprovod. Nízké stříhané ploty z čínského ptačího zobu (Ligustrum ovalifolium) k vesnickému stavení jistě nepatří. Nestříhaný živý plot z pámelníku nebo i jiných dřevin je na Kokořínsku zcela organickou součástí okolí statků.

  • Rostlinstvo přirozených stanovišť: Hojné jsou typy vegetace vázané na živinami chudá, kyselá (oligotrofní) suchá stanoviště, jako jsou okraje skalních plošin. Z druhů jsou pro ně typické např. vřes, osladič nebo vzácné travičky subatlantského rozšíření ovsíček časný (Aira praecox) a paličkovec šedavý (Corynephorus canescens). Jsou to rostliny vzácné buď v Čechách, anebo alespoň v obcích – najdete někde v rovině ves, v níž by volně rostly druhy tak citlivé vůči hnojení, jako jsou vřes či borůvka? Tato vegetace se zachovala častěji na soukromých pozemcích než na veřejných místech, kde to zarostlo neobhospodařováním. Součástí vsí bývají přirozená společenstva jako květnaté louky, trnkové a hlohové křoviny na březích cest, či už zmíněné porosty vřesu. K tomu patří i účast některých hajních a lemových druhů uvnitř vsí. V obcích jsou dost hojné kapradiny, které jsou obyčejně spíše antropofugní, čili (jakoby) svým výskytem se člověku vyhýbající. Na mezích, nízkých zídkách a terasách či podél plotů bývá společenstvo s rožcem polním (Cerastium arvense) a kapradí samcem (Dryopteris filix–mas).

    Je to další důsledek poválečného vývoje těchto vsí – je zřejmé, že je nepostihla ve větší míře nitrofilizace (vyhnojení stanovišť dusíkem) ani ruderalizace (zesmetištnění), běžné ve vsích s intenzifikací nebo často spíš extenzifikací zemědělské výroby.

  • Rumištní (neboli ruderální) rostlinstvo: Přesto jsou rovněž časté porosty nitrofilní vegetace (rostoucí v půdě bohaté dusíkem), ale neovládly vsi úplně, nýbrž jsou omezeny jen na určitá živinami bohatá stanoviště. Poněkud podhorský ráz má druhové složení velkoplošných porostů kopřiv (Urtica dioica) a devětsilu obecného (Petasites hybridus) podél potoků; do nich často pronikají některé hájové druhy. Jako skoro všude v Čechách, je ve vsích nejhojnější dřevinou černý bez (Sambucus nigra), a to jak jednotlivé keře, tak celé porosty, opět s oním specifickým pronikáním hájových bylin. Dřív se o mnohé pěkně rostlé bezinky dbalo jako o užitečný keř – před lípou smekni, před bezem klekni; dnes je i na veřejných prostranstvích ke škodě věci často mýcena.

Všechny jmenované vegetační jevy by bylo vhodné v těchto obcích chránit, udržovat a posilovat je i na nově vznikajících stanovištích. Ráz kokořínských vsí vynikne srovnáním s vesnicemi v sousedním nížinném Polabí. Ty nám na první pohled mohou připadat fádní, nehezké, zničené, ale nemylme se! Zase jde jen o to, najít si jejich specifika. Vesnice je totiž něco tak důvěrně známého, že to pěkné na ní nám snadno zůstane zakryto – aspoň do chvíle, dokud to nezmizí. Pak teprve to začneme postrádat.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Krajinná ekologie

O autorovi

Jiří Sádlo

RNDr. Jiří Sádlo , CSc., (*1958), vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Pracuje v Botanickém ústavu AV ČR. Jeho hlavním tématem je vývoj krajiny a vegetace během holocénu a její současné změny včetně vlivu biologických invazí.
Sádlo Jiří

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...