Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Zničení Jericha, Sodomy a Gomory

Anatomie konce: geologické a klimatické pozadí události
 |  5. 5. 2002
 |  Vesmír 81, 275, 2002/5

Motto: "Nesnáším citáty."

R. W. Emerson

Jedním z velkých témat historie 19. století byly – zvláště u těch historiků, kteří pocházeli z koloniálních velmocí té doby – úvahy o vzestupu a pádu Římské říše. Byla velká, multikulturní, technicky a vojensky zdatná a teoreticky mohla expandovat až ke skutečné světovládě. Proč v pátém století zanikla? Rozložilo ji křesťanství? Vyhubila a oslabila se vládnoucí třída ve vzájemných bojích? Nestačila ekonomická produkce na udržování vojenské ochrany předlouhé hranice impéria? Zlenivěli Římané, či ztratili jejich otroci v bezperspektivním světě chuť vynalézat a mít děti? Rozbili ji barbaři, nebo vyhnila zevnitř? Tyto otázky se bedlivě zvažovaly. Není těžké vycítit v jejich pozadí obavy o osud některého z koloniálních impérií. Politika i vzdělání šly ve stopách Římské říše – vlády sídlily v klasicistních budovách postavených podle antických vzorů, právníci se učili římské právo, filozofové a literáti měli klasické vzdělání. Jdeme stejnou cestou – neskončíme jako oni?

Víme už, že impéria se vždycky rozpadají, protože jsou nehomogenní, mají různé zájmy a různé podmínky k životu. To, co přežívá, jsou státy či oblasti spjaté nějakou přirozenou společnou ideou a víceméně akceptovatelnou formou vlády. Dnes se ptáme jinak: Mají i tyto sociálně stabilní oblasti šanci důstojně přežít klimatické oscilace a změny přírodního prostředí? Stále více odborníků se věnuje výzkumu „konce civilizací“. Jednou z velmi dobře prozkoumaných, téměř modelových oblastí je území ležící podél pánve Mrtvého moře, kde kdysi stávala proslavená města – Jericho, Sodoma a Gomora.

Dramatická krajina

Z archeologických výzkumů známe pouze Jericho. Sodoma a Gomora ležely v téže oblasti při jižním cípu Mrtvého moře (viz Vesmír 80, 266, 2001/5), ale je obtížné je přiřadit některému z pěti známých měst bronzové doby. V místě biblické katastrofy vzbuzují bázeň už samotné rysy zemského povrchu. Zvrásněné vrstvy solí, které místy vytvářejí pilíře. Mladá tektonika, projevující se ostrými svahy a zemětřesnými liniemi. Opuštěné pláže vyschlých jezer, ležící vysoko nad současnou úrovní Mrtvého moře. Jen šťastnou náhodou nedošlo v roce 1957 na zlomu Amazyahu při vrtání studny k výbuchu zemního plynu, který se uvolnil z ložiska bitumenů. Z jiných oblastí světa víme, že k podobnému výbuchu může dojít následkem zemětřesení.

Ve 20. století zde byla zaznamenána řada zemětřesení o velikosti 4,0–6,9 stupně Richterovy stupnice (obrázek). Porušení půd však ukazuje i na nepřetržitou řadu dřívějších otřesů. Ke zničení města postaveného z nepálených cihel, dřeva a kamene je však nutné skutečně velké zemětřesení o velikosti nejméně 7,0 Richterovy stupnice – a takové se zde pravděpodobně může vyskytnout jen jednou za několik tisíc let. Tomu odpovídá i biblický popis. V místech, kde se země třese každých několik let, může být důkazem Hospodinova hněvu jen skutečně velká událost.

Izraelští seizmologové upozorňují na jednu důležitou okolnost, kterou můžeme dobře demonstrovat na zemětřesení v Mexico City v roce 1985. Epicentrum leželo poměrně daleko (350 km) od města, ale zvláštní geologické podmínky (podobné oblasti Mrtvého moře) zmnohonásobily jeho účinky. Jak Mexico City, tak Mrtvé moře představují jezerní pánev budovanou středně pevnými, místy zvodnělými sedimenty, které spočívají na pevnějším podloží okolních hor. Představte si celou situaci jako misku s pudinkem. Když do ní několikrát správně strčíte, její vnitřek se rozechvěje. Podobně byla v Mexiku vibrační perioda sedimentární výplně 1–3 vteřiny. Okraje pánve byly postiženy 50–20krát menší energií než její střed.

Z hlediska vývoje civilizací Předního východu hrají největší roli srážky. Oblast leží – stejně jako Sahara – v tom citlivém pásmu, kde se během několika staletí může močál změnit v poušť. Nelze na tomto místě jít do detailů, ale výmluvně působí seznam dvaceti kultur této oblasti – od pozdního paleolitu po tureckou říši. Z těchto dvaceti civilizací je jich dvanáct spjato s vlhkými klimatickými fázemi. To se však týká rozvoje civilizací. Konce jsou méně průkazné – nájezdníci, nový stupeň organizace společnosti a nejspíš i klimatické změny. Pro porozumění etnickým migracím, například příchodu prvních zemědělců do Evropy, je nutné se zaměřit na rozdíly v klimatickém chodu různých částí propojeného pravěkého světa. Tak třeba konec doby ledové byl ve střední Evropě suchý, ale Přední východ tehdy naopak prožíval jednu z nejvlhčích fází. To je možná hlavní důvod, proč právě zde leží jedna z hlavních kolébek zemědělství.

V Evropě často hovoříme o období přibližně středního holocénu jako o klimatickém optimu, kdy srážky byly téměř dvojnásobné, než jsou dnes, a průměrné teploty o 1– 2 °C vyšší. Toto schéma však v Palestině neplatí. „Klimatické optimum“ je zde výrazně suchým obdobím. Co jiného zbývalo kočovným zemědělcům, když se jim pole měnila v poušť, než jít za vláhou do Evropy?

Jericho

Jericho vytváří nápadný pahorek – tel – o rozměrech 150 × 550 m, ploše 8 ha a výšce 20 m. Větší část mocnosti pahorku je tvořena antropogenními sedimenty, které zde byly navršeny ještě před koncem bronzové doby jednak k opevnění, jednak jako odpadky (obrázek). Na jihovýchodní straně města leží Elizeův pramen, díky němuž bylo místo opakovaně osídleno (2. Královská 2,19–22). Má dobrou čistou vodou s obsahem chloru jen 0,003 %.

První obyvatelé Jericha byli mezolitičtí lovci a sběrači, kteří zanechali své pazourkové nástroje poblíž tehdejších močálů. Hlavní rozkvět klademe překvapivě do předkeramického neolitu, kdy město zaujímalo podstatně větší plochu než v době bronzové. Jeho neolitická historie se skládá z několika fází silně ovlivněných hydrologickým režimem. V některých obdobích stoupla hladina vody tak dalece, že sídlo bylo načas opuštěno. Další velký rozkvět města nastal až v bronzové době, kdy pozorujeme hned několik etap stavby opevnění. Jedno z velkých opevnění bylo budováno asi před asi 4400 lety narychlo a současně nejen v několika dalších městech, např. v Numeiře a Beth Yerah, ale i v okolních krajinách.

Archeologické výzkumy prokázaly, že se zdi Jericha zhroutily dokonce několikrát. Je téměř jisté, že se tak stalo následkem zemětřesení, protože na východní straně se opevnění města téměř dokonale překrývá s průběhem aktivního zlomu (obrázek). Konec Jericha byl několikanásobný:

  • Ve staré době bronzové byly hradby zničeny zemětřesením nejméně dvakrát. Důležité zhroucení se odehrávalo kolem roku 2400 před Kristem, tedy ve stejné době, kdy měly padnout Sodoma a Gomora. Město bylo poté spáleno, což dobře odpovídá biblickému líčení.
  • Ve střední době bronzové bylo Jericho zničeno okolo roku 1600 před Kristem nájezdy Egypťanů poté, co se Egypt vzpamatoval z krize a změn způsobených odchodem semitských Hyksósů z Egypta. Rovněž bylo vypáleno. Dalších 150 let bylo město neosídleno.
  • V mladé době bronzové bylo město zničeno koncem 14. stol. před Kristem, v době vlády Ramsese II. Invaze mohla být vedena uprchlými otroky z Egypta a stát se základem biblického líčení. Rekonstrukce události je téměř nemožná, protože opevnění té doby bylo buď zničeno silnicí, nebo odneseno dešti během vlhké periody na přechodu do železné doby.
  • V pozdní době bronzové bylo město zničeno mořskými národy kolem roku 1191 před Kristem.

V polopouštních oblastech neustále pozorujeme tlak nomádů na vodní zdroje a pastviny. Zemětřesení nebo jiná přírodní či sociální pohroma, která oslabí obránce, může být hned využita k invazi. Velmi instruktivní je průběh velkého zemětřesení v Judeji v osmém roku vlády krále Heroda (31 před Kristem). Okamžitě po katastrofě sebral Herodes vojsko a táhl na pomoc Jerichu, protože pouštní nomádi již zahájili invazi. Domnívali se, že oslabená Judea bude snadnou kořistí. Rychlá Herodova akce založená na dřívějších zkušenostech odvrátila pohromu.

Nevíme, které z několika zániků města se kryje s biblickým líčením. Obvykle se o invazi Izraelců uvažuje v několika vlnách, z nichž největší probíhala ve 13. století před Kristem, ale Starý zákon se může opírat i o některou ze starších válek. Pád jerišských hradeb byl téměř určitě způsoben zemětřesením, které díky tektonickým pohybům mohlo způsobit i změnu toku Jordánu, a tedy jeho snadný přechod. Invazi Izraelců si současná archeologie nepředstavuje jako jednu masivní vojenskou kampaň, ale jako postupný, dlouhotrvající příchod „izraelského“ živlu na Přední východ, kde ve víceméně skryté formě existoval celá staletí. Teprve po pádu Kréty (1250 př. Kr.) byla otřesena křehká politická rovnováha středozemní oblasti, klimatické změny urychlily etnické migrace a invazi mořských národů. Místní vůdci, jako byl Jozue (Jozue 7,7–8), položili základy nových království.

Sodoma a Gomora

V případě Sodomy a Gomory se – na rozdíl od Jericha – nemůžeme opřít o konkrétní lokalitu, ale známe vývoj celého mikroregionu ležícího na jih od Mrtvého moře. Pokles hladiny Mrtvého moře ve 20. století odkryl sice zasolené, ale jinak úrodné půdy plochých výplavových kuželů dřívějších řek. Jsou dnes obdělávány, a přestože mohou být zavlažovány jen brakickou vodou, poskytují solidní výnosy. Tyto půdy byly pravděpodobně základem nejisté prosperity „měst na pláni“, ohrožované jak suchem, tak možností zaplavení Mrtvým mořem.

Dvě skutečně velká zemětřesení schopná „podvrátit“ město postavené z nepálených cihel se v dané oblasti odehrávala v rozmezí asi padesáti let kolem roku 2400 před Kristem, jak svědčí výkopy na lokalitách Numeira a Bab edh-Dhr’a. Zříceniny masivních věží a jiných budov, pod kterými byly odkryty lidské pozůstatky, jednoznačně ukazují na seizmickou katastrofu, která byla (podobně jako v Jerichu) doprovázena požáry. Některá místa žila i po katastrofě, ale jiná byla opuštěna. Zemětřesením končí v místní chronologii stará bronzová doba (evropská stará doba bronzová začíná až v 19. století před Kristem). Následoval pak výrazný 300letý suchý výkyv, který se náhle změnil v 700leté vlhké období nového klimatického blahobytu. Ten byl doprovázen náhlou a nečekanou urbanizací. Nomádské stany rozptýlených etnik byly snad během několika desetiletí nahrazeny novou, městskou civilizací.

Konec staré doby bronzové představuje na Předním východě jeden z největších civilizačních mezníků: přechod Prvního a Druhého království v Egyptě, přerod Sumerské říše v Akkadskou, změny v Libanonu, Sýrii a na dalších místech. Příčiny tohoto civilizačního přerodu neznáme. Většina badatelů se přiklání ke stanovisku, že zásadní proměna souvisí spíš s demografickým růstem, další centralizací lokálních vlád, inovací zemědělské produkce, a tedy novou sociální organizací.

Suchá a vlhká období měla na místní obyvatele podstatně větší dopad než velké zemětřesení. Proč Starý zákon místo toho nehovoří o těchto sociálně důležitějších problémech? Vysvětlení je hned několik: Sleduje víc Boží než lidské děje, sucho a vlhko mohlo patřit ke každodenní zkušenosti místních lidí. Velká katastrofa lépe přetrvá v kolektivní paměti. Anebo úplně prostě – i dnešní noviny věnují víc stránek zemětřesení, které postihne několik tisíc lidí, než suchu, které v Sahelu vyhladoví miliony.

Z dalších dvou přírodovědných pozorování uváděných v Bibli je jedno možné potvrdit bezezbytku a druhé označit za možné či pravděpodobné (viz rámeček). Svrchněkřídové slíny obsahují až 35 % organických látek a místy i asfaltové konkrece. Těžké naftové uhlovodíky se těžily již v pravěku. Některé z nich se v Egyptě využívaly k munifikaci. Josef Flavius v „Židovské válce“ nazývá Mrtvé moře opakovaně „asfaltovým jezerem“. Kry asfaltu se dodnes ze dna Mrtvého moře uvolňují a plují po hladině.

Biblická „síra a oheň“ padající na Sodomu může představovat výbuch plynných uhlovodíků uvolněných při ničivém zemětřesení, ale také může jít o páru z horkých pramenů. Hebrejské slovo „kittor“, překládané jako „sloup dýmu či ohně“, je snad možné přeložit i jako sloup páry. Nic podivného v zemětřesné oblasti.

My a oni

Často pochybuji o tom, zda nám studium velkých katastrof minulosti může něco říct k dnešku. Málokterá katastrofa je přímočaře jednoduchá. Téměř vždy jde o ne dost dobře určitelnou kombinaci přírodních a sociálních faktorů, které se protínají v nějakém jedinečném bodě. Jako společnost jsme určitě „jinde“ než ve středověku nebo v době bronzové. Jako příroda začínáme být rovněž „jinde“, než jsme byli po celý holocén. A jak nová je kombinace inovované společnosti a modernizované přírody! Jak nečekaně zajímavé katastrofy nás mohou čekat? Na ty mohou být všechny precedenty krátké. Ale přesto tu je určité poučení z krizového vývoje – na určitých územích se může opakovat určitý druh krizí, je však obtížné přenést „sodomskou“ či nějakou jinou geograficky a časově vzdálenou zkušenost na české poměry. Půjdeme však i v globalizované společnosti svým vlastním středoevropským způsobem ke krizím nám vlastním?

Další poznatek je možná pro příští roky zásadnější. To, co způsobuje klimatické pády civilizací a velké migrace, není zvýšení teploty, ale sucho. Současná klimatická pozorování ukazují na malé, ale významné vysoušení stepní oblasti bývalého Sovětského svazu – environmentální uprchlíky bych čekal nejspíš z Kazachstánu či Kirgizstánu. Rovněž všechny modely ukazují na změny distribuce srážek ve středozemní oblasti. Změny mohou, jako již tolikrát v životě Evropy, přijít právě odtud.

Literatura

Neeve D., Emery K. O.: The destruction of Sodom, Gomorrah and Jericho. Geological, climatological and archaeological background, Oxford University Press 1995, 175 stran, asi 250 citací. (Kniha není v elektronické evidenci žádné veřejné knihovny ČR.)

Obrázky

Citát

Starověké dějiny Židů, nakl. Svoboda, Praha 1995)

Před téměř deseti tisíci lety, někdy v 7. tisíciletí př. n. l. či o málo později, byla u mohutného pramene vody nedaleko dolního toku Jordánu vystavěna důkladně opevněná osada. Na tomto místě pak stálo po tisíciletí město Jericho. Když je přišli Izraelci vedení Jozuem dobývat, byly pod jeho hradbami a domy pozůstatky osídlení starého asi šest tisíc let; od založení Jericha do doby Jozuovy uplynulo tedy dvakrát více let než od doby Jozuovy po současnost.

BIBLE JAKO PRAMEN POZNÁNÍ PŘÍRODNÍCH PODMÍNEK


Před časem jsem četl úvahu o tom, jak se čtyři evangelia liší v některých zásadních věcných údajích. Teolog nejspíš správně dovozoval, že editoři Nového zákona si těchto rozporů museli být vědomi, ale tím, že se je nepokusili odstranit, dali jasně najevo, že v Bibli nejde o historii, nýbrž o slovo Boží. Vždy mi byly podezřelé snahy dokazovat archeologickými výkopy a přírodovědnými výzkumy, že „Bible má přece jen pravdu“. Je to dílo, které má nejméně tři roviny:

  • náboženskou (ta není předmětem tohoto článku),

  • mytologickou či hlubinně psychologickou (nechme ji vykladačům),

  • faktickou (ta je zřejmě v celém díle nejméně důležitá a nemusí vždy souviset s prvními dvěma úrovněmi).

Bible zmiňuje Jericho, Sodomu a Gomoru na těchto místech (citace jsou zkráceny):

Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. (Geneze 13,1–13)

Tito všichni tvořili spolek při dolině Sidímu, kde je nyní Solné moře… Čtyři králové stáli proti pěti. Dolina Sidím je plná asfaltových studní. Král sodomský a gomorský se do nich při útěku propadli. (Geneze 14,1–24)

V tomto úryvku je popsáno dobře známé smlouvání Abrahamovo s Hospodinem, aby nezahladil město, najde-li v něm deset spravedlivých. (Geneze 18,16–33)

My přinášíme tomuto místu zkázu… Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul…“ Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od něho z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. (Geneze 19,1–30)

Pokud velmi střízlivě shrneme přírodovědnou informaci obsaženou v těchto úryvcích, dostaneme tyto charakteristiky: vodnatá planina, zničení několika měst (pravděpodobně zemětřesením), jámy s asfaltem, déšť sirného ohně, solný pilíř, útěk směrem k Zoaru, který leží na východ na úpatí hory Moab. Geologickými výzkumy můžeme potvrdit tato fakta: území bylo v některých obdobích vlhké, na mnoha místech se nalézá asfalt, zemětřesení i solné pilíře jsou zde běžné, doprovodná vulkanická činnost se může projevit „sirným ohněm“. Zajímavé je slovo „podvrátit“, které se dá přeložit i jako „převrátit“, což lépe vyhovuje popisu zemětřesení než obecnější „zničit“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...