Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 4

Přiznám se, že jsem z nedostatku místa posledně trochu podváděl: „nechat jazyk kočkám“ nepřevádí úplně přesně francouzský ustálený obrat; ten jsem ještě v jeho vlastním jazyce parafrázoval, zcizil, a tím i významově posunul. Ve skutečnosti říkají Francouzi „donner sa langue au chat“ („dát svůj jazyk kočce“), když nedokáží vyřešit nějaké zadání a „dají se poddat“; parafrází („laisser [ma] langue aux chats“) se smysl logicky ústrojně rozšiřuje na všechny obdobné situace: „vzdávat další úsilí“; a konečně oživením a přenesením významu slova „jazyk“ (v původním úsloví, které se uplatňuje svým úhrnným významem a hlavně v komunikaci s dětmi, se slovem jazyk míní zřejmě ten opravdový z úst, který se z bezradnosti dává pomyslné kočce sežrat) vzniká konečný převod: „nechat jazyk jeho osudu“. K tomuto významu lze ovšem snadno dospět i přímo z nabízené metafory – vlastně jen proto se dá obraz také v češtině použít, jeho smysl je tu dokonce posílen českým obratem „pro kočku“, který ve francouzštině obdobu nemá.

Plyne z toho, že oklika přes francouzštinu ani nebyla nutná, ale protože námětem mých úvah je jazyk, onen základní trop jako by díky ní (oklice) získával jakousi hlubší dimenzi, zásadnější rétorickou účinnost, protože rozbor z předchozího odstavce je v samém svém úkonu opakem významu, který je rozebírán: neponechává jazyk jeho osudu. Ze své vnitřní souvislosti je pak metafora – která jde na můj vrub – přetažena do své druhé části: necháme-li svůj jazyk jeho osudu, neblaze tím ovlivníme i svůj osud, totiž „vydáme vlkům“ cesty, kterými se ubírá naše bytí – protože (sylogismus uzavřen:) náš osud prochází naším jazykem.

Odpovědnost k jazyku je základní perspektivou mého uvažování: tvrdím jen tolik, že spočívá na každém člověku, a na jazykovědcích tím víc, protože jim přísluší jazyk poznávat, a poznání zavazuje. Jen v posledním bodě tkví jádro sporu. Řekl jsem už, že metody ani vědecké výsledky lingvistiky nechci zpochybňovat; mé pochybnosti a výhrady se týkají jenom normativní implikace, neboli toho, jak konkrétně stanovit odpovědnost a závazek. Nemíním se pouštět do polemik „od podlahy“, ve všem všudy – tím spíš, že nevidím věci příliš jednoduše a v řadě ohledů sdílím stanovisko umírněně liberální (nelze jazykovědcům bránit v nařizování a zároveň žádat, aby rozhodovali). V Pražském lingvistickém kroužku jsem před jistým časem vedl – literát s učenci – debatu plnou vzájemného nepochopení, možná je teď příležitost podstatu toho nepochopení důkladněji promyslet.

Výzkum v terénu je nezbytně nutný, a jistě existují také pracoviště, kde se jazykové jevy naopak teoreticky modelují; Ústav pro jazyk český plní řadu smysluplných úkolů, a jeho internetovou stránku (www.ujc.cas.cz) lze jen doporučit; možná je právě to jeden z nových způsobů, jak podporovat obecnou jazykovou motivaci. Za krátkozraké a nepřijatelné pokládám úzce pozorovatelské stanovisko (vedoucí k systematickému přeceňování úzu jako normativního kritéria, ba jako noremního zdroje), které Ústav zaujímá a dál a dál potvrzuje: naposledy ústy svého ředitele v České televizi 4. dubna t. r.

„Jsme ústav, který dělá vědu. Děláme vědecký výzkum toho reálného jazyka,“ říká tu doc. Oliva reálným jazykem, a nadmíru prostě ujasňuje, co tím rozumí: tak jako zoologové pozorují zvířátka, geologové horniny atd., „my se díváme, co dělá jazyk, a pak se snažíme to popsat. Primárně tady nejsme od toho, abychom lidem dávali «dobré rady», jak mají mluvit, náš primární úkol je zabývat se vědeckým studiem jazyka.“ Ve všech úvahách, které dosud vyšly na těchto stránkách, jsem se snažil vysvětlit – způsobem, který mi chvílemi připadal až příliš důkladný –, proč takový omezený přístup neobstojí. Jeden z prvních poznatků, které lze o jazyce vědecky učinit, je totiž právě to, že jazyk není předmět poznání stejného druhu jako háďátko octové, sopečná vyvřelina nebo povětrnostní jev. (A dokonce ani povětrnostní jevy nepoznáváme jen proto, abychom je popsali.)

Mezi přírodovědou a jazykovědou je zcela zásadní rozdíl. Už jen to, že jazyk není možné zkoumat zvenčí, že z něho nemůžeme úplně vystoupit a pohlížet na něj shůry jako na vypreparovanou žábu, má dalekosáhlé důsledky, a nedbat jich může vést k důsledkům ještě závažnějším. Své poznatky o jazyce jsme „odsouzeni“ činit zase jen v jazyce, takže kvalita jazyka ovlivňuje kvalitu poznatků – mj. třeba v hypotetické situaci, kdy by zkoumaný pan Kdekdo ovládal jazyk lépe než zkoumající pan profesor doktor inženýr architekt. Je zcela proti smyslu vědy dělat z ní klapky na oči; nad jistým způsobem neporozumění (nedat si slova dohromady) se zvlášť u jazykovědce člověk musí podivit – ať už jde o neporozumění neúmyslné, nebo úmyslné (nevím, co se v tomto případě počítá víc). Rád bych doložil to, co mám teď na mysli, na skvělém příkladu jazyka indiánského kmene Yamanů, o kterém psal Ivan M. Havel ve svém úvodníku k 3. číslu letošního Vesmíru. Chci ukázat, že jazykovědec, který najde v nějakém textu výraz „představa o tom, co je řádné, správné, žádoucí“ a na základě toho usuzuje na zcela nespornou pomýlenost vysloveného názoru, zakládá svůj úsudek na implicitním předpokladu, že čeština je něco na způsob onoho indiánského jazyka, ba že jeho princip ještě vylepšila a blíží se k ještě dokonalejšímu jazyku neexistujícího indiánského kmene Yamahů.

Zatím však musím žádat o čtenářovu trpělivost starobylým obratem: pokračování příště – řečeno postčesky: to be continued (rusky to kupodivu neznám, ale možná bych dal dohromady: na věčné časy).