Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Mohou počítače myslet?

počítač není ničím více než mechanizmem
 |  5. 4. 1994
 |  Vesmír 73, 190, 1994/4

Obdiv ke strmě narůstající výkonnosti a možnostem počítačů i určitá obdoba počítače s lidským mozkem vedou k opakovaně kladené otázce, zda a v jaké šíři činností mohou výpočetní prostředky konkurovat lidskému mozku – zda jsou počítače schopny myslet. Tato podnětná otázka nás vede k úvahám o cílech a prostředcích lidského myšlení, na jejichž základě si pak zodpovíme i otázku „myšlení počítačů“.

Naše poznávání světa (termínem svět si pro potřeby těchto úvah označujeme souhrn všeho existujícího) se v zásadě opírá o smysly, jimiž jsme vybaveni. Nemáme důvod předpokládat, že naše smysly zprostředkovávají veškerou realitu, jíž jsme obklopeni – jsou omezené jak v množství druhů, tak v citlivosti: od skutečností světa jsme odděleni neprůhlednou stěnou, ve které smysly vytvářejí štěrbinu, jíž pozorujeme ze světa jen část.

Z této nouze smyslů si pomáháme dvojím způsobem. Prvý spočívá v tom, že vytváříme technické pomůcky, které možnosti smyslů rozšiřují, druhý v tom, že využíváme svého intelektuálního vybavení k interpretaci svědectví smyslů, a zejména k rozšíření poznání za hranice jejich zorného pole.

Modelování

Pro výklad, pochopení a extenzi elementárního sdělení o světě, které nám poskytují smysly, si vytváříme více či méně důmyslné modely skutečností a jevů, s nimiž si naše mysl snáze poradí a které nám dovolí proniknout za omezení daná smysly. Na nich pak lze ověřovat a zkoumat ty stavy a děje, které nemůžeme vyvolat ve skutečném světě.

Pro takovéto modelování světa v oblasti působnosti exaktních věd je vytvořeno mnoho prostředků: matematika, geometrie, fyzikální modely, počítače, algoritmy a programovací jazyky, chemické vzorce a rovnice, a mnohé další.

V oblasti běžného lidského jazyka je základním prvkem zástupného systému slovo. Z něj pak budujeme konstrukce, které opět zastupují skutečnosti vnějšího světa a na kterých lze vlastnosti a chování světa napodobit a zkoumat. V literatuře se vytváří další hierarchická rovina zástupných prostředků: znak, metafora, podobenství.

I výtvory výtvarného umění a hudby jsou zobrazením, zastoupením, řezy či zevšeobecněním světa, naší zkušenosti s ním i našich očekávání. A rovněž slouží, ve velmi abstraktní a těžko již slovem postižitelné rovině, k rozboru, úvaze a závěrům o předmětech, skutečnostech, dějích.

Ve všech oborech intelektuální činnosti se tedy uplatňuje společný postup zobrazování uskutečňovaný různými prostředky a označovaný různými názvy. Jde o vytváření metasvěta jako prostředí, v němž pozorujeme chování světa, který zobrazuje.

Předpokladem oprávněnosti postupu modelování je, že zástupná skutečnost – model – se z hlediska jevů, které sledujeme, a podmínek, za nichž je sledujeme, chová stejně jako zobrazovaný „originál“.

Platnost modelu

Tedy každý model je platný jen pro určitý účel a při splnění určitých okolností. S postupujícím poznáním je model zjemňován tak, aby vyhovoval popisu dalších detailů „originálu“ a aby byl platný v širším pásmu podmínek. Tento postup, doveden do důsledku, nás přivádí k závěru, že pouze originální objekt je sám sobě dokonalým modelem. Zdá se, že odtud vyplývá závěr: sledujme tedy vlastnosti a chování „originálu“ a nevytvářejme model. Jenže sledovat vlastnosti a chování, to od samého počátku znamená vytvářet modely – již výpověď smyslů je modelem. Tím se uzavírá kruh naší bezmocnosti a dospíváme k závěru, že modely, jimiž poznáváme, se popisované skutečnosti mohou jen blížit, nikdy ji však v úplnosti nepopíší.

Inklinujeme k chybnému chápání modelů jako skutečnosti samé. Abstrakta (bod, přímka) nebo myšlenkové konstrukce, jako je například představa o struktuře atomu (jádro jako shluk protonů a neutronů obíhané elektrony), zaměňujeme za skutečnost. Pak například nechápeme, jak je možné, že světlo je současně vlnění a současně má korpuskulární povahu. Jde o dva různé modely. Oba vyhovují, žádný neplatí doslovně.

Jiným příkladem absolutizace modelu jsou singularity v matematických modelech. Domnívám se, že jsou výlučně vlastností (nedokonalostí, omezením) matematického popisu, zatímco v popisovaném světě se nevyskytují. Tento názor lze dokumentovat na modelu vývoje vesmíru vycházejícího ze singulárního bodu, v němž měl vesmír nulový objem, nekonečnou hmotnost a nekonečnou teplotu. Takovou extrapolaci zpětného vývoje vesmíru do singularity, v níž již matematický model právě přestává platit, nahlížím jako neoprávněnou. Imponujícím východiskem z této krize je model navržený S. W. Hawkingem, který singularitu popírá a zřetězuje vývoj před jejím časem s vývojem pozdějším.

Modelování mnoharozměrových vztahů

Součásti světa a děje v něm jsou ve vztahu vzájemných interakcí, které působí v mnoha dimenzích. Vytváření modelů světa naráží na obtížnost implicitního popisu těchto struktur. Modely jsou formalizovány jako zřetězení vzájemně navazujících předpokladů a závěrů, příčin a následků. Postihnout mnoharozměrovou strukturu skutečnosti se pro velkou spletitost nedaří. Při dodržení pravidel závazných při vědeckém modelování světa nezbývá než postupovat v určitých „řezech“. Pro vysvětlení semimetaforický příklad: při výkladu historie můžeme buď postupovat v časovém sledu událostí v nějaké oblasti, nebo popisovat události v různých místech v určitém čase.

Tento postup je svazující zejména při jazykovém vyjádření. Nabízí se proto otázka, do jaké míry předurčuje a svazuje jazyk naše myšlení a možnosti při modelování (a tedy poznávání) světa a nakolik je tato „lineární“ struktura jazyka v pozadí vytváření jiných modelovacích jazyků? U programovacích jazyků je tento vliv zřejmý. U ostatních prostředků by si odpověď vyžádala podrobné a zasvěcené úvahy.

Vedle rigidních prostředků modelování vytvářených různými vědeckými obory se vytvořila prostředí, která tuto nevýhodu neschopnosti mnoharozměrového modelování nemají (za cenu jiných nevýhod, jistě). Jsou to již výše zmíněná prostředí výtvarná a hudební. Těmito prostředky se modelují složité mnoharozměrové struktury světa způsobem, pro jehož popis, jak vyplývá z podstaty popisovaného, je slovo bezmocné.

Jak je obvyklé, skutečnost nesestává pouze z vyhraněných krajností – příroda straní spojitosti. Pracovníci zabývající se vědou vědí, že jakkoliv postup, kterým usilují o poznání, musí splňovat přesné a přísné formální požadavky, jsou v nejlepších chvílích své práce zasaženi čímsi, co bývá nazýváno intuice, čímsi, při čem se spontánně, neřízeně a “neukázněně“ propojí vzdálené si a zdánlivě nesouvisející vědomosti a vzniká poznání, tedy představa modelu skutečnosti. Zbytek práce je pak mnohdy velmi obtížná a zdlouhavá, nicméně rutinní úloha, jak disciplinovaně, lege artis agendo, odít toto intuitivní poznání do vyjadřovací struktury, která je „legalizuje“ i činí sdělitelným.

Lidské myšlení se tedy pohybuje po celé stupnici možností mezi postupem přísně logických dedukcí na straně vědeckých činností a fantazií na straně umělecké tvorby a jejího vnímání. Pro dosažení tvůrčích výsledků se nezříká žádných z těchto protikladných prostředků a bez skrupulí je kombinuje.

Jak je to tedy s myšlením počítačů?

Porovnání předchozích úvah o prostředcích, nástrojích, způsobu lidského myšlení se způsobem činnosti počítače nás vede k těmto závěrům:

  • Počítač není ničím více a ničím méně než jedním z prostředků pro modelování světa. Poskytuje vysoce univerzální, přizpůsobivé a účinné prostředí pro modelování nejrůznějších entit a vztahů mezi nimi. Těmito vlastnostmi zřejmě předčí ostatní prostředky.
  • Modely realizované na počítači jsou vytvořeny na základě přísných sekvencí příčin a následků. Jakýkoliv únik z předem zadané logiky není ničím jiným než chybou, která je živelná a musí být opravena. Počítač postrádá jakoukoliv analogii lidské intuice, jejíž úlohu v myšlení jsme se snažili výše popsat.

Docházíme tedy k závěru, že počítač není ničím více než mechanizmem sestrojeným jako prostředí pro modelování, v němž lze určité dílčí projevy myšlení pasivně simulovat. Počítač však nemyslí.

Citát

JEAN-FRANÇOIS LYOTARD: O postmodernizmu, Filozofický ústav AV ČR, Praha 1993, str. 70

...slůvko „post“ v označení „postmodernizmus“ je tu chápáno ve smyslu pouhého časového sledu, diachronické sekvence různých období, z nichž každé je samo o sobě zřetelně identifikovatelné. Toto „post“ označuje něco jako určitý obrat: nové zaměření vystřídávající zaměření předchozí.

Nuže, tato představa lineární chronologie je dokonale „moderní“. Je vlastní zároveň křesťanství, karteziánství i jakobínství: protože zahajujeme cosi úplně nového, musíme tedy posunout ručičky hodin zpátky na nulu. Samotná idea modernity úzce souvisí s principem, že je možné a nezbytné skoncovat s tradicí a zavést naprosto nový způsob života a myšlení. Dnes tušíme, že toto „skoncování“ je spíše způsobem, jak minulost zapomenout nebo potlačit, to znamená opakovat ji, než jak ji překonat... citování prvků předchozích architektur představuje v nové architektuře postup analogický způsobu, jakým podle Freudova popisu ve Výkladu snů snová práce využívá denních zbytků čerpaných z minulého života. Tato osudová nutnost opakování ..., ať už je pojímáno ironicky, cynicky či pošetile, je v každém případě zřejmá...

Je možné se ptát, zda mohou počítače myslet?


Zeptat se, jen tak, zajisté možné je a vedle bezpočtu zvídavých si tu otázku již položily, počínaje Alanem Turingem, stovky, ba tisíce filozofů, počítačových vědců, psychologů a jiných učenců. Jak je pojednou možné, že můj kolega Záworka, po poměrně krátké, srozumitelné a nenapadnutelné úvaze, dospěje tak snadno a lehce k definitivní odpovědi?

Jsou snad na přímé cestě k odpovědi skryty nějaké zákruty a odbočky, které autor přehlédl a tak si cestu nevědomky usnadnil? Napadají mě aspoň tři.

Za prvé je tu ta nepolapitelná role subjektu. Modely, o nichž kolega Záworka mluví, jsou modely skutečností a jevů vnějšího světa, kde „vnější“ znamená, že jsou popsatelné, či dokonce srozumitelné z odstupu, z pohledu diváka, tak jako popisujeme lokomotivu, mravence nebo kometu. Myšlení, rozumí se pravé myšlení, se vyznačuje tou zvláštností, že kromě vnějších projevů (toho, čeho si všimnu, když někdo vedle mě myslí, či když si myslím, že myslí) k němu patří i cosi, co prožívám zevnitř v oněch vzácných chvílích, když myslím sám. A dále, v tom, co prožívám zevnitř, je kromě toho, co dovedu analyzovat a druhému popsat, i cosi, co už je jen pro mé já.

Jde o jemný rozdíl: například řeknu-li o intuici, že se při ní „spontánně ... propojí vzdálené si a zdánlivě nesouvisející vědomosti“, mluvím o ní stále jako divák, když však řeknu (stejně jako autor – v tom si však můžeme vzájemně jen věřit), že ji vnímám jako „zasažení čímsi“, je to vnitřní prožitek účastníka, který cílevědomě modelovat možná nelze.

Čili, odpovídajíce na naši otázku, měli bychom nejprve zkoumat, zda vůbec lze modelovat i vnitřní aspekty myšlení – či zda není v rozporu s významem samotného slova „modelovat“ se takto tázat.

Za druhé: zdalipak je vůbec pravda, že u modelů na počítači „jakýkoli únik z předem zadané logiky není ničím jiným než chybou, která je živelná a musí být opravena“, jak praví autor těsně před rozsudkem? Zajisté, jestliže jsem si koupil počítač k tomu, aby mi modeloval mou finanční situaci, pak nazvu únik chybou. Avšak co když chci modelovat chaotické chování, například takové, o němž fyziologové tvrdí, že existuje v mozku? Lidé dnes na počítačích simulují nebo do nich přímo montují modely neuronových sítí, které zdaleka nejsou „vytvořeny na základě přísných sekvencí příčin a následků“. Jsem dalek se domnívat, že takové modely myslí či že jednou budou myslet (jsou tací, kteří se to domnívají), ale je jisté, že zde únik není chybou.

Za třetí mám pocit (ale nechci se do toho pouštět), že stejně snadná sekvence argumentů by nás mohla třeba přesvědčit, že letadla nelétají, lodě neplují, parfémy nevoní a počítače nepočítají – k popisovaným skutečnostem „se mohou jen blížit, nikdy je však v úplnosti nepopíší“.

Aby mi bylo rozuměno: vůbec mi nejde o to, abych zpochybnil autorův závěr (sám jsem spíše stejného než opačného názoru), ale abych poukázal na existenci ožehavostí, kterým se asi nelze v takové diskusi vyhnout. V prvním případě jde o účast subjektu, ve druhém o emergentní chování, ve třetím o to, co vůbec vlastně chceme.

Chci-li se někoho zastat, tak těch stovek a tisíců učenců, kterým se nepodařilo tak snadno odpovědět.


OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Počítače, internet

O autorovi

Jiří Záworka

Ing. Jiří Záworka, DrSc., (*1934) je vědecký pracovník Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR. Hlavním předmětem jeho činnosti je matematické a simulační modelování řízených soustav. Postupně se zabýval dynamickými vlastnostmi polarografických analyzátorů, rektifikačních kolon, odparek, rotačních cementářských pecí, a dynamikou proudění plynu v rozsáhlých potrubních sítích. V roce 1995 založil se spolupracovníky firmu SIMONE Research Group, která se zabývá matematickým a simulačním modelováním a řízením dálkové přepravy plynu.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...