mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Anatolie coby archeologická krajina

Most mezi Asií a Evropou
 |  5. 7. 2000
 |  Vesmír 79, 397, 2000/7

Podle současných teorií má archeologická krajina kumulativní charakter, neboť uchovává vlastnosti minulých sídelních systémů lidských společností. Už z pohledu na mapu je zřejmé, že Anatolie, tvořící suchozemský most mezi Asií a Evropou, hrála podstatnou roli v dějinách osídlení, lidských migrací i šíření technologických inovací. Strategický význam tohoto území je důležitý zejména tehdy, zkoumáme-li středoevropské sídelní procesy ve vztahu k Přednímu východu (Vesmír 76, 563, 1997/10).

U lovců a sběračů jsou strategie využívání krajiny (včetně jejího dlouhodobého opouštění) podstatně rozmanitější než u zemědělských populací. Je to podmíněno souborem faktorů, které během pleistocénu 1) a staršího holocénu 2) průběžně kolísaly: teplota a vlhkost, vegetační kryt, složení fauny, dostupnost nerostných surovin, demografická a sociální struktura lidské populace, její sídelní, potravní a sociální adaptace. Postavíme-li dějiny osídlení Anatolie do souvislosti s výkyvy pleistocenního klimatu, bude hustota loveckých lokalit dynamická a přerušovaná role tohoto území bude kolísat od spojujícího mostu až k horské bariéře.

Většinu anatolského území pokrývají hory a náhorní plošiny, které byly během nejchladnějších úseků glaciálu 3) pro přežití člověka nevhodné. Anatolie poskytuje zdroje kamenných surovin (rohovce, radiolarit, obsidián a další, viz Vesmír 52, 176, 1973), ale jejich transport na větší vzdálenosti (například atraktivního obsidiánu) začíná až na sklonku paleolitu. 4) Většina loveckých lokalit leží spíše v nižších polohách podél pobřeží nebo při horních tocích mezopotamských řek, zatímco sídliště v hornatém vnitrozemí jsou vysloveně ojedinělá a jejich kumulace mohou být ovlivněny blízkostí velkých center (například okolí Ankary). Je tu i rozsáhlý kras a jeskyně, avšak vzhledem k erozi nebo lidské činnosti ve starověku často chybějí původní pleistocenní výplně v jeskyních. Tím větší význam má několik jeskyní, jejichž výplně zachovaly komplexní klimatický a archeologický záznam některých úseků pleistocénu. Nejstarší, staropaleolitické osídlení doložily výzkumy v jeskyni Yarimburgaz v evropské části Turecka. V současné době jsou systematicky zkoumány jeskyně Karain a Öküzini u Antalye a otevírá se výzkum jeskyně Üčagizli v oblasti Hataye.

Nejhustší a poměrně plynulé osídlení anatolského území spadá do období středního paleolitu a pozdního paleolitu (epipaleolitu), kdy suchozemský most propojil mozaiku sídlišť a kultur v Evropě, na Předním východě a v severní Africe. Anatolské lokality, především jeskyně (Karain, Öküzini a další), představují technikou i stylem nalezených artefaktů specifickou lokální variantu, tedy svébytnou část mozaiky těchto velkých komplexů. V podstatě je sídelní dynamika v anatolských jeskyních se svými dvěma vyvrcholeními oddělenými dočasným přerušením (sídelním hiátem) srovnatelná s ostatními středomořskými oblastmi. Také na Moravě, pokud bychom vzali v úvahu pouze jeskyně a odhlédli od našich velkých otevřených sídlišť, bychom dospěli k témuž obrazu, s vrcholy ve středním paleolitu a na konci paleolitu (u nás magdalénienu 5) ). Na druhé straně existují období, kdy hory Anatolie a Balkánu vytvářely spíše bariéry než mosty. Už pro starý paleolit to odráží mapa rozšíření acheuléenu, 6) jehož hustota prudce klesá od mezopotamských řek směrem k západu, přičemž ani na Balkáně nenavazuje žádné odpovídající osídlení. Později, už během mladého paleolitu, je prázdnota anatolského prostoru ještě výraznější, neboť klasické kultury tohoto období (aurignacien 7) ) tam lze prokázat jen stěží. Nejspíše to bude možné v nejjižnějším cípu dnešního Turecka, tedy v Hatayi, která však geograficky náleží spíše Sýrii. Je to mimořádně slibná oblast, připomínající spíše centrální jeskynní lokality Předního východu. Bohužel celé defilé jeskyní (Merdivenli, Tikali, Kanal) leží v těsné blízkosti starověké Seleucie, přístavu města Antiochie, a byly proto už ve starověku poškozeny stavbami, lámáním kamene a pohřbíváním. Perspektivnější budou nejnovější sondáže v nepoškozené jeskyni Üčagizli. Nalezené kamenné artefakty odpovídají dvěma obdobím mladého paleolitu. Nejprve přechodným, levallois-leptolitickým industriím, které okolo roku 40 000 známe jak ze Sahary a Předního východu (Boker Tachtit), tak z Balkánu a střední Evropy (jeskyně Temnata, Stránská skála aj.). V plném mladém paleolitu, asi před 30 000 lety, je tu doložena další kultura, obdobná tzv. ahmarienu z Předního východu. Zdá se tedy, že území Hataye může představovat článek sídelního řetězu spojujícího Přední východ s Evropou, a to v době, kdy na této trase tušíme první migrace lidských společností moderního typu.

Jen výjimečně se v Anatolii objeví také rytiny v jeskyních a skalních převisech, například v jeskyni Keciler (Palanli) u Adhiyamanu, avšak podle stylu nebudou příliš staré (nejvýše epipaleolitické).

Výzkum epipaleolitu Anatolie je předpokladem k porozumění následným prudkým změnám, tedy vzniku tzv. předkeramického neolitu s novými technologiemi, impresivní architekturou (pravoúhlé domy), s uměním (velké kamenné skulptury a stély) a pohřebními rituály. Přitom obyvatelé předkeramických sídlišť se i nadále do značné části živili lovem. Velké výzkumy předkeramických sídlišť probíhají v Nevali Čori, Göbekli, Čayönü a Ašikli. Časný zemědělský neolit 8) Anatolie představuje zvláštní případ meziregionálních vztahů, kdy vzrostl ekonomický, technologický, kulturní i demografický potenciál oblasti a nové poznatky i populace se všemi směry šířily do sousedství. A tuto centrální roli si Anatolie udržela i později ve starověku, jak to vyjádřil tradiční archeologický slogan Ex oriente lux, tj. Z Východu (přichází) světlo. 9)

Obrázky

Poznámky

1) pleistocén 1,80,01 milionu let před současností,
2) holocén 10 000 let až současnost,
3) glaciál zalednění v pleistocénu,
4) paleolit 3 miliony 10 000 let,
5) magdalénien 18 00012 000 let,
6) acheuléen 1,80,1 milionu let,
7) aurignacien 38 00025 000 let,
8) neolit 10 000 až 5000 před současností. Uvedená data nejsou kalibrována..
9) Tento výzkum podpořil Americký ústav v Turecku a Mellonova nadace.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorovi

Jiří A. Svoboda

Prof. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., (*1953) vystudoval archeologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Je profesorem antropologie na Masarykově univerzitě v Brně a současně vedoucí specializovaného pracoviště Archeologického ústavu AV ČR Brno, v. v. i., v Dolních Věstonicích.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...