Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Červen ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
 |  5. 8. 1995
 |  Vesmír 74, 470, 1995/8

Řítíme se se do pekla, nebo ne?

Na stránkách novin San Francisco Chronicle se opět střetly dvě možné tendence vývoje civilizace. Ekonom Julian Simon, profesor Marylandské univerzity, zde uveřejnil svou prognózu, podle níž se životní prostředí už nebude zhoršovat a příznivě se bude vyvíjet i populace. Kvalita našeho života se podle něho už zlepšuje a bude tomu tak i nadále. A vyzval k sázce, protože je zcela přesvědčen, že má pravdu.

Následující týden přijali sázku ekolog Paul Ehrlich a klimatolog Stephen Schneider, oba ze Stanfordovy univerzity. Simon podle nich veřejnost klame. Uvedli 15 trendů zhoršování situace lidstva, které se budou nepříznivě vyvíjet v průběhu příštích deseti let. Dokládají to mimo jiné poklesem výnosů rýže a pšenice na jednoho obyvatele, zhoršující se kvalitou lidského spermatu, poklesem výměry tropických pralesů a úrodné půdy, zvyšováním průměrné teploty Země, nepříznivým trendem infekce aidsu a vzrůstem znečišťování ovzduší.

Výše sázky, o jejímž výsledku by se mělo rozhodnout r. 2005, dosahuje 1 000 dolarů pro každého.

Dodejme ještě, že se Simon a Ehrlich patrně sázejí rádi. Před 15 lety uzavřel Simon sázku s Ehrlichem a dvěma fyziky z Univerzity v Berkeley, že ceny pěti důležitých kovů v příštím desetiletí, jak se dalo očekávat z tehdejších trendů, nevzrostou. A vědci platili...

Obrazy staré 33 000 let?

Galerie maleb a rytin z jihofrancouzské jeskyně u Comb d’Arc má být stará 30 000 – 33 000 let. V červnu totiž odborník na pravěké umění Jean Clottes oznámil, že umělecká zobrazení zvířat jsou ve skutečnosti o 10 000 starší, než si myslel, když do jeskyně vstupoval poprvé. Mají to tedy být nejstarší nástěnné malby na světě, které dosud známe. Dr. Clottes konstatoval, že galerie v Chauvetově jeskyni (ve Francii nazývané podle Jeana-Marie Chauveta, jednoho z objevitelů, který je profesionálním strážcem místních jeskyní v Ardèche) změní naše názory na vývoj umění.

O nové “obrazárně″ tento přehled referoval vzápětí po jejím objevu. Od té doby už uplynul nějaký čas, takže pro jistotu připomeňme, že v jeskyni je na 300 maleb a rytin asi tuctu zvířat, a to i takových, které pravěcí umělci téměř nezpodobňovali. Nalézáme tam obrazy šelem, medvěda, lva, pumy, hyeny, a dokonce 40 kreseb srstnatých nosorožců. Měl jsem možnost vidět řadu reprodukcí obrazů a jejich výtvarná dokonalost až zaráží. Ne nadarmo se titulek jednoho z mnoha článků o objevu podivuje nad tím, jak dávno už lidé používali v umění perspektivu. Jeskyně prokazuje nesmírný talent tvůrce (tvůrců) a bourá představy o primitivnosti začátků výtvarného umění, jež se teprve později mělo propracovávat k dokonalosti. Primitivní díla, která z té doby nacházíme, prostě dělali lidé bez talentu. Chauvetova jeskyně tedy prokazuje, že už před desetitisíciletími žili jak pravěcí Michelangelové, tak – mazalové.

Stáří děl bylo určeno pomocí radiouhlíkového datování. Vzorky barev byly odebrány z maleb, saze ze stop pochodní na stěnách a zbytky uhlů ze dna jeskyně. Analýzu provedla nezávisle na sobě tři pracoviště: Středisko pro výzkum slabě radioaktivních materiálů v Gif-sur-Yvette u Paříže, Středisko radiouhlíkového datování v Lyonu a Výzkumná laboratoř pro archeologii a dějiny umění v Oxfordu.

Výzkum potvrzuje, že dvě malby nosorožců a jedno zobrazení bizona jsou staré 30 000 – 33 000 let. Stopy pochodně byly datovány do doby před 25 000 – 27 000 lety a zbytky uhlů měly na dno jeskyně upadnout před 22 000 – 29 000 lety.

Dosud se za nejstarší galerii pravěkého umění považovala Cosquerova jeskyně u Marseille, objevená r. 1992. O jejím značném stáří (27 000 let) se tento přehled už zmiňoval. Umělecká díla z Lascaux i ze španělské Altamiry jsou vlastně poměrně “současná″ – přiřazují se do éry před 15 000 lety. Je ovšem pravda, že přesně datováno v nich bylo jen málo maleb a tak dr. Clottes soudí, že se v budoucnu může ukázat, že některé z nich jsou ve skutečnosti mnohem starší.

Zevrubné zkoumání obrazů a rytin ještě nezačalo. Ministerstvo kultury stále sestavuje tým vědců, kteří získají lákavou možnost i povinnost prostudovat nádherných 300 děl. A řeší se i to, jak ochránit speciální konstrukcí dno jeskyně před vpádem nohou vědců. Trojice jeskyňářů, kteří o štědrovečerní noci objev udělali, byla dostatečně obezřelá, aby stopy v blátě dna jeskyně nepoškodila. A tak se nabízí i skvělá příležitost studovat, jak pravěcí umělci při své tvůrčí práci v jeskyni chodili a jak v ní žili.

Piknik před 400 000 lety?

Francouzští archeologové u Menez-Dregan v Bretani podnikají pátý rok výzkum, při kterém už získali na 18 000 různých předmětů a nástrojů, např. pazourkové sekáčky.

Nyní patrně našli v jedné zavalené jeskyni ohniště, u kterého si lidé před 380 000 – 465 000 lety na ohni upravovali maso nosorožce. U kruhového ohniště ohraničeného kameny byly nalezeny nástroje, dřevěné uhlíky i zvířecí kosti. Jeskyně byla natolik malá, že nosorožec do ní sám nemohl proniknout.

Nálezy byly datovány pomocí elektronové spinové rezonance. Jestliže je určeno stáří správně, pak prehistorie získala další doklad o pradávnosti využívání ohně lidmi. Nejistota v datování je však přece jen značná a tak těžko odhadnout, zda je tato “kuchyně″ v Bretani starší než třeba ohniště u francouzské Nice, maďarského Vertesszollosu nebo v Číně, odkud je již známe.

Proto budou vzorky analyzovány jinou technikou v onom už uvedeném Centru pro slabou radioaktivitu v Gif-sur-Yvette.

Mayská civilizace zanikla suchem?

Sochy, pyramidy, malby, zlaté předměty, keramiku i textilie této zaniklé šíře Střední Ameriky obdivujeme stále. A navíc veřejnost lákají tajemné okolnosti záhuby této vyspělé civilizace.

Většinou se soudí, že zanikla vinou válek nebo i moru. Američtí vědci David Hodell, Jason Curtis a Mark Brenner z Floridské univerzity tvrdí na základě radioizotopové analýzy kyslíku z usazenin yucatanského jezera Chichancanab v Mexiku, že zkázu mayské kultury způsobil dlouhodobý výkyv klimatu – drtivé sucho. Kdyby Mayové vydrželi tuto hospodářskou katastrofu jen o trochu déle, zachránily by je životodárné deště. Ale nedožili se jich...

Ukrajina kosmickou velmocí?

Rusko a Ukrajina se konečně dohodly na osudu gigantické bývalé sovětské černomořské flotily. Není to však jediný sporný bod – obě země čeká nutná dohoda o spolupráci při vytváření i využívání kosmické raketové techniky a raketové techniky vůbec. Je to aktuální i proto, že při své návštěvě Kyjeva podepsal prezident Bill Clinton smlouvu o spolupráci NASA, amerického Národního úřadu pro letectví a kosmický výzkum a Národní kosmickou agenturou Ukrajiny. Pro Ukrajinu by byla spolupráce s Amerikou obrovským přínosem. Ročně by prý Američané mohli kupovat 25 startů rakety Zenit, každý za 120 milionů dolarů.

Přes tuto ukrajinsko-americkou spolupráci je kosmonautika Ukrajiny natolik svázána s Ruskem, že sama existovat nemůže, konstatuje generální ředitel Národní kosmické agentury Ukrajiny Andrej Žilko-Titorenko.

Pokud se týče vojenské kosmonautiky, tak na základě smlouvy Start 1 likviduje Ukrajina měsíčně v průměru čtyři balistické rakety typu SS 19. Koncem května zůstávalo na palebných pozicích více než 100 těchto vojenských raket, z nichž každá je stále schopna zasáhnout území USA šesti bojovými hlavicemi.

Kosmická spolupráce Ruska a Ukrajiny předpokládá, že se do r. 2000 budou vypouštět rakety Zenit a Cyklon. Zenit, raketa střední třídy, byla vyvinuta ještě v době před “perestrojkou″ na Ukrajině a vyráběla se v Dněpropetrovsku. Je schopna vynést na dráhu kolem Země 12 tun. Světoví odborníci prý oceňují její ekologické kvality. Raketou Cyklon byly např. loni vypuštěny umělé družice Země určené k výzkumu vztahů Slunce – naše planeta a družice Okean O1 k určování tloušťky ledu na mořích a oceánech.

Ukrajinský Zenit by se měl využívat nadále k vysílání kosmických lodí, a to i při výstavbě mezinárodní družicové stanice Alfa. Ke konstruování Alfy je zapotřebí na 80 startů. Ruský a ukrajinský podíl by se realizoval nejen zenity, ale i raketami typu Proton a Sojuz. Třístupňová varianta Zenit 3 je určena k navádění umělých kosmických těles na vysoké i geostacionární dráhy. První stupeň Zenitu by mohl být využitelný jako boční stupeň velkoraket Energia M a Angara.

Spolupráce obou zemí počítá od letoška s vývojem zařízení Celina 2C a Celina 2P pro studium přírodních zdrojů a ekologické monitorování.

Sama Ukrajina chce zkonstruovat svou vlastní družici Sič 1 s radiolokátorem pro sledování růstu obilovin na polích nebo stavu vláhy v půdě. Družici by chtěli využívat i ukrajinští vojáci.

Národní kosmická agentura Ukrajiny také zvažuje zřízení vlastního kosmodromu. Navržena byla dokonce i výstavba v Austrálii, plovoucí základna v oceánu nebo vypouštění zenitů z velkoletadla Mrija. Náklady stovek milionů dolarů zchlazují však plánovače. Takže nakonec nezbude než se dohovořit na využívání Bajkonuru a Plesecku.

"Bezprizorné" jaderné nálože

Kazachstán se stal k ulehčení sebe samého i světa bezjadernou zemí. Na jaře odjel poslední vlak s jadernými náložemi do Ruska. Nicméně jedna nálož zůstává stále zabetonována na semipalatinské jaderné střelnici a nikdo si s ní neví rady. Je také ukázkou toho, co takové zbraně v neodpovědných rukách mohou znamenat.

Ve štole č. 108 je zabudována plutoniová nálož o síle 0,3 kilotuny, která sem byla umístěna v květnu 1991, aby se při explozi studovalo působení tvrdého rentgenového záření na různé přístroje, vojenskou techniku a výstroj. Rozhodnutí uskutečnit tento experiment bylo podepsáno r. 1984! Příprava pokusu i ražba štoly trvala Sovětskému svazu sedm let (štola o průměru 3 m je dlouhá 1 km). Roku 1989 Sovětský svaz navrhl moratorium těchto pokusů, ale jeho generálové to považovali za laciné populistické gesto a svůj experiment připravovali dál. Nicméně svůj 437. jaderný výbuch už provést nestačili. Kazachstánu se podařilo jaderný polygon, který tak nepříznivě působil na zdravotní stav místního obyvatelstva, uzavřít. Roku 1993 Rusové uznali novou realitu.

Zastaveny byly výbuchy, vojáci odešli a obslužná města se rozpadají v ruiny, vše, co tu bylo možno ukrást, je ukradeno, od vybavení bytů až po linky vysokého napětí. Když se nyní příslušní odborníci chystali k zneškodnění nálože, neměli např. vůbec telefonní spojení s Alma-Atou, Moskvou nebo s jaderným závodem v Čeljabinsku, kde byla nálož vyrobena. Postavili novou telefonní linku, za den ji opět někdo ukradl...

Zjistit současný stav nálože bylo velice pracné, horníci se k ní dostali až letos v květnu. Jaderná nálož je v kritickém stavu, poškodila ji především prosakující voda. Vlhko, rez, plísně způsobily, že odborníci nejsou schopni zařízení demontovat. Dovnitř “pumy″ se není možné podívat, havárii nelze vyloučit.

Takže nezbývá než jadernou nálož zničit přímo na místě chemickou trhavinou. A radioaktivní látky pohřbít v tisícimetrové hlubině žulových skal.

437. nálož měla být zničena mezi 28. květnem a 12. červnem. Následky mnohých z těch 436 předešlých budou v okolí Semipalatinské střelnice lidem škodit ještě dlouho.

Osm francouzských jaderných výbuchů

V červnu oznámil nový francouzský prezident Jacques Chirac, že Francie provede osm podzemních jaderných explozí, které jsou nevyhnutelně potřeba k tomu, aby nukleární výzbroj státu zůstala spolehlivá a aby bylo možno vyvinout potřebné laboratorní metody zvyšování kvality jaderných zbraní.

K pokusům má dojít od září letošního roku do května roku příštího na atolu Mururoa ve Francouzské Polynésii, 1 200 km od Tahiti. Podle Chiraca by po ukončení série Francie podepsala na podzim 1966 smlouvu o zákazu pokusů bez jakýchkoli výhrad.

Ministerský předseda Alain Juppé tvrdí, že série nemá za cíl vytvořit nové typy jaderných zbraní. Řada vědců Západu není o pravdivosti tohoto výroku přesvědčena.

Francie chce na program výzkumu laboratorního zdokonalování zbraní nazvaného Palen věnovat 10 miliard franků. Poblíž Bourdeaux má být k tomuto účelu vybudován obří laser nazvaný Megajoule. Dohotovení se plánuje na r. 2003. Aparatura bude schopna realizovat podmínky, jaké nastávají při termonukleárním výbuchu, a vytvořit počítačové modely jaderné exploze.

Američané poznamenávají, že by tyto modely mohli Francouzům poskytnout, protože už jimi disponují.

O nemoci, která nás sužuje už 2 625 generací

Lidé mají starosti s novými viry, ale přitom je neopouštějí choroby, které je provázejí z jejich dávné minulosti. Existují i takové, které prý nás ničí už 50 000 let. Jde konkrétně o cystickou fibrózu, jedno z nejčastějších vrozených onemocnění. Definice v lékařském repetitoriu zní složitě a tak si snad jen řekněme, že u této dědičné nemoci má pacient značné potíže se svými plícemi, slinivkou břišní a někdy i s játry.

Jaume Bertranpetit z Barcelonské univerzity zkoumal proměny genu, který při svém poškození tuto chorobu vyvolává. Když dostaneme poškozený gen od jednoho rodiče, jsme zdrávi, když nám poškozený gen předá maminka i tatínek, choroba propukne. Španělé zjistili, že cystická fibróza doprovází Evropany málem opravdu od Adama a Evy, v těle nás Evropanů se předává už nejméně 2 625 generací, žijeme s ní tedy přinejmenším 50 000 let.

Proč sama příroda nemoc náhodnými mutacemi nevyhladila? Patrně proto, že gen, který ji způsobuje, nás naopak chrání proti choleře.

J. Bertranpetit studoval gen postižených osob z celé Evropy a odhalil netušené souvislosti. Rozbor tisíce drobných proměn genu odlišil dva proudy v osídlování pravěké Evropy před 50 000 lety. Jednu vlnu představují lidé, kteří dnes žijí na území Británie, Irska, Francie, Španělska, Itálie a Bulharska, druhou obyvatelé Německa, Švédska, Dánska, Norska, Maďarska, Slovenska a Čech.

Laická fantazie se může rozeběhnout: Naši předci vtáhli do Evropy společně s dnešními Němci, Švédy, Dány, Maďary a Slováky jako jednotný lid? To ale není jediné přispění molekulární biologie nejstarším dějinám lidstva. Možná, že právě pomocí této vědy si ozřejmíme, co v nás je z dávné otčiny v Africe, co z Keltů, z Germánů a snad i trošku ze Slovanů...

Slyšet slovo barevně

Jeden z našich neurofyziologů nedávno vyprávěl o dívce, která básničku slyšela purpurově. A stejnou schopnost měla její maminka, babička, prababička...

Vědecky se tomu říká synestezie a lidské smysly jsou přitom podivně, nezvykle propojeny. Dvě studentky z Cambridžské univerzity publikovaly sdělení o tom, že se synestezie vyskytuje v oxfordské populaci desetkrát častěji, než se dosud předpokládalo, tedy u jedné osoby z 2 000.

Každý dvoutisící člověk slyší slova, hlásky, číslovky jako určitou barvu. Studentky našly mezi 44 000 čtenáři Cambridge Evening News 22 synestetiků a mezi 11 000 čtenáři univerzitního časopisu Varsity čtyři.

Čtyři z těchto lidí např. slyšeli barevně hudbu. Nebylo však zjištěno spojení mezi jinými smysly, např. barevnost chuti nebo hmatová chuť...

Studentky ověřily výraznost dědičnosti synestezie. Při průzkumu rodin konstatovaly, že u tří z nich ji matky předaly polovině dcer, v jiné rodině otec všem třem dcerám. Je pozoruhodné, že u dvou mužů – jednovaječných dvojčat – se synestezie projevila jen u jednoho z nich. V tomto případě však mohlo jít o mylnou představu o jejich jednovaječnosti, bývá prý tomu tak v 90 % případů.

Letošní ceny Rhône-Poulenc za vědecké knihy

Už sedmým laureátem této ceny se stal John Emsley z Imperial College v Londýně za přehled chemických látek The Consumer’s Good Chemical Guide.

Cenu mladých získal knižní výtvarník Jay Young za práci The Most Amazing Pop-Up Science Book využívající papírové modely např. periskopu, kompasu nebo Edisonova záznamu historické věty May had a little lamb...

Podaří se člověku vyhubit latimerii – živoucí zkamenělinu?

Jediné místo na Zemi, o kterém víme, že tam tyto lalokoploutvé ryby žijí, je u Komorských ostrovů při východním pobřeží Afriky.

Němečtí vědci tu život těchto vzácných ryb systematicky studují pomocí ponorky už od r. 1987. A teď začali bít na poplach: od r. 1989 do loňského prosince se populace latimerií snížila na třetinu. Přitom tyto ryby zůstávají věrny svému domovu, neodplavaly pryč. Zoologové už některé jedince osobně dobře znali – a najednou po nich není ani stopy. A co je ještě horší – nevyskytují se tu žádná nová mláďata.

Viníkem jsou patrně místní obyvatelé. Evropští vědci se vzácné svědky minulosti snaží chránit už několik let, např. darovali místním rybářům motorové čluny, aby mohli lovit ve větší vzdálenosti. Úlovek se jim skutečně zvýšil čtyřnásobně, ale nyní lodě dosluhují, domorodci se vrátili ke svým kanoím a opět loví v místech výskytu latimerií. A především lákají peníze, za jednu rybu dostávají na černém trhu tolik, kolik si nevydělají za několik let. A navíc ryba poskytuje místním lidem tradiční prostředek proti průjmu.

Světová banka měla teď v květnu věnovat jeden milion liber na zlepšení životní situace domomrodců. Do moře mají být rovněž spuštěny kamery, které by turistům ukazovaly intimní život ryb v podmořských jeskyních, kde se latimerie skrývají. Atrakce by mohla být dalším zdroj peněz a v zájmu samotných místních rybářů by bylo, aby latimerie chránili.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...