Prales trestá úspěšnost

Eva a Adam byli vykázáni z rajské zahrady, nikoli rajské divočiny. Historii lidstva můžeme nahlížet jako pokus o poznání a ovládnutí divoké přírody, chovající se podle vlastních zákonů bez ohledu na psychologický a materiální komfort lidstva, a její přeměnu na spořádanou, útulnou, předpověditelnou a veskrze užitečnou zahradu. Na omezených škálách času a prostoru se přeměna divočiny na zahrádku daří, takže naše životy jsou dnes méně smýkány populační dynamikou ostatních druhů živočichů a rostlin, než byly životy našich předků.

Divoká planeta

Planeta jako celek ovšem zůstává nadále divočinou – tedy neovladatelným přírodním systémem. Václavské náměstí se může zdát divočině velmi vzdáleno a je pravda, že nabídka klobás v pouličních stáncích je tam stabilní a zcela nezávislá na úrodě obilí nedalekých polí. Nicméně i tam se může projevit náš velkolepý planetární experiment, kdy do atmosféry vypouštíme skoro deset miliard tun uhlíku ročně. Bude se planeta chovat podle našich modelů a ukázněně se oteplovat předepsanou rychlostí, anebo nás překvapí, jak to má divočina ve zvyku? Už jenom široký rozptyl reakcí na emise tak jednoduché a biologicky zásadní sloučeniny, jako je kysličník uhličitý, předpovězený škálou našich modelů, nám jistoty nepřidává.

Lidstvo může jen stěží kontrolovat planetární ekosystém, když nechápe a neovládá ani dynamiku své vlastní reprodukce. S pokrokem hygieny a medicíny minulého století se růst populace v rozvojových zemích rozběhl takovým způsobem, že intelektuální kruhy celého světa očekávaly brzké přelidnění a následnou civilizační katastrofu. Tyto obavy byly důvodné a konsensus mnohem širší než v dnešní kauze globální změny klimatu. Demografická data hovořila jasně: okolo roku 1970 rostla světová populace o 2 % ročně, což znamená zdvojnásobení každých 35 let.

Pravda, populační trendy protažené mechanicky do budoucnosti mají vždy tendenci ke katastrofálním předpovědím, neboť i původně malý růst či pokles se v dalších generacích znásobuje. Pokud budeme například my, Češi, pokračovat v dnešní nedostatečné rychlosti množení, tak nás za sedm generací bude méně než milion, pokud naopak přes noc přijmeme demografické zvyky světového rekordmana Nigeru, bude nás už za pět generací přes miliardu.

V sedmdesátých letech minulého století vůbec nebylo zjevné, jak katastrofický dvouprocentní růst zastavit politicky přijatelnými metodami. Tedy s výjimkou Číny, jež roku 1979 zavedla za potlesku liberálních environmentalistů západního světa politiku jednoho dítěte. Ačkoliv už tehdy bylo zjevné, že populace bohatých zemí nerostou, nikdo netušil, jak málo potřebují lidé v rozvojových zemích zbohatnout, aby se sami rozhodli pro malé rodiny. Nikdo před čtvrt stoletím netušil, že dnešní Indie se spontánně stane demografickou analogií Československa roku 1950. Zásadní problém přelidnění planety se tak řeší nečekaně dobře zcela sám. Většina dnešních prognóz očekává populační maximum, následované poklesem, na přijatelných deseti miliardách lidí, a to ještě v tomto století. Z pohledu marťanského vědce je populační dynamika lidstva stejně spontánní a neřízená jako populační dynamika hrabošů. Tolik tedy k hranicím mezi divočinou a civilizací.