mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

O strukturách

 |  5. 6. 2003
 |  Vesmír 82, 303, 2003/6

Na této stránce je obrázek magické mřížky. Proč magické? Podívejte se dobře: na průsečících vodorovných a svislých čar jsou bílé kroužky – a v některých z nich se objevují, zdá se, občas ještě malé černé tečky. Jsou tam, anebo nejsou? Spíš nejsou, řeknete, jinak by se přece daly spočítat. Přesto je tam vidím a vy asi také.

Dnes bych rád uvažoval o strukturách, ale jen v užším slova smyslu – totiž o těch strukturách, které přímo vidíme – a nebudu se ohlížet na to všechno, co už kdy bylo o strukturách, strukturovanosti a strukturalizmu napsáno. 1) Máme oči a kam se podíváme, vidíme věci, které mají nějakou zřetelnou strukturu. Všimněme si: uvidět věc (kabát, obraz, kamennou zeď) jako celek je něco jiného než všímat si struktury té věci (tkaniva, tahů štětce, skladby kamenů). Věc má člověk před sebou, strukturu si musí očima nejprve ohmatat.

Ve většině jednodušších případů lze pojem struktury vymezit jako konfiguraci nějakých prvků a jejich vzájemných, nejčastěji pozičních vztahů. Protože se chci omezit na přirozené, lidské, a to především vizuální struktury, mám na mysli prvky a vztahy, k nimž je v danou chvíli upřena pozornost diváka. Čím víc dává přednost vztahům mezi prvky před prvky samotnými, tím je situace zajímavější.

Zdalipak jsou struktury v nějakém smyslu „objektivní“, nezávislé na tom, kdo a jak se dívá? Anebo jsou to až produkty našeho vnímání a naší mysli?

Přihlédneme-li ke způsobu jevení struktur, pak můžeme v magické mřížce na našem obrázku rozlišit vlastně dvě překrývající se struktury: je tu jednak pevná a trvalá struktura čtvercového rastru, jednak výrazně subjektivní a pomíjivá struktura oněch tajemných teček. Všichni ji sice vidí, jen každý jinak a také jinak v každém okamžiku – pokud lze vůbec říci, že nějak. 2) Takže divák si musí onu pomíjivou strukturu průběžně a opakovaně zjednávat.

O tom, že si člověk zjednává svět, jsem zde již psal vícekrát. 3) Jestliže se nám jednou spíše zdá, že struktury či strukturovanosti neodlučně patří k věcem, a jindy zase, že je čistě na divákovi, jak je do věcí vloží sám (ať už ze své vůle, anebo samovolně jako důsledek neuvědoměných kognitivních dějů), pak zjednávání, jakési produktivní sjednocení či souhra obojího je třetí možností jak se na to dívat. Tečky v našem obrázku by nebyly, kdyby nebyl obrázek, ale stejně tak by nebyly, kdyby nebyl divák. Ontologové nechť debatují, zda to tak není se vším.

Další věc: Vezměte si lupu, a tajemné tečky zmizí. Tvořily strukturu nejen pomíjivou, ale i vztaženou k omezenému rozsahu měřítek zvětšení. To ji ovšem necharakterizuje, platí to přece o každé spatřitelné struktuře, nejsme bystrozrací. I ten pevný čtvercový rastr se při větším zvětšení rozplyne, nahradí ho (jde-li o tištěný obrázek jako zde) mozaika zobrazovacích elementů dané tiskařské techniky a při ještě větším zvětšení nejspíše změť částeček barviva a papíru. Je to banalita, ale uvědomíme-li si, že jak ta mozaika, tak i ta změť jsou rovněž struktury, vede nás to k novému pojetí strukturovanosti jako hierarchie více úrovní, z nichž každá je svébytnou strukturou. Struktury na různých úrovních se mohou navíc těšit mnoha pozoruhodným vzájemným souvislostem, mohou například tvořit soběpodobnou strukturu fraktálu.

Viděl jsem v časopise obrázek lidské tváře sestavený jako mozaika z malých čtverečků, kde každý čtvereček byl sám obrázkem. Tak lze, podobně jako u fraktálů, pokračovat do nekonečna, pokud si takové nekonečno dovedeme vymyslet.

Vše, co bylo dosud řečeno, by mělo platit i pro struktury v prostoru. Ne tak docela. Vzali jsme si za téma ty struktury, které jsou přímo viditelné (byť třeba jen pod mikroskopem), což ovšem platí spíše pro plošné struktury. Jak je to pak se strukturami, které vyplňují nějaký prostor? Ty si mnohdy lze nanejvýš domýšlet z jejich plošných průmětů. Ani to však nemusí stačit: Představte si klubko nití, kouli zmačkaného papíru, mycí houbu. Nejsou to divné předměty? Rádi bychom mluvili o jejich struktuře, u každého zřejmě jiného typu, ale už není jasné ani to, co máme považovat za prvky jejich struktury, ani to, co za jejich vztahy. A vidět do těchto předmětů nemůžeme, poznat jejich nitro znamená je zničit.

Přesto lze mluvit o strukturách, které i v prostoru lze vnímat přímo. Budou to takové struktury, do nichž divák může sám vstoupit a prohlížet si je i zevnitř. V jistém smyslu se sám pak stává jejich součástí, ale to už by bylo jiné téma.

Poznámky

1) Úvaha je založena na přednášce a chystaném obšírnějším textu „Zjednávání struktur“ (spolu s M. Mitášovou) pro sympozium „Svět jako struktura – struktura jako obraz“, Galerie Klatovy / Klenová, duben 2003.
2) Fyziologická podstata vzniku iluze teček není zde relevantní. Ani mi není jasné, jak by se existence této iluze experimentálně ověřovala.
3) Viz Vesmír č. 7, 1999. Zmínka byla i v minulém čísle.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...