Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Původ a rozšíření drog

 |  5. 4. 1995
 |  Vesmír 74, 189, 1995/4

Ottův slovník naučný (vydání z r. 1894) praví, že slovo drogy pochází z holandštiny a jde o  suroviny z říše živočišstva, rostlinstva i nerostů, které slouží za léky, nebo z nichž léčivé preparáty se vyrábějí .

Encyklopedický slovník (Odeon 1993) již však uvádí, že drogová závislost (toxikomanie) je stav psychické i tělesné závislosti na psychoaktivních látkách (drogách), které jsou užívány trvale a mají škodlivé důsledky pro jedince i pro společnost.

Krátké dějiny drog

Dějiny drog souvisely od počátku s dějinami člověka. Již v neolitické době (8 000 - 5 000 let př. n. l.) byly známy vlastnosti makové šťávy (opia), tisíciletí staré dějiny má též kokový keř (kokain) a pryskyřice obsažená v konopí (hašiš). Ještě naši dávní předkové využívali drogy nejprve jako léčivé a později jako opojné prostředky. Tak např. konopí a opium patřily k nejstarším lékům, ale teprve s industrializací ve výzkumu a objevy v 19. století začalo masové rozšiřování drog v Evropě a Severní Americe.

V té době izolovali vědci alkaloidy ze známých přírodních látek, např. morfin (1805), kofein (1820), nikotin (1828), atropin (1833), kokain (1859), efedrin (1887).

Z lékáren, drogerií a barvíren 1. poloviny 19. století se ve 2. polovině 20. století vyvinul velký farmaceutický průmysl.

Kolem r. 1855 bralo dle odhadu opium 400 milionů lidí, konopí 200 až 300 milionů lidí a koku 10 milionů lidí. Britové získávali opium a konopí z Indie, Francouzi opium z Indočíny a konopí ze Severní Ameriky, Holanďané koku z Indonésie.

Již v minulém století byla komerčně vyráběna narkotika - např. morfin od r. 1828, kokain od r. 1862 a heroin od r. 1898. Ve dvacátých letech 20. století vyráběly farmaceutické firmy léčiva s obsahem alkoholu, morfinu, kokainu, konopí a heroinu a rozšiřovaly je po světě, což na přelomu století a ve zlatých dvacátých letech vedlo ke dvěma drogovým vlnám.

Legální spotřeba drog skončila s mezinárodním jednáním o narkotikách na tzv. opiových konferencích v Šanghaji (1909), Haagu (1912) a Ženevě (1925) a díky drogovým zákonům, které z nich v jednotlivých zemích vzešly. Ilegálně je pak od začátku 20. století do světa dodávaly zločinné organizace, např. Cosa Nostra v USA nebo French Connection ve Francii.

Po druhé světové válce byly jednotnou dohodou OSN r. 1961 (Single Convention on Narcotic Drugs) zakázány všechny drogy lidem škodlivé. Další mezinárodní dohody o odstranění drog byly uzavřeny v letech 1971 a 1988.

) hašiš, marihuana, tetrahydrocannabinol

Konopí (semenec) je jedna z nejstarších kulturních rostlin lidstva. Jeho původní vlastí je zřejmě centrální Asie. Odtud se rozšířilo již dříve do Afriky a výměnným obchodem kočovných národů do Číny. Konopí je zmiňováno před téměř 5 000 lety v Knize léčiv čínského lékaře Sheng-Nunga (2 737 př. n. l.) jako droga proti zácpě, revmatizmu, malárii a dalším obtížím. Kolem roku 800 př. n. l. se objevilo v indické literatuře. V ajurvédické medicíně bylo užíváno proti mnoha nemocem, ale jeho užití bylo známo i v duchovní sféře, např. v době svátku boha Višnua. Znali jej i staří Římané, Vikingové, od 7. století př. n. l. bylo známo v Persii, Arábii a v celém prostoru mezi Středozemním mořem a Indií.

Dále se užívání konopí rozšířilo až v 7. století v souvislosti s expanzí islámu u Arabů. V 11. století hrálo důležitou roli jako kuřivo členů obávaných sekt Assasinů a Hašišinů (sektu založil perský politik Hasan Ibn Sabbah, stoupenci byli rozšířeni v dnešní Palestině, Sýrii a Iráku).

S koloniálními výboji přes moře dovezli konopí Španělé do Latinské Ameriky (do Peru a Mexika), Angličané do východní Ameriky a Francouzi do Kanady. V mnoha evropských zemích se konopí používalo v lidové medicíně.

Skotský lékař William B. O'Shaughnessy zkoumal při službě ve východní Indii (v Kalkatě) účinné látky obsažené v indickém konopí. Výsledky zveřejnil r. 1839. Užívání této indické ganji (samičího květenství konopí) v medicíně bylo velebeno po celém světě a slibovalo dobrý obchod. Evropa a Amerika tak byly získány pro koloniální medicinální produkt. Lékárníci a farmaceuti Starého i Nového světa měli velký zájem o indickou surovinu, kterou bylo možno zpracovat na kvalitní konopnou tinkturu, užívanou proti mnoha různým neduhům. Počátkem 60. let 19. století dobyl tento anglicko-indický obchodní exportní artikl mezinárodní trhy. Export ganji se zvýšil z 280 tun r. 1855 na více než 3 000 tun r. 1865. Roku 1855 zaujalo konopí v bilanci zahraničního obchodu britského království Indie 4. místo po textiliích, čaji a opiu.

Extrakt však nebyl používán pouze jako prostředek proti kašli, astmatickým stavům, migréně, neuralgii, poruchám spánku a křečím všeho druhu. Jeho účinky při kouření okouzlily zástupy spisovatelů a umělců.

Na počátku 40. let 19. století založila ve Francii skupina spisovatelů (Baudelaire, Gautier, Dumas, Nerval, Hugo, Musset, Balzac), malířů, sochařů a architektů Klub hašišinů. Pořádali týdenní soaré v exotických prostorách hotelu Pimodan na ostrově Saint-Louis. Při klasické hudbě a exkluzivní kuchyni se umělci oddávali účinkům alkoholu, opia a hašiše. Hašiš, přicházející z Alžírska, jim dodával doktor J. Moreau de Tours. Díky tisku byl Klub hašišinů kolem r. 1846 známý po celé zemi. Roku 1849 však legendární klub skončil.

Také v USA, kde uprostřed 19. století hašiš ještě nebyl příliš známý, jej posléze objevili umělci. Roku 1857 vydal mladý spisovatel Fritz Hugh Ludlow (1836 - 1870) svoji knihu Pojídači hašiše. Ještě před přelomem století byl hašiš užíván ve velkých městech na pobřeží Přáteli arabské trávy.

Konopí však ve své době nebylo jen opojnou a kultovní mezinárodní drogou. Jako uklidňující narkotikum bylo podáváno také delikventům odsouzeným k smrti, jak to popsal anglický spisovatel Edgar Wallace ve svých kriminálních románech (Modrá ruka).

S objevem a zvyšující se výrobou morfinu a kokainu boom konopí koncem 19. století klesal.

Ve 20. století byl zvyk kouření marihuany známý především v USA díky mexickým dělníkům (1900 - 1925), kdy se šířil v malých skupinách obyvatel. S nástupem prohibice alkoholu se zvýšilo množství vykouřené marihuany mezi chudším a barevným obyvatelstvem Jihu. S ukončením prohibice alkoholu (1933) nastoupil americký federální úřad pro narkotika boj s marihuanou jako vražednou bylinou. Tehdy se však již začínající cannabizmus v USA nedal zastavit. K dalšímu rozšíření drogy přispěla 2. světová válka.

Americká poválečná generace beatniků převzala v 50. letech dědictví marihuany jazzových a bluesových hudebníků. Na počátku 60. let nastal průlom a s hnutím hippies se marihuana rozšířila jako masová droga. Protestní droga 60. let si prorazila cestu ke každodenní droze 80. let a je v 90. letech nejrozšířenější ilegální drogou, o jejíž odkriminalizování, liberalizaci či legalizaci se v drogové politice čas od času bojuje.

Kolem r. 1855 bylo ve světě odhadováno na 300 milionů kuřáků či poživačů hašiše. Po druhé světové válce odhadovala Světová zdravotnická organizace jejich počet na 200 milionů. Dnešní odhady udávají přes 400 milionů (v tom je zahrnuto přes 20 milionů pravidelných kuřáků marihuany v USA a 10 - 15 milionů konzumentů hašiše v západní Evropě.

Spotřeba je ohromná - již r. 1983 překročila evidovaná světová produkce konopí hodnotu 10 000 tun. Odhaduje se, že skutečná dnešní spotřeba marihuany se pohybuje mezi 100 000 -120 000 tun ročně.

Halucinogeny

Mezi asi 500 000 druhy pozemské flóry je dnešnímu člověku známo dosud přibližně 150 rostlin, které mohou být užity jako omamné halucinogenní prostředky. Na východní polokouli je takových rostlin sotva 20 druhů, kdežto v Novém světě na západní polokouli jich najdeme téměř 130. Lze předpokládat, že se jich časem najde ještě více.

Účinné látky těchto rostlin povzbuzují centrální nervovou soustavu člověka. Díky této vlastnosti hrály významnou úlohu i v minulosti jako božské rostliny. Jejich užívání bylo zakotveno již v raných náboženstvích starověkých vysoce kulturních území obou polokoulí. Duchovním, kněžím a lékařům staroamerických indiánských říší a asijským nomádským kmenům sloužily božské rostliny k odhalení a napravení rebelů. Nemálo těchto očistných drog sloužilo k zastrašování. Ačkoliv všechny měly halucinogenní účinek, mohly ublížit při nevhodném dávkování. Předávkování tak mohlo vést k těžkému pomatení smyslů, či až k smrti ochrnutím dýchacích center. Velmi zlou pověst měly tzv. drogy nočních stínů jako kořen Mandragory (Mandragora officinalis), semena blínu a durmanu či bobule rulíku.

Dějiny halucinogenů jsou zčásti též dějinami náboženství kulturních národů. Albert Hofmann, který objevil zřejmě nejznámější halucinogenní drogu LSD, k tomu r. 1980 napsal: Sotva asi existuje na světě oblast, ve které by nejméně jeden halucinogen nehrál významnější roli v životě jejích obyvatel.

LSD: N,N-diethylamid kyseliny lysergové

Ve středověku se obyvatelé Evropy živili převážně žitem. Pro chudé to často byla jediná potravina (od žitného chleba přes žitnou kaši až k žitnému pudinku a k žitné omeletě). Ale právě na žitě cizopasí houba paličkovice nachová (námel). Při výsevu sedláci nedokázali rozpoznat, zda byl tento parazit do žita zanesen, a protože neměli jídla nazbyt, vedlo pojídání žitného chleba často k otravě námelem. Tato otrava mohla potkat rodiny, či dokonce celá města. Takové hromadné otravy byly ve starých časech popsány jako Ignis sacer (svatý oheň), Antoniův oheň či oheň svatého Martialise. Poslední historicky doložená námelová epidemie se projevila v letech 1926 - 1927 v jižním Rusku.

O tucet let později, v roce 1938, objevil vedoucí laboratoře přírodních látek švýcarské firmy Sandoz (Basilej), Albert Hofmann, účinnou látku obsaženou v námelu - kyselinu lysergovou. Polosyntetický derivát kyseliny lysergové byl pojmenován N,N-diethylamid kyseliny lysergové, zkráceně LSD. R. 1943 objevil Hofmann silné halucinogenní účinky drogy. Jako terapeutikum jej uvedl Sandoz na trh pod označením Delysid. Bylo užíváno mj. k podpoře psychoterapie (tzv. psycholytické terapie). V roce 1962 experimentoval s LSD americký psycholog Timothy Leary. Jeho drogová filozofie (turn on, tune in, drop out) spojená s konzumem LSD se rozšířila uprostřed 60. let mezi hnutím hippies. Roku 1966 stáhl Sandoz LSD z trhu. Od té doby je jeho produkce pouze ilegální.

Peyotl - meskalin: 3,4,5-trimethoxyfenylaminoethan

Mexický kaktus Lophophora williamsii (Peyotl - vyslov [pajotý]) byl v indiánských kulturách využíván především k náboženským kultovním činům. Rostlina byla uctívána jako božská bytost. Španělští konkvistadoři a křesťanští misionáři dělali vše pro to, aby zničili pohanský kult Peyotlu. Kult však přežil všechny zákazy a pod křesťanským vlivem dokonce znovu ožil.

Úcta Indiánů k této droze je neobyčejná. Věří prý, že je bratrem Boha, a nazývají ji proto strýcem Chikuli. Smekají před ní a nabízejí jí doutníky. Věří, že žije 4 léta (to je přibližná doba trvání jejího účinku) a pak ji slavnostně pohřbívají.

V letech 1880 - 1890 se rozšířil ze společenství Indiánů severního Mexika na jih USA. Tam vznikly Peyotl-sekty křesťanského ražení (Peyote byl církevním náboženským prostředkem). Z těchto Peyotl-kostelů se r. 1918 konstituovala Native American Church, která je dnes rozšířena asi v 50 indiánských kmenech v USA a Kanadě a má více než 200 000 členů.

Peyotl využili jako rychlou chemickou cestu k mystickým prožitkům známí básníci a vědci k mnoha pokusům na sobě - např. Aldous Huxley (Brány pozorování, 1954). Intenzivní barevné optické halucinace jsou připisovány účinné látce obsažené v Peyotl-meskalinu, který byl izolován z kaktusu již r. 1896 a od r. 1919 jej lze synteticky vyrobit.

Mezi první a druhou světovou válkou hrál meskalin významnou roli v psychiatrickém výzkumu jako tzv. spouštěč modelů psychóz (Behringer: Omamná látka meskalin, 1927). Na dnešním černém trhu kupují konzumenti meskalin jako krystalický hydrochlorid.

DOM (STP): 2,5-dimethoxy-4-methylamfetamin

Tuto meskalinu příbuznou látku poprvé syntetizoval Alexandr Shulgin pro americkou firmu Dow Chemical Co. (výrobce napalmu ve vietnamské válce). DOM byl vyráběn jako preparát k léčení duševních chorob. Od roku 1967 se však šířil v drogové subkultuře Spojených států jako STP (S = Serenity /veselost/, T = Tranquillity /ticho/, P = Peace /mír/).

MDA: methylendioxyamfetamin

Amfetaminový účinek psychoaktivního MDA objevil náhodně r. 1957 americký vědec Gordon Alles. Připravil jej aminací safrolu (jedné z hlavních účinných látek muškátového oříšku). Zpráva o objevu byla publikována r. 1959. Uprostřed 70. let se MDA vynořil v americké drogové subkultuře. Také byl používán v psychoterapii podporované halucinogeny.

MDMA - EXTASY: 3,4-methylendioxid-N-methylamfetamin

Látka byla objevena r. 1912 německou firmou Merck v Darmstadtu a vzorec patentován jako nově objevená syntetická varianta oleje z vavřínovitého keře Sassafras officinale. V době 2. světové války upadla droga v zapomnění. R. 1953 testovala americká armáda MDMA na zvířatech, což však bylo zveřejněno až r. 1969. Již r. 1960 však bylo MDMA znovuobjeveno v Polsku. V 70. letech proniklo do drogové subkultury. Ve 2. polovině 80. let znovu nastoupilo s hudebním hnutím mládeže acid-house . Látka je též používána v psychoterapii podporované halucinogeny.

MMDA: 3-methoxy-4,5-methylendioxyfenylisopropylamin

Jako první popsal účinky MMDA Alexander Shulgin, který ho synteticky připravil jako amin éterického oleje myristicinu z muškátového oříšku. V polovině 70. let proniklo MMDA do americké drogové subkultury. I tato látka našla použití v psychoterapii podporované halucinogeny.

PCP (PCC): fencyklidin

PCP vyvinula v 50. letech americká firma Davis & Co. jako prostředek proti bolestem. Pro nechtěné vedlejší účinky podobné LSD stáhla firma r. 1965 PCP z trhu. Od té doby smělo být užíváno pouze jako prostředek k utišení pro jateční dobytek. V polovině r. 1967 proniklo PCP do americké drogové subkultury, r. 1974 bylo znovuobjeveno pod názvem Angel Dust (andělský prach). V letech 1973 - 1978 se kozum PCP rozšířil jako epidemie v USA, kde se v roce 1978 odhadoval počet konzumentů kolem 7 milionů.

Roku 1973 bylo PCP v USA na 23. místě v žebříčku spotřeby drog, r. 1976 bylo již na 16. místě. Byla zavedena nouzová medicínská opatření, aby se zabránilo smrti mnoha osob. Roku 1978 varovali před touto drogou Američané Evropany, a ta se díky tomu dodnes v západní Evropě nerozšířila.

DMT a EPÉNA: dimethyltryptamin

Vědci, kteří zkoumali na přelomu století pralesy na severu Jižní Ameriky (Orinoko, Amazonka), podali mj. zprávu o šňupacím prášku, který Indiáni získávali z kůry tam značně rozšířeného stromu (Virola callophylloidea). Tato narkotizující droga byla známa medicinmanům jako epéna. Roku 1931 bylo DMT (krátce účinkující halucinogen) poprvé syntetizováno /také jako DET nebo DPT/. Od poloviny 60. do poloviny 70. let se droga šířila v americké drogové subkultuře. Poté se již objevovala jen málo.

Psilocybin a nanacatl 4-fosforyloxy-N-N-dimethyltryptamin

Účinné halucinogenní látky psilocybin a psilocin pocházejí z malé lupenaté houbičky Psilocybe mexicana1), jejíž název teonanacatl znamená v řeči Aztéků božské maso. Houbový kult Indiánů Střední Ameriky je zhruba 4 000 let starý. Kněží Aztéků se uváděli božským masem do tranzu, ve kterém pak mohli dosahovat spojení se svými bohy. V tomto stavu mohli vidět peklo, léčit nemoci a přicházet zločinům na stopu.

Po dobytí Mexika Cortezem bojovali od 16. století křesťanští misionáři s houbami jako výdobytkem ďábla. Přesto nemohli prastarý houbový kult vyhubit. Dodnes jej udržují v některých oblastech mexičtí Indiáni.

Stimulantia

Řada rostlin obsahuje účinné látky, které lidem odstraňují přirozenou únavu a jejich výdrž pak stoupá. V Jižní Americe znají listy keře Erythroxylon coca obsahující kokain pravděpodobně 5 000 let. Božský list, který zarmoucené obveselí, vyčerpaným a unaveným propůjčí nové síly a hladové nasytí, měl být přinesen dle pověsti synem Slunce vyvolenému panskému národu Inků. Inkové dávali božský dopingový prostředek svým běžcům, o jejichž výkonech kolovaly zázračné zvěsti. Jejich afričtí kolegové , běžci-poslové ve staré Habeši, využívali stimulační účinek keře Kath (Catha edulis), který dodnes roste ve vysoko položených chladných údolích východní Afriky (Etiopie, Tanzánie, Keňa) a jižní Arábie (Jemen). Ale nejen běžci oceňovali přírodní doping. I bojová síla vojáků na všech kontinentech byla po mnohá století zvyšována dopováním. Válečníci Inků žvýkali kokové listy, somálští vojáci jedli na svých válečných taženích jen listy kathu. Turečtí velitelé pečovali o své oddíly podáváním povzbuzující kávy. Žádná jiná skupina látek nesehrála ve válkách 20. století tak velkou roli jako povzbuzující prostředky - kokain v 1. a amfetamin ve 2. světové válce.

Kokain: methylbenzoylekgonin

Německý chemik Niemann vyrobil r. 1860 extrakt z kokových listů a izolovanou účinnou látku pojmenoval kokain . Roku 1862 zahájila německá firma Merck (Darmstadt) komerční produkci kokainu. Lékaři využívali jeho lokálního anestetického účinku v očním a zubním lékařství. Vědci v USA a v Evropě (např. Sigmund Freud) ustanovili kokain jako náhradu při odvykání morfinizmu. Pro svůj povzbudivý účinek byl kokain označován jako refreshment občanů. Kolem přelomu století, a obzvláště ve 20. letech byl rozšířen v uměleckých kruzích a obšťastňoval polovinu světa. Po druhé světové válce byl znovuobjeven v 70. letech v Severní Americe a v 80. letech v západní Evropě. V Latinské Americe jsou užívány levné varianty kokainu (např. kokainsulfát). Levná varianta, která se rozšířila v poslední polovině desetiletí především v USA, je crack.

Crack - free base

Poprvé se objevil v letech 1983/84 pod názvem rock na západním pobřeží USA. Během několika let se pak rozšířil jako epidemie ve střední věkové skupině. Roku 1986 dosáhl východního pobřeží USA, kde se dostal do New Yorku pod názvem crack. Ve velkoměstských centrech vznikla drogová subkultura Crack houses . Už ve 2. polovině 80. let se odhady počtu kuřáků cracku pohybovaly v USA kolem 1 milionu.

V Evropě se crack objevoval do roku 1990 jen ojediněle. Silnější rozšíření v 90. letech není vyloučeno, protože crack nemusí být pašován přes hranice, nýbrž může být vyráběn ve vnitrozemí ze zde přítomného kokainu.

Amfetamin (benzedrin)

Amfetamin byl uměle vyroben již r. 1887. Ve 30. letech se s tímto povzbuzujícím prostředkem, který studenti získávali pod názvem pep pills , experimentovalo. Ve druhé světové válce ho užívali piloti amerického, německého a japonského letectva (kamikaze). V drogové subkultuře byl nabízen počátkem 70. let jako speed . Od poloviny 80. let se amfetamin šíří, např. jako levná náhrada kokainu - obzvláště jeho halucinogenní varianty (MDMA - EXTASY aj.). Rozšířený je také úzce příbuzný metamfetamin (pervitin) - v Čechách donedávna nejrozšířenější droga.

Ice

Na konci 80. let se v prostoru východní Asie (Filipíny, Tchai-wan, Hongkong, Japonsko a Korea) vyvinula velká laboratoř pro ilegální syntetické drogy . Zde byla r. 1989 objevena varianta metamfetaminu pod názvem ice . Droga se dá kouřit jako crack, její účinek však přetrvává až 20 hodin. Z východní Asie se ice dostal přes Havajské ostrovy do USA.

Betel: arekolin

Sousto pro žvýkání obsahuje kus ořechu arekového z palmy arekové, pinangu (Areca catechu) v určitém stadiu zralosti a trochu páleného vápna. Obě složky se zabalují do srdčitého listu pepře betelového (Piper betle). Žvýkání je rozšířeno mezi 68o a 178o východní délky a 12o a 30o severní šířky, tedy na ploše větší než 8 000 000 km2. Zvyk je starý asi 2 000 let. Před druhou světovou válkou mu podléhalo asi 200 milionů lidí.

Domorodci většinou žvýkají celý den, první, po čem sáhnou, je betel. Někteří si jej ponechávají i přes noc v ústech. Jedině láska dovede na chvíli u některých tuto vášeň přemoci. Pro togalské dívky bylo projevem opravdového a hlubokého citu, jestliže muž kvůli nim vyňal betel z úst. Zanechat žvýkání betelu znamená pro mnohé raději zemřít. Žvýkáním se zbarvují sliny a rty dočervena.

Kat: celastrin, katin

Nazývají se tak poupata a mladé listy katy jedlé (Catha edulis), která se pěstuje ve vysoko položených údolích v severovýchodní Africe a jihozápadní Arábii. Střediskem obchodu je město Jemen. Většinou se uvedené části rostliny žvýkají.

Kawa-Kawa

Jde o nápoj vyrobený z pepře opojného (Piper methysticum), který je požíván v Oceánii mezi 23o severní a 23o jižní zeměpisné šířky a mezi 135o východní a 130o západní zeměpisné délky.

Omamné (narkotizační) prostředky: Opium: směs 23 dosud poznaných alkaloidů

Vlastnosti makové šťávy byly známy již v době mezolitika (8 000 - 5 000 př. n. l.). Podle tureckých zdrojů je kolébkou máku země dvou řek - Mezopotámie. Užití opia zřejmě rozšířili asijští nomádští obchodníci ze Sýrie. Podle ústního podání se mák jako prostředek k utišení bolestí užíval již v 7. století. Jeho omamné účinky byly zřejmě známy i prvním egyptským lékařům. Arabové převzali opium zcela přirozeně od Egypťanů a dovezli ho do Indie, kde byl o století později, r. 1526, v době panství islámské říše, vybudován 1. státní opiový monopol. Několika různými cestami se pak šířilo opium na východ: od 8. do 11. století přes Perskou náhorní rovinu, rovinou Indu a Gangy a podél Himalájí k Bengálskému zálivu. Od údolí Nilu se znalost opia rozšířila na pobřeží Ománu, pak podle Barmy a od Indočíny k Malajskému poloostrovu, v 17. století také z Formosy do Číny.

Ve středomoří bylo opium známo jako prostředek k utišení bolestí již v době antiky. Ve starém Řecku nařezávali makovice za účelem získání opia. Rozlišovali mezi vytlačenou šťávou z plodů nebo z celé rostliny zvanou meconium (podle Mekonu, makového města) a mléčnou šťávou makovic zvanou opos (od ní odvozen název opium). Ve starořeckých pověstech byly makovice zasvěceny bohu spánku Morfeovi. Z Řecka se poznání dostalo do Říma. Zde vymyslel osobní lékař císaře Nerona všeobecně účinný lék, zvaný theriak, který byl podáván s opiem.

Po mnoho století bylo opium pojídáno a popíjeno. S rozšířením tabáku v 16. a 17. století se vyvíjely techniky umožňující kouření opia. V Indii založila v 18. století anglická Východoindická společnost v Bengálsku opiový monopol. Legálně bylo opium dodáváno lékařům a lékárníkům Starého světa, kde se obzvláště v Anglii rozšířil konzum opia v 18. a 19. století (Thomas de Quincey: Poznatky konzumentů opia v Anglii, 1822).

Na počátku 18. století se zhoubný návyk kouření opia začíná šířit v Číně. Je vydáno několik zákazů kouřit (1730, 1796, 1799 a 1800), poslední pod hrozbou těžkých trestů. V roce 1762 je opium dováženo do Číny ve velkém; zároveň je sem pašováno z Indie. Roku 1839 dala čínská vláda hodit do moře 20 283 beden (1 227 000 kg) opia dovezeného z Indie a zakázala další obchod s Anglií. V důsledku toho začala r. 1839 tzv. opiová válka, která skončila r. 1843 úplným vítězstvím Anglie (mír byl uzavřen 26. 8. 1843). Do Číny byl znovu zaveden dovoz opia, který zvláště po 2. opiové válce (1856 - 1858, event. 1860) mnohonásobně stoupl. Z Číny se kouření opia rozšířilo do celého světa. Kolem přelomu století bylo v Číně odhadem přes 20 milionů kuřáků opia, ve světě více než 100 milionů. 20. 9. 1906 vydala čínská vláda Antiopiový edikt (podle něho mohly být pozemky, na nichž bylo započato s novou makovou kulturou, zabaveny; všichni kuřáci opia museli být sepsáni; nikdo nesměl znovu začít s kouřením; kdo by se kouření opia do jisté lhůty nevzdal, mohl být propuštěn; nesměly být otevírány nové opiové obchody a dosavadní úředně zapsané obchody mohly být uzavřeny, jestliže neprokáží, že jejich prodej opia se každoročně zmenšuje; kuřárny opia byly uzavřeny). Zároveň uzavřela Čína smlouvu s indickou vládou, podle které se měl od roku 1908 každoročně snížit dovoz opia o 10 %. Toto opatření však způsobilo nárůst množství pašovaného opia a morfinu.

Podle čínsko-anglické smlouvy měl být dovoz opia uzavřen koncem roku 1917. V té době se však v majetku opiového syndikátu v Šanghaji nacházelo velké množství indického opia, které bylo po dlouhém jednání čínskými úřady zakoupeno a spáleno. Díky Antiopiovému ediktu byla maková kultura do r. 1917 potlačena, ale následné nepokoje v zemi umožnily její opětovný rozkvět.

Hnutí proti opiu v Anglii a USA vedlo r. 1909 k 1. mezinárodní opiové konvenci v Šanghaji. Tato konvence doporučila i ostatním vládám, aby následovaly Čínu v boji proti opiu. Šlo především o státy, které dovážely opium do Anglie. 23. 1. 1912 podepsalo 12 států v Haagu mezinárodní opiovou úmluvu. Následně bylo opium, s výjimkou medicinského použití, mezinárodně kontrolováno a drogovými (dříve opiovými) zákony v mnoha zemích zakázáno. V Severní Americe byl schválen opiový zákon r. 1914, ve Francii r. 1916, v Holandsku a Belgii r. 1919, 1920 v Anglii, Československo ho schválilo podpisem versailleské mírové smlouvy r. 1920, ale prováděcí zákon vyšel až r. 1923.

19. 2. 1925 proběhla 2. mezinárodní opiová úmluva v Ženevě s účastí 34 států, která ustanovení z 1. konference ještě rozšířila. Opiová komise Spojených národů byla založena r. 1929. Tehdy připouštělo nelékařskou spotřebu opia 18 asijských států. Od té doby byly v dalších státech utvořeny opiové monopoly, takže r. 1952 byla volná spotřeba opia ještě v 7 zemích. Po 2. světové válce následovaly protokoly v Lake Success, Paříži a New Yorku. Poslední významnější úmluvou je Jednotná úmluva o omamných látkách z New Yorku 1961. Přes zákaz a světové rozšíření morfinu a heroinu existují ještě ve 20. století, především v oblastech Asie, miliony poživačů a kuřáků opia.

Morfium (morfin)

Při výzkumu opia v 17. století bylo připraveno morfium jako Magisterium opii, ne však v čistém stavu. Až r. 1804 izoloval německý vědec Sertürner organickou bázi , ze které vyrobil r. 1806 čistou morfinovou bázi. Německá firma E. Merck (Darmstadt) začala r. 1828 s tovární výrobou. Roku 1846 dostala droga pojmenování podle řeckého boha spánku Morphea.

Ve 2. polovině 19. století se stal morfinizmus nemocí vojáků na bitevních polích Evropy (Krymská válka, Německo-francouzská válka). Kolem přelomu století nastala v Evropě 1. morfiová vlna, ve 20. letech pak 2. morfiová vlna. V té době však bylo morfium vytlačeno novou mladou drogou - heroinem.

Heroin: diacetylmorfin

Již v roce 1874 byl objeven diacetylmorfin. Od roku 1898 jej prodávala po celém světě německá firma Bayer (Elberfeld) pod obchodním označením heroin jako znamenitý prostředek k uklidnění. Teprve po 2. opiové konvenci z r. 1925 se stala výroba ilegální. Po 2. světové válce byl zákaz podepsán r. 1961 v  Single Convention on Narcotic Drugs . Přes zákaz a intenzivní boj policie se spotřeba heroinu rozšířila v 50. - 70. letech v USA, od 70. let v západní Evropě, od 80. let na Středním východě a v jižní Asii. Šíření ve východní Evropě a Rusku v 90. letech není ukončeno.

Více než 6 milionů lidí užívá dnes heroin víceméně pravidelně, z toho přes 500 000 v USA, přes 1,5 milionu v západní Evropě a více než 4 miliony na Středním východě a v jižní Asii. Roční ilegální světová produkce (prodávaná organizovanými kriminálními živly) je odhadována zhruba na 100 - 200 tun.

Syntetické drogy (designer-drogy)

Téměř všechny dosud popsané drogy byly přírodního původu. V nich obsažené účinné látky mohou ovlivňovat funkce mozku nebo míchy. Z přírodních zdrojů lze získávat pomocí různých chemických postupů alkaloidy, nebo z nich vyrábět polosyntetické drogy (heroin, kokain).

Přírodní suroviny je možné také vyrábět uměle podle přesných syntézních postupů. Produktem těchto postupů je syntetická droga. Díky novým syntetickým postupům je možné syntetickou strukturu určité látky (její design) měnit mnoha různými způsoby. Takto vyrobené drogy jsou nazývány designer-drogy. Existuje obrovské množství variant těchto drog. V ilegálních drogových laboratořích se většinou jako suroviny používají účinné látky z již známých léčiv (především uklidňujících prostředků a prostředků proti bolestem s omamným účinkem).

Abychom velké množství designer-drog alespoň zčásti zpřehlednili, rozdělíme je do 5 skupin:

  • Deriváty amfetaminu, např. DOM (STP), MDA, MMDA, MDMA, TMA, DOB a 2CB. Všechny tyto drogy jsou díky svým halucinogenním účinkům řazeny ke skupině halucinogenů (halucinogenní varianty amfetaminu).
  • Phencyclidin - již popsané PCP (PCC), také s halucinogenním účinkem.
  • Krátce účinkující tryptaminy, např. DMT, DET a DPT, právě tak s halucinogenním účinkem.
  • Deriváty Penthidinu, silného prostředku proti bolestem, které jako MPPP, PEPAOP a jiné tzv. meperidiny daleko předčí účinky výchozích látek podobné účinkům morfinu.
  • Deriváty Fentanylu, silného prostředku proti bolestem, které jsou 100krát silnější než morfin, neboť jde o umělé deriváty heroinu pod názvy jako China White a Persian White.

Od poloviny 80. let se v drogovém prostředí v Německu projevuje trend, který je označován Vlna omamných syntetických drog . Nové na tomto trendu je, že část syntetických drog je vyráběna v tajných laboratořích v Indii z chemikálií, které jsou v Německu volně k dostání.

Poptávka dnes stoupá díky dorůstající třetí drogové generaci, která sahá nejen po zesílených tripech (halucinogenech), speedech (stimulanciích) a speed tripech (halucinogenních stimulanciích), ale také experimentuje s různě bohatými rizikovými směsmi, tzv. koktejly.

Literatura

Kolektiv: Unsere Kinder frei von Drogen? Die Bundeszentrale für Gesundheitliche Aufklärung, Köln 1989
Kosina J.: Ilustrované dějiny světové, díl IV. - novověk II. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1927
Polívka F.: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Nakladatelství R. Prombergra, Olomouc 1908
Riedl O., Vondráček V. a kol.: Klinická toxikologie. Avicenum, Praha 1980
Thamm B.G. a kol.: Drogeninformation. Verlag Deutsche Polizeiliteratur GmbH, Hilden 1992
Vondráček V.: Farmakologie duše. Mladá generace při Ú.J.ČS.L., Praha 1935
White P.T.: COCA - An Ancient Indian Herb Turns Deadly. National Geographic, 175, 2 (1989)

Poznámky

1) V České republice a na Slovensku byl psilocybin prokázán např. v lysohlávce kopinaté (Psilocybe semilanceata) a lysohlávce české (P. bohemica) a byly pozorovány účinky obou těchto druhů. Halucinogenní účinky těchto hub se jeví jako perspektivní v diagnostice a snad i v psychoterapii. Semerdžieva M., Veselský J.: Léčivé houby dříve a nyní, Academia, Praha 1986

Citát

Arthur Schopenhauer: O spisovatelství a stylu, nakl. Hynek, Praha 1994

Když čteme, myslí za nás někdo jiný: my jen opakujeme jeho mentální proces. Je to, jako když se žák učí psát a obtahuje perem čáry, které učitel napsal tužkou. Proto jsme při čtení myšlenkové práce z větší části ušetřeni. Odtud ta citelná úleva, když se přestaneme zabývat vlastními myšlenkami a přecházíme ke čtení. Avšak během čtení je naše hlava pouze rejdištěm cizích myšlenek. A když ty konečně odtáhnou, co zbývá? Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkouvou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet - jako ten, kdo neustále jezdí na koni, se nakonec odnaučí chodit. A to je také případ velice mnoha učenců: čtením zhloupli. Neboť neustále v každém volném okamžiku hned znovu navázaná četba ochromuje ducha víc než ustavičná ruční práce, protože při té lze ještě sledovat vlastní myšlenky. A stejně jako péro trvalým tlakem cizího tělesa nakonec ztrácí pružnost, tak i duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. A jako příliš opulentní strava kazí žaludek a škodí tím celému tělu, tak se i příliš opulentní duchovní stravou může duch přespat a udusit. Neboť čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. Proto nedochází k ruminaci: avšak jedině tou si člověk přečtené osvojuje, podobně jako nás potraviny nevyživují, když je jíme, nýbrž když je trávíme. Jestliže však pořád čteme, aniž bychom na přečtené později mysleli, pak ono nezakoření a většina se opět ztratí...

Tak jako zemské vrstvy uchovávají v řadách nad sebou živé bytosti minulých věků, tak i prkna knihoven uchovávají v řadách minulé omyly a jejich výklady, které byly stejně jako ony bytosti svého času velmi živoucí a nadělaly spoustu hluku, nyní však stojí před námi ztuhlé, a prohlíží si je jen

literární paleontolog.

Mé vlastní zkušenosti

Nyní mé vlastní zkušenosti! Mnoho jich není a uveřejňuji-li je přece, děje se to proto, abychom si v Čechách zachovali prioritu pozorování příštích. Není jich mnoho, protože při obou pokusech, jež jsem provedl sám na sobě, byl jsem jediný gramotný člověk a nebylo nikoho, kdo by je zaznamenal. Spoléhati na vlastní paměť je při tomto druhu pokusů velice nepřesné[...]

Oba pokusy byly provedeny za výjimečných okolností, jak ani není jinak možno na cestě tak rychlé, jako byla cesta, kterou jsem tenkráte podnikl, a kde přes všechen spěch jsem překročil svůj časový rozpočet o mnoho měsíců. Druh, který jsem použil, je Anhalonium Williamsii, Engl. rosea, který dnešní botanikové jmenují Lophophora Williamsii, a pletou jej s jinými druhy, hlavně s Anhalonia Lewinii. - Výsledek u mne byl mimo barevné přeludy, jevící se na obrysech stromů, kamenů a vůbec celého okolí, o něco markantnější, než když se díváme neochromatickým kukátkem. Nenapadlo mně v době extase zavříti oči. Jednak proto, že jsem tuto podrobnost při předběžném čtení literatury přehlédl, pak proto, že na to nebylo času. Za práce v divočině a hlavně za podobných okolností je záhodno míti oči dokonale otevřeny. Za to nespavost a ztráta hladu i žízně vytrvala u mne plné tři dny[...]

Nepozoroval jsem (ani při prvém, ani při druhém pokusu) fysické únavy nebo nechuti k pohybu, nýbrž pravý opak. Jakmile lék začal účinkovati, zmizelo moje nadprůměrné rozčílení zaviněné několikaminutovým visením nad asi 40 metrů vysokou, kolmou skálou. Vrátil se mi obvyklý klid a hned jsem se pustil do práce. Pravděpodobně mocně spolupůsobilo nadšení z objevení dlouho marně hladané rostliny. Když jsem se svými průvodci vykopal něco přes 700 rostlin, což bylo dosti obtížné, neboť rostou mezi kameny a mají hluboké řípovité kořeny, a naložili jimi koše dvou nákladních oslů, poslal jsem je v průvodu svých indiánů do našeho hlavního tábora a sám jsem se vrátil ke kolmým stěnám. Pod vlivem peljote a pomocí svého hornického kladívka vystoupil jsem s úplnou jistotou po skorem kolmé skále, téměř na táž místa, kam jsem se dopoledne spouštěl po laně dolů, mysle, že vzestup od zdola není možný. Zasekával jsem kladívko do skály, vytahoval se po něm z kamene na kámen, aniž jsem cítil závrať při pohledu dolů. Při tom jsem prováděl nejchoulostivější sběratelskou práci: sbíral jsem do lahvičky téměř drobnohledná semena jednoho z nejvzácnějších druhů rostlin, Strombocactus turbiniformis, Pfeiff. Semena ta jsou mezi bodláky, v bobulkách asi 5 mm dlouhých, jež se při sebe menším doteku rozprasknou a rozhodí svá jemňoučká semena na všecky strany. Je k tomu třeba velké opatrnosti, zručnosti a jemnosti doteku, aby se nám podařilo semena zachytit do lahvičky. Při tom jsem často stál na jedné noze na výstupku skalním a byl jsem zuby zavěšen na rukojeti svého kladívka, zaseknutého do skály, abych v jedné ruce držel lahvičku a druhou měl volnou k sklepnutí semének[...] Nasbíral jsem obsah několika set bobulek (odhaduji svou žeň asi na 30 tisíc zrnek) ač za celé dopoledne před tím, kdy jsem byl bezpečně zavěšěn na laně, podařilo se mi sebrati jen tři plody[...]

Mým zvykem je, že piji v trópech pouze v noci, abych se vyhnul zbytečnému a seslabujícímu potu, ale moji lidé, jež jsem poslal pro vodu a potravu, nevědouce o změně mého působiště, našli mne až po západu slunce dle světla mé lovecké lampičky, kterou jsem si svítil na práci. Snědl jsem však, - a to ještě s nechutí - pouze jeden pomeranč. Pracoval jsem po celou noc při svíčkách, lampičce a světle ohniště na roztřiďování nasbíraných rostlin a čištění semen, nemoha se dočkati rána. Hned jak svítalo, vrátil jsem se na skálu[...] Ještě jsem pátral po okolí po různých rostlinách, poslal jsem několikrát naložené osly a teprve večer jsem se vrátil s ostatními do hlavního tábora. Opět jsem pracoval po celou noc, aniž jsem pocítil únavy a aniž jsem si povšiml času po který jsem již nespal. Ráno jsem nastoupil zpáteční cestu a nasbíral ještě náklad, který jsem umístil na svém jízdním soumaru, a sám jsem šel pěšky. Pozdě v noci přišli jsme do městečka s jakousi chutí k spánku. Teprve třetí den dostal jsem chuť k jídlu a k pití[...]

[...] Celý měsíc na to jsem pracoval s velikou chutí a energií[...]

[...] užil jsem dvou poměrně velkých čerstvých rostlin. Prvá, již jsem rozžvýkal a snědl, měla nejodpornější chuť, již si dovedu představit. Lepkavá šťáva lepila se na zuby, jazyk a patro s pocitem slizu. Asi jako by člověk žvýkal živého slintavého plže. Chuť nakysle trpká, stahující, přibližující se chuti mýdla. Je třeba velice silné vůle k požití čerstvé rostliny. Druhá rostlina, již jsem snědl asi po půl hodině, zdála se mi býti úplně bez chuti.

A. V. Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích, nakladatelství Sfinx Praha, 1924

Dopingové prostředky

V normálních životních situacích disponuje člověk přibližně 75 % svojí skutečné výkonnostní kapacity. Zbývajících 25 % zůstává jako chráněná rezerva uzavřeno jakémukoli zásahu. Tato rezerva je mobilizována jen při nejsilnějším zatížení, např. při ohrožení života. Výkonnostní vrcholový sportovec posunuje tréninkem tuto přírodou vytvořenou hranici, ale nepřekračuje ji.

Slovo doping se objevilo poprvé asi před 100 lety v jednom anglickém slovníku. Byla tak označována směs opia s jinými narkotiky, která byla užívána pro koně. Samo slovo doping je odvozeno od zuluského výrazu doop , kterým Afričané označují druh kořalky.

Roku 776 př. n. l. se konaly první a r. 393 př. n. l. poslední olympijské hry Antiky. Již na konci 3. století př. n. l. atleti veřejně přiznali, že hledali všemožné prostředky ke zvýšení svých výkonů.

Na konci století založil Francouz Pierre de Coubertin olympijské hry nového věku (Athény 1896). Spolu s výkonnostním sportem začaly také dějiny výkonů stoupajících díky dopingu, které se podle ústního podání datují od r. 1865. Již r. 1886 byl hlášen první případ dopingového úmrtí (anglický cyklista Linton). První vědecké důkazy dopingu byly provedeny už r. 1910 v Rakousku. Asi do roku 1960 bylo možné zjistit dopingové prostředky pouze v množství několika miligramů. Ale v moči jsou většinou přítomná pouze mikrogramová nebo sotva miligramová množství. Důkazy začaly být nezbytné, neboť v 50. letech experimentovali američtí sportovci s hormonálními pilulkami. Během olympijských her r. 1960 v Římě se vplížila anabolická horečka také do sportovních arén Evropy a zachytila v 60. letech téměř celou silovou a rychlostněsilovou sportovní scénu. Od 70. let mohli analytici vypátrat pomocí plynové chromatografie také velmi malá množství dopingových látek. Určování druhů látek je možné pomocí hmotnostního spektrometru.

Pro přehled rozdělíme dopingové prostředky do 6 skupin:


  • Povzbuzující prostředky - kofeinové a amfetaminové preparáty, kokain, strychnin, kafr aj. Patří ke klasickým dopingovým prostředkům. Oddalují přirozené fáze únavy a vyčerpání a zároveň podporují vytrvalost, pozornost a agresivitu.

  • Prostředky proti bolestem a omamné prostředky. V některých případech umožňují nasazení atletů, kdy navzdory poranění může tělo podat maximální výkon.

  • Tišící prostředky. Snižují množství hormonu adrenalinu, který je vyměšován do krve při každém rozčilení. Zároveň zvyšují schopnost koordinace a zeslabují pocity strachu.

  • Umělé hormony - uměle vyráběné hormony, které jsou odvozeny od mužského pohlavního hormonu testosteronu

    a somatotropního (růstového) hormonu, ale též od hormonů kůry nadledvin, kortikoidů. Anabolika podporují výstavbu svalů, zlepšují příjem kyslíku a zvyšují výkonnost u sportovkyň pomužštěním. Kortikoidy zlepšují přizpůsobivost organizmu při vyšším zatížení, odstraňují bolesti a posunují práh možností organizmu.


  • Močopudné prostředky (diuretika). Jsou užívány k snížení hmotnosti u váhových tříd sportovců. Zároveň se tak snižuje koncentrace dopingových prostředků v moči a pozitivně ovlivňují výsledky dopingové kontroly.

  • Fyzikální manipulace.

a. Elektrický silový trénink - mikrosvaly, které při normálním tréninku nejsou aktivovány, jsou drážděny elektrošoky.

b. Krevní doping. Atlet si nechá týden před závody odebrat cca 1 litr krve při pobytu v místě položeném ve vysoké nadmořské výšce. Tato krev je obohacena o červené krvinky (erytrocyty). Organizmus v mezičase do závodů ztrátu červených krvinek opět doplní. Těsně před závody si atlet nechá dosud hluboce podchlazenou krev vrátit do krevního oběhu. Disponuje pak více erytrocyty než v přirozeném stavu. Jeho krev má zvýšenou schopnost vázat kyslík, který se tak dostává ve vyšším množství do svalů. Vytrvalostní výkony se zvyšují.

M. Dundr

[...] Tarahumára jsou také pověstní svými nadlidskými výkony v běhu a vytrvalosti v chůzi. Zjistil jsem mnoha svědky případ, že posel Tarahumára doběhl do města Chihuahua (as 500 km), kam byl poslán pro lékaře a léky, za 36 hodin bez odpočinku, bez občerstvení. Také jedním z výdělků Tarahumárů je, že chytají v horách divoké koně[...] Dostávají jako odměnu za kus 2 mexická pesa, čili 1 $. Když jsem viděl tyto vápencové, rozlámané hory, proti nimž Saské Švýcarsko je fádní krajinou, nechápal jsem, jak možno tam divokého koně vůbec chytiti, protože my mohli jsme jeti pouze krokem na opatrných mulách[...]

A. V. Frič: O kaktech a jejich narkotických účincích, nakladatelství Sfinx Praha, 1924

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Chemie

O autorovi

Milan Dundr

* *

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...