Doktor Šulc, bakterie a trocha zapomenuté slávy

Až pětina všech hmyzích druhů má ve svých tělech speciální orgány zvané bakteriomy nebo též mycetomy, tvořené zvětšenými buňkami, tzv. bakteriocyty či mycetocyty, v nichž se ukrývají symbiotické bakterie.

Zvláště častý je tento jev u hmyzu sajícího mízu nebo krev (Vesmír 90, 389, 2011/7). Různé skupiny hmyzu zpravidla domestikovaly různé „hlavní“ endosymbionty, kteří početně převažují nad ostatními, např. u merovitých jsou to bakterie rodu Carsonella, u molicovitých Portiera, u mšicovitých Buchnera, u červcovitých Tremblaya, u křískovitých Baumannia a tak dále.

Bakteriální rod Carsonella je nazván podle americké bioložky a aktivistky Rachel Carsonové, Portiera zase podle slavného francouzského zoologa Paula Portiera (1866– 1962), jednoho z prvních pionýrů výzkumu symbiózy a badatele, jenž nezávisle na Američanovi I. E. Wallinovi prosazoval bakteriální původ mitochondrií již na počátku 20. století. Bakterie rodu Buchnera se mohou pyšnit jménem vůbec největší legendy výzkumu tzv. hereditárních symbióz, německého zoologa Paula Buchnera (1886–1978), jehož kniha Tier und Pflanze in intracellular Symbiose z roku 1921 ovlivnila několik generací přírodovědců. A to ani trochu nepřeháním: dvakrát objemnější doplněné vydání z roku 1930 posloužilo jako předloha pro první anglický překlad, který vyšel v New Yorku pod názvem Endosymbiosis of animals with plant microorganisms až v roce 1965, přesto se stal okamžitě stěžejním dílem, na něž se zoologové odkazují dodnes. Rod Tremblaya je poctou italskému entomologovi Ermenegildu Tremblayovi a konečně rod Baumannia je pojmenován po americké dvojici Paulovi a Lindě Baumannových, kteří jako první použili metody PCR, klonování genů a sekvenace DNA pro charakterizaci endosymbiontů hmyzu.

Když se člověk dívá na ta jména, jedno – české – mu mezi nimi schází. Nebo přinejmenším donedávna scházelo.